Online archiv

Opakovaně čtu a slyším, jak přibývá psychických problémů a že antidepresiva jednoznačně vedou v prodejnosti léků. Naše psychické zdraví je méně imunní. Postrádá životu důležitý „vitamín“ – zájem a upřímnou pozornost ostatních. Ztratili jsme sounáležitost se svým společenstvím. Nikdo se nebojí plivat na chodník, všímavost se stala drzostí. Bojíme se být všímaví. Z vyspělé společnosti se stává skupina izolovaných jednotlivců. Skupina nám neposkytuje nic víc než zvědavé pohledy. Na rušných ulicích jsou instalovány kamery, aby policie mohla hlídat pořádek. Tisíce očí nás, procházejících občanů, už dávno nejsou tím nejlepším strážcem. Mladý muž vchází do ordinace svého lékaře, nechává v čekárně kabát. V čekárně je desítka lidí, přesto nikdo neviděl, kým byl kabát odcizen… Na ulici bylo za bílého dne přepadeno dítě tlupou starších dětí, zbito a okradeno o mobilní telefon. Kolem procházeli lidé, jakoby nic. Nikoho nenapadlo blíže se zajímat, co se to děje, dítěti pomoci nebo zavolat policii. Kolektivní starost o obecné hodnoty se rozpadá. Naše společnost je moderní. Ctí individualitu. Pečovat a starat se sám o sebe – to je dnes podmínka pro pocit bezpečí, pro přežití ve společnosti. Nikdo už dnes neupomene cizí dítě, že nemá házet papírek na zem apod. Bojíme se. Našich neznámých, anonymních individualit. Starost a zodpovědnost o bezpečnost jsme raději předali do rukou hrstky členů místních policejních jednotek. Nebudeme se vměšovat do něčeho, co se nás přímo netýká. Chybí nám pocit „moje společnost“. Člověk hledající v čekárně svůj pravděpodobně zcizený kabát, bude alespoň zajímavostí, která naruší jinak nudné a dlouhé čekání. Se zájmem zvedneme oči a tiše budeme sledovat, co se bude dít. Je to jako divadelní představení, a zadarmo. Najde svůj kabát, nebo nenajde? Nenašel a odešel. My, „diváci“, sklápíme oči zpět ke svým časopisům a mobilům, bezděčně se vracíme do čekající nudy. Představení skončilo. Nevidíme, necítíme, že zrovna před našima očima se událo něco, co by nás mělo zvednout ze židlí. Není tu něco špatně? Společnost, okolí se o mě nestará, nezajímá se. Má vůbec cenu směrem k nim vynakládat svou námahu, energii a čas? Proč vůbec? Kruh se uzavírá. Roste i náš nezájem. Jestliže společenské vazby nefungují, ztrácí se cit pro společnou zodpovědnost a my, v roli oběti, pak budeme tuto netečnou lhostejnost přihlížejících vždy emotivně vnímat jako souhlas s tím, co se nám právě děje. Tedy jako pocity ponížení, zneuznání a vyloučení ze skupiny. Potrestání. A to i přesto, že tato netečnost, kterou projevujeme v roli pozorovatele, vůbec nemusí znamenat, že souhlasíme s probíhajícím dějem, ale většinou jen máme strach zasáhnout nebo nemáme dostatek času, spěcháme, říkáme si – je tu spousta jiných lidí, kteří určitě něco udělají, uchlácholíme své svědomí a s klidem jdeme dál. Nezájem o nás, zvyšuje naši osobní nespokojenost. Rozkolísává naši psychickou rovnováhu. Zvyšuje i potřebu upozornit na sebe, dát o sobě vědět, vyjádřit svůj názor jinak. Můžeme to vnímat i jako obranu a trest jednotlivce vůči společnosti za její nezájem. Přitom k malým, postupným změnám stačí tak málo. Pozdravit souseda, a prohodit pár slov. Věnovat trošinku času těm, vedle kterých žijeme, aby se nám s nimi a vedle nich žilo lépe.