Online archiv

"Hurá, jdeme na hřiště. Budeme hrát fotbal,"ozývá se ze školky. V naší jednotřídní mateřské škole je víc kluků, kteří mají rádi sportovní hry, ale ani děvčata nejsou žádné lenošky. Na školní zahradě jsou vhodnépodmínky pro různé pohybové hry. Dřevěné stolky, lavičky, altánek, pískoviště, průlezky, houpačky, tabule na kreslení a fotbalové hřiště s brankami. Fotbal má svá pravidla. Děti už vědí, že se musí dodržovat. Na to dohlíží irozhodčí, paní učitelka. Každou chvíli je slyšet radostný křik"gól". Děti trénují, domlouvají se na spolupráci při hře, jak se co nejrychleji dostat s míčem přes hřiště až do druhé branky. Postupně pochopí, ženezáleží na jednom hráči, ale na všech, jak si pomáhají a přihrávají. Pozvali jsme děti z nedaleké mateřské školy na fotbalový zápas mezi školkami. Na hřišti se setkali hráči"Hvězdičky"a"Vrtačky". Paníučitelka nažehlila čísla na trička a tak náš tým má"dresy". Ani diváci nechybí. Fotbalisty povzbuzují děti z ostatních tříd a také rodiče. Na začátku všichni zpíváme fotbalovou hymnu"Zelená je tráva"a pakzačíná opravdový zápas. Fanoušci fandí svým kamarádům, rozhodčí dává pozor, jestli nikdo nepodvádí, nenadává nebo nefauluje. Atmosféra je napínavá. Při každé hře někdo vyhraje a někdo prohraje. Důležité však je, jestli se dětemzápas líbí, umí dodržet pravidla a budou-li si děti spolu příště zase rády hrát. Našim dětem se to podařilo. Sladká byla i odměna pro všechny sportovce, kteří si nakonec podali ruce na znamení přátelství a ocenění"férovéhry".

Na školní zahradě naší mateřské školy se loni usídlil indiánský kmen Čipervavové. Kdo jsou indiáni a jak žili, jsme zjistili z knih, které jsme si vypůjčili v Městské knihovně. Vymyslet název kmene nebylo vůbec těžké. Ve školcejsou samé čiperné děti, tak proto Čipervavové. Na indiánský oděv byla použita bílá trička, která jsme batikovali. Legrační byla i jména malých indiánů - Veselý úsměv, Ranní záře, Letní sen, Rychlý běžec, Rudé ptáče, Řvoucílev, Huňatý medvěd. Každý den před odpoledním spaním jsme si četli z knížky"Malí indiáni"a postupně jsme se učili porozumět jejich řeči. Věděli jsme, co je vigvam, tomahavk, kanoe, grizzly, kaňon, týpí, mokasíny.Další dny jsme vyráběli z papíru, vlny, korálků, peříček, prutů a provázků různé"lapače snů"a luky se šípy. Na dřevěné kulatiny přišila paní učitelka s maminkami stará prostěradla, různě pomalovaná barvami. Sluncea geometrické tvary pomáhaly malovat i děti. Holčičky stany ozdobily korálky, které navlékaly na silon. Na zahradě se objevoval jeden stan za druhým, až byla postavena celá indiánská vesnice. Děti trénovaly točení lasem,střílení z luku, plížení, dorozumívání se posunky, hod měšcem, který byl naplněn zlatým pískem, a chůzi po dřevěné lávce. Nebezpečným úkolem bylo projít"hadí stezkou". V trávě číhali hadi, které děti vytvořily zpapíru a drátků. Před oslavou svátku dětí se u vrat zahrady objevila velká cedule"Vítáme vás v indiánské vesnici". Přišly se podívat rodiče, děti z jiné školky, ale i lidé, kteří šli okolo. Na vlastní oči viděli vcentru města týpí a veselé indiány, kteří tancovali okolo totemu za dunění bubnů. Pro všechny odvážné, kteří strčili ruku do tlamy medvěda grizzlyho, i když byl jen namalovaný, byla připravena sladká odměna. Večer některé dětiodcházely domů s rodiči, ale naši stateční indiáni poseděli u ohně a vyprávěli si zážitky. Dětem se ani nechtělo jít spát do postýlek. Ale přespání ve školce je také dobrodružství. Nad hlavami jim visely"lapače snů",a tak se všem spalo moc hezky.