NADANÝ ŽÁK VE TŘÍDĚ
Dana Svátová, 5/2007Jak vidí problematiku nadaných dětí učitel z praxe? Jak zaměstnat žáka, který je se vším hotov daleko dříve než ostatní? „J á už to mám, co mám dělat?“ Tuto otázku slyšíme ve třídě skoro každý den. Situace vzniká prostě proto, že ve třídě většinou nemáme stejně rychlé, bystré, nadané a chápavé děti. Určitá mez „vykřikování“ je docela normální, obzvlášť tehdy, pokud jsou děti živé a komunikativní. Ale jinak (jak jsem je ve svých prvních učebních pokusech přesvědčila) je o hodně výhodnější naučit děti dávat o sobě vědět potichu. Pokud se někomu zajídá tradiční hlášení, zkuste třeba „hlásící kartičky“ - pokud je žák hotov, zvedne kartičku a odliší se tím třeba od někoho, kdo si neví rady a chce poradit (funguje většinou i na druhém stupni). Zpočátku jsem „rychlejší“ děti odbývala oblíbenou větou: „Tak chvilku počkej, než budou ostatní hotovi.“ Brzy jsem však přišla na to, že tato reakce je pro mě poněkud kontraproduktivní - dítě kupodivu nepočkalo, ba naopak, většinou začalo rušit… Vyplatí se proto mít po ruce neustále sadu zajímavých úkolů nebo prostě jen dalších cvičení. Zkušení učitelé namítnou, že to přece není žádný převratný vynález, ale kdo vám to před vstupem do třídy poradí? MOTIVACE ÚKOLY NAVÍC Všimla jsem si brzy, že se tímto způsobem projevují ve třídách stále ty samé děti a zvláště jednomu chlapci byly i mé úkoly navíc pořád málo. Tedy - byly pro něj lehké, měl všechno během minuty hotové, téměř vždycky bez chyby a pak se většinou dožadoval dalších úkolů. Bavily ho hlavně ty, ve kterých se zapojovala logika, něco musel takzvaně rozlousknout. Začala jsem speciálně pro něj na češtinu nosit nejrůznější jazykové rébusy a oříšky. Sám si říkal o další a další úkoly, někdy přišel i po hodině, jestli nemám nějaké úkoly na doma. Začala jsem si ho více všímat. Věděla jsem o něm, že je dobrý na matematiku a že rád hraje deskové logické hry. Tak říkajíc mu to „pálilo“. V hodině ale vydržel v relativním klidu jen tehdy, když měl co dělat, ani o vteřinu déle. Proto ho bavila gramatika, se slohem se nějak popral, ale vyložené utrpení mu působila literatura a hlavně diskuze o textech. Začala jsem mu nosit speciální pracovní listy. Některé jsem našla, jiné jsem připravila sama, každopádně na žádnou hodinu nestačilo mít pouze „obyčejnou“ přípravu. Do dalších nesnází jsem se pak dostávala tehdy, když jsem mu také všechnu práci navíc měla opravit. Kolegyně matikářka mi poradila fintu - před každou hodinou, kde byl zmíněný chlapec, dávala na nástěnku sadu problémových příkladů a na druhou nástěnku jejich řešení. Aby se mohla věnovat ostatním, nechala žáka pracovat samostatně, což mu také většinou více vyhovovalo. Zpětnou vazbu tím takový žák získává jen občas, pokud si chce něco ověřit nebo ujasnit. Není úplně zdravé chválit ho až příliš často (tím pochvalu samozřejmě nezavrhuji), sebevědomí mu totiž většinou nechybí a o svých přednostech ví. Onen chlapec odešel na víceleté gymnázium, ale rok s ním pro mě znamenal velice cennou zkušenost. Podle teorie, kterou si pamatuji ze školy, se nejspíše jednalo o „nadaného žáka“, ale jistě to tvrdit nemohu, protože jsem si to nikde neověřila. Předpokládám, že mu gymnázium v tomto směru neuškodí. Ex post jsem se o problematiku nadaných žáků ve škole začala trochu více zajímat.
