Online archiv

První sníh rozdává dětem spěchajícím do školy studené vločky na dlaně, na řasy i na čepice, ale především úsměv a jiskřičky štěstí v očích. „Paní učitelko, padá sníh a brzy budou Vánoce,“ sděluje každé z dětí jako velkou novinu při příchodu do třídy. Odhrnuji záclonu z okna, abych potěšila děti pozorující zasněžené kamarády a stromy na školní zahradě. Blíží se čas Vánoc. Adventní období v mateřské škole je plné očekávání a těšení. U nás došlo během pár let k několika změnám, které ovlivnily pravidelné předvánoční akce. Sloučení se základní školou a s mateřskou školou Sluníčko, která s námi sdílí společné prostory, přineslo zajímavé podněty při práci s dětmi a nové možnosti spolupráce se základní školou. Mikuláš je doprovázen spoustou malých hodných čertíků, kteří rádi zavítají do školky spolu s andělem, aby rozdali mikulášskou nadílku dětem a připomněli jim odpolední čertovské rojení v tělocvičně základní školy, kam mohou přijít i s rodiči. Pod maskami čertíků na nás vykukují známé tvářičky dětí, které chodily do naší mateřské školy a rády se vracejí. MŠ Sluníčko zve rodiče v adventním čase na posezení při koledách, vyrábějí adventní věnce a svícny, děti přednesou vánoční básně a zazpívají. I kamarádi z jiných tříd jsou spolu s rodiči zváni a mohou si prožít příjemné předvánoční odpoledne. Naše MŠ Hastrmánek zůstává věrná tradici vánočních besídek spojených s ochutnávkou cukroví. Koledy, básničky a tanečky vždy potěší uspěchané rodiče a naplní je pocitem štěstí. Děti předávají rodičům dárečky a nadšeně se pouští do vánoční hostiny. Cukroví od maminek chutná báječně. Jen maminky si dělají starosti, jestli to jejich cukroví je opravdu nejlepší. Jsem přesvědčená o tom, že advent v mateřské škole je plný zážitků, překvapení a radosti. O to nám jde. Nám všem, kdo děláme svou práci s nadšením a láskou k dětem.

V říjnu vyhlásil Městský úřad Tábor soutěž pro mateřské školy, která se jmenovala Kaštánek. Přijeli za námi do MŠ, přivezli tašku plnou kaštanů a zase odjeli. Tak jsme soutěžili.Děti, které tvoření z jakýchkoli přírodnin milují, se předháněly v neuvěřitelných kaštánkových kreacích, ve spolupráci s rodiči vyráběly z kaštanů úžasné věci. My učitelky jsme vytvořily z mechu, větviček, šípků, tykví ašišek pohádkové lesní království. A tak si každý výrobek našel svoje místo. Pavouci křižáci se předháněli ve tkaní pavučin, housenky a berušky pozorovaly vláček ze šišek, želvy v lesní tůňce zvědavě vykukovaly a žíznivé srnkyjim vyprávěly o houbaři.Zpráva o tom, že naše mateřská škola vyhrála soutěž Kaštánek, se roznesla rychlostí blesku."Hurá, pojedeme na farmu,"blaženě hlásily děti, které se do soutěže zapojily. To byla totiž odměna pro vítěze - výletza koníky na farmu ve Střezimíři. Tam čekal na děti povoz s koníky Bronťou a Ditou.Zpáteční cesta byla veselá, plná písniček a radostného vyprávění dětí. Vždyť taková odměna za kaštánkovou soutěž pro děti z panelákového města byla skutečným zážitkem. Zvědaví spolucestující se ve vlaku ptali dětí, odkudjedou a proč."Jedeme z farmy, vozili jsme se v pohádkovém lese na koníčkách a příště pojedeme zase. Jen musíme znovu vyhrát soutěž Kaštánek."

