Online archiv

Ve školství pracuji řadu let, změn ve školství jsem zažila nepočítaně a nepatřím k lidem, kteří jedou v „zajetých kolejích“. Přizpůsobuji se a ráda se i já učím stále nové věci. Mám však pocit a bohužel i docela tvrdou zkušenost, že ať pracujete sebelépe, děti a rodiče nedají na vaše zařízení dopustit, zřizovatel je s vámi naprosto spokojen, stále to nestačí nadřízeným orgánům. Není tomu dlouho, co jsem zažila několik kontrol. Nadřazenost s přidáním křečovitých úsměvů s jakými paní inspektorky (zástupkyně