Online archiv

Byl to nádherný jarní den. Rozkvetly první narcisky a stromy meruněk. Na teploměru se ukázalo neuvěřitelných 26 stupňů. Již od rána vládla u nás ve školce výborná a slavnostní nálada. Z každého koutu se neustále ozývalo: „Kdy už přijedou?“… Paní učitelky trpělivě vysvětlovaly dětem, že musejí počkat do odpoledne, ale byla to marná námaha. A kdo měl vlastně přijet? Na co jsme se všichni tak těšili? Všechny děti milují hudbu, pohyb, tanec. Jednoho dne nás napadlo využít při rozcvičce melodie z rádia. Náhodou jsme naladili country písně rádia Čas. Od té doby „to u nás jede stále“. Tak nás napadlo… Brno není zase tak daleko a „líná pusa…“. Napsala jsem tedy do brněnského rádia Čas, ale moc jsem si od toho neslibovala. Je mi jasné – takových by bylo… O to větší překvapení nás čekalo hned na druhý den. Ozval se neznámý telefon a „už to jelo…“. Dohodli jsme termín návštěvy s tím, že program proběhne na naší školní zahradě. Spoléhali jsme, že vyjde počasí, protože začátek dubna byl dost chladný. Konečně! Jsou tady. Sotva se objevili ve dveřích, začalo být opravdu veselo. Přijeli celkem tři. Nanosili z auta aparaturu, různé pomůcky… Nevěděla jsem, co nás čeká, bylo to překvapení i pro mě. Přece jenom jsou to lidé, kteří nikdy nepracovali s postiženými dětmi… Byli jsme sice domluveni na tom, že si děti zazpívají, zatancují, zasoutěží, ale malé obavy tam přece jen byly. Děti si samozřejmě pozvaly i své maminky, tatínky, sourozence a babičky. Zahrada byla plná. Hned po odpolední svačince se děti převlékly do sportovního a utíkaly na zahradu. Pusy měly otevřené dokořán, ale to my, dospělí, také! Přivítala nás píseň Dělání, dělání a už začalo být veselo. Po pár úvodních melodiích se začalo závodit. Děti probíhaly kuželkami s míčkem na lžíci, házely nafukovací kruh na terč, hrály bowling… Každý vítěz obdržel věcnou cenu – létajícího draka, CD s písněmi, omalovánky, sladkosti… Soutěže byly prokládány tancem a zpěvem. Zápolení se „nevyhnuli“ ani dospěláci. Učím v MŠ již téměř 28 let. Zažila jsem hodně sportovních akcí, ale nikdy jsem se nepobavila, jak v ten jarní čtvrtek v MŠ Revoluční. Nikomu se nechtělo odcházet, děti poplakávaly, když se aparatura balila. Poděkovali jsme návštěvě, rozloučili se a každý z nás vykročil směrem k domovu. Ale všichni odcházeli s úsměvem na rtech. I když někteří velice unaveni…