Děti prožívaly tragické události v Asii velmi intenzivně. V mateřské škole často hovořily s paní učitelkou o tom, co viděly v televizi. Potřebovaly vyjádřit verbálně i jiným způsobem to, co zasáhlo bolestně i je samotné.Výtvarné ztvárnění této události se nabízelo jako jedna z možností vyjádřit emoce a prožitky. Děti přece nemusí malovat či kreslit jen to, co vidí kolem sebe a je jim blízké. Naopak si myslím, že výtvarně ztvárnit pocity aemoce, ať už kladné nebo záporné, pomáhá dítěti vyrovnat se s danou situací.Naši malí výtvarníci se s nadšením zúčastňují každého výtvarného projektu, který s paní učitelkou Hankou Bardoňovou připravujeme. Malování vlny tsunami probíhalo v našem výtvarném kroužku ve třech fázích. Rozhovor o tom,co děti viděly v televizi, byl prvopočátkem dalšího sledu dětských postřehů z celé události. Popis vlny s její barevností přes různé odstíny zelené, modré, šedé a žluté byl jako první vyjádřen na ploše čtvrtky. Jako zkušenímalíři děti kombinovaly a míchaly štětcem na paletě svoji představu ohromné vlny. Do zaschlého podkladu pak špejlí namáčenou v tuši dokreslovaly vše, co voda odnášela s sebou a ničila. Střechy domů, stromy valící se po hladině,auta, co vypadala jako matrace, i lidské bytosti volající o pomoc.Optimistický závěr vzešel ze samotných dětí. S radostí vyprávěly o tom, jak jejich rodiče posílali postiženým dětem peníze, aby si mohli koupit hračky a třeba i tašku do školy.

Můj děda vždycky říkával:"Za našich mladejch let, bejval svět jako květ."Nevím, co se tak změnilo od krásných dní mého dětství. Před domem jsme měli pískoviště a doma televizi, kde každou neděli vysílali nějakouúžasnou pohádku nebo pořad pro děti. Asi nám to tenkrát ke štěstí stačilo.Dnes se pohádky opakují neustále dokola. Nejsou peníze na to, aby se natočila nějaká nová, klasická pohádka, ve které dobro vítězí nad zlem. A nejsou ani peníze na to, aby se v pískovištích na sídlišti vyměnil jednou začas písek. A když to stojí tolik peněz, tak se pískoviště zruší. Stejně neodpovídá normám EU. Nejjednodušší řešení, aby doma děti nezlobily, je opět jediné. Posadit je k televizi. Proč ne? Ale na co se děti dívají? Jsou to snadpohádky? Buďte, prosím vás, dnešní! Je to reality show!A jaká je realita v MŠ?"Paní učitelko, viděla jste včera v televizi VyVolené? Mně se moc líbí Regina. Má krásné žluté vlásky a vypadá jako princezna. Já bych chtěla být jako ona."Do rozhovoru se vmísí Ondra:"Já jsem včera viděl v televizi, jak se má Monika se Sašou ráda pod peřinou v posteli. A víš, proč jsem to viděl? No, vždyť tam jsou infra kamery.""Ale já se dívám na Velkého bratra,"vstupuje do debatyLukáš,"tam se mi líbilo, jak se svlékali kovbojové do naha."Překvapená učitelka se ptá:"To ses díval na televizi s tatínkem a s maminkou?""Ne, my máme s bráchou televizi v pokojíčku a díváme se, naco chceme."To je realita. A v ní učitelka vysvětluje dětem, že ne každý, kdo je krásný, je i hodný. Snad nejlépe i vyprávěním pohádky O ošklivém káčátku. No a dál? Nevím jak dál. Ale myslím si, že malé děti nemohou být připravenésledovat realitu v televizi. Prostě proto, že nejsou dospělé.Nechte dětem jejich pohádky, fantazii a iluze. Nechte dětem i pískoviště před domem. Nechte děti si hrát. A uvidíte. Uvidíte, jak pomalu vyrostou a stanou se z nich dospělí lidé. Možná, že i ony budou potom používat rčení:"Za našich mladejch let bejval svět jako květ."

Podzim v mateřské škole by jistě nebyl podzimem bez draků a dráčků, které s dětmi vyrábíme ze všeho možného i nemožného, ale samozřejmě ani bez pouštění draků. Stalo se tradicí organizovat pro děti a rodiče drakiády. Proč sinepřiznat že to, co dělají jiní po několikáté, jsme my naplánovali loni poprvé. Snad právě proto se nám povedlo vnést do této akce několik netradičních podnětů.Nejlepšími pomocníky při přípravě drakiády jsou vždy děti, které se tak úžasně nadchnou a tolik těší, jak ostatním ukážou svého draka, který lítá nejvýše, taťku, co vyrobil draka úplně sám, a malého brášku, co přijede smaminkou v kočárku a bude se jenom dívat. Nadšení dětí se přenese i na rodiče, a tak máme jistotu, že účast dětí a rodičů bude velká.Pak už potřebujeme jen pěkný, slunečný a hlavně větrný podzimní den, aby mohli draci lítat. Větřík se pěkně opíral do dráčků a ti se předháněli se svými kaskadérskými kousky před ostatními. Zatáčky, vruty a nebezpečné pádystřemhlav dolů připomínaly leteckou akrobacii. To se děti nasmály. Každý z účastníků leteckého dne draků byl označen naším logem - malým dráčkem přilepeným k bundě. Ještě druhý den se s ním děti ve školce chlubily.Závěr drakiády patřil odměňování. Rozdávaly se balíčky s bonbóny a omalovánky draka srolované do ruličky a přivázané mašličkou, aby neuletěly. A když se dopil i teplý čaj, odcházeli jsme všichni spokojeně domů.Ráno v mateřské škole jsme ještě plni dojmů dráčky s dětmi kreslili, předškoláci procvičovali grafické cviky ruky při naznačení letu dráčka na pracovním listě. Vojtíšek seděl smutně u stolečku a nepracoval. Nebyl nadrakiádě a draka prý nikdy nepouštěl. A co teď? Vojtu jsem pracovat nenutila, taťkovi jsem domluvila. Nikdy není pozdě něco napravit.

Děti v mateřské škole vedeme k tomu, aby si neubližovaly, nebraly si vzájemně hračky, byly k sobě ohleduplné a kamarádské, uměly si odpouštět a pochopit druhého, rozdělily se a děkovaly. Abychom dokázali dětem vštípit tatozákladní pravidla, potřebujeme, aby nám při výchově dětí rodiče a dospělí pomáhali zejména tím, že jim budou dobrým vzorem.Dětské dotazy nás často zaskočí. Váháme, jak dětem sdělit skutečnost, že nemůžou do svojí třídy, protože nám někdo během půl roku již po páté rozbil okna ve třídě. To je ta chvilka, kterou je třeba využít k tomu, abychomdětem vysvětlili, jak umí být lidé někdy zlí a vzájemně si ubližují. Ale proč? Děti se často takhle ptají. A my vysvětlujeme a chceme, aby z těch malých lidiček, co právě berou rozum, vyrostli dospělí, kteří nebudou druhým škodit.V šatně předškoláků se záhadně začala ztrácet plyšová zvířátka, která si děti berou do postýlky na odpolední odpočinek. Nepodařilo se nám zjistit, kdo to byl a proč krade. Uplakaným dětem jsme zase odpovídali na otázku.Proč?"Proč mi někdo sebral plyšového slona? Kdyby ho chtěl pohladit, já bych mu ho půjčil."Tak naříkal jeden z chlapečků. Jen těžko se s tím děti vyrovnaly.Jindy zjistila paní učitelka při odchodu dětí ze šatny, že nemůže zamknout. Někdo si odnesl z mateřské školy zámek i s klíčem. A tak to jde pořád. Chcete vědět, co se nám už všechno ztratilo? Tak třeba vlajka, kterou jsmevyvěsili při státním svátku na stožár, poštovní schránka - ta se doma taky hodí a proč si nevzít plachtu, co je s ní přikryté pískoviště? Už ani nevím, kolikrát nám vlezli do mateřské školy zlodějové, co všechno odnesli, akolik to stálo peněz. Ale vím naprosto přesně, že ublížili dětem. Těm důvěřivým bytůstkám, které věří ve spravedlnost a dobrý konec jako v pohádkách.

Na první pohled se zdá být týdenní téma"Kdo, co, čím"zcela jasné. Pro nás učitelky běžná záležitost. Máme zkušenosti a víme, jak si rozvrhnout jednotlivé činnosti podle názvu týdenního plánu. Určitě to bude rozhovoro zaměstnání rodičů s využitím obrázků, nápodoba pracovních činností, hádanky, vytleskávání slov. Písnička nebo básnička je úplnou samozřejmostí. Při pobytu venku si všimneme, jak lidé pracují, můžeme se pokusit nakreslit nebonamalovat člověka v pohybu. A to je všechno? Proč nezkusit něco nového? Co kdybychom si upekli třeba chleba? Děti se pro nápad paní učitelky Dany okamžitě nadchly. Co budeme potřebovat? Kdy se pustíme do práce? Otázky a otázky."Děti, zítra si přivstaňte."Je nutno dodat, že ani rodiče nezůstali ušetřeni nadšení dětí. Tatínek Terezky telefonoval ještě pozdě odpoledne do mateřské školy, aby se informoval, v kolik hodin ráno má přivést dcerku,aby nepřišla o pečení chleba. Ráno zadělala paní učitelka Dana kvásek. V míse připravená mouka, voda a další přísady se začaly zvolna měnit v těsto. Děti se střídaly u mísy a s vařečkou podle svých sil podebíraly vzniklé těsto.Zuzanka měla mouku i na nose a vypadala jako opravdová pekařka. Když těsto kynulo pod utěrkou, děti okolo něj chodily po špičkách. To aby se neleklo a nespadlo. Písnička Dělání, dělání vyplnila poslední volný čas předvyklopením těsta na vál. To už umyté ruce dětí hnětly těsto. Malí pekaři si vyzkoušeli, jaké je těsto poddajné a hladké. Vytvořený pecen chleba potřela paní učitelka osolenou vodou a donesla do kuchyně. Zkušené paní kuchařky,ochotné udělat pro děti cokoliv, slíbily, že budou hlídat, aby se chleba dobře upekl. Z vycházky děti tentokrát nezvykle spěchaly. Vůně chleba zaplnila celou školu. Kdo měl nohy, utíkal rovnou za nosem až k upečenému chlebu.Chleba byl pohádkový, do zlatova vybarvený a chutnal jako ta největší lahůdka. Nejvíce chutnal malým pekařům. I já tam byla a chleba jsem jedla. Komu se sbíhají sliny, ať si chleba upeče. Přikládám recept: 1 kg hladké mouky, 6dkg droždí, 2 kávové lžičky kmínu, 2 kávové lžičky soli, 2 polévkové lžíce octa, 1 kávová lžička cukru, 3 sklenky od hořčice vlažné vody. Do mísy dáme mouku, kvasnice, posypeme cukrem, přidáme kmín, půl sklenky vlažné vody anecháme zkvasit. Přidáme sůl, ocet, zbytek vlažné vody a vypracujeme těsto. Necháme kynout asi půl hodiny. Na suchý plech vysypaný moukou položíme těsto a necháme 15 minut kynout. Potřeme slanou vodou a pečeme 55 minut. Vypnemetroubu, potřeme chléb slanou vodou a necháme ještě 20 minut v troubě dojít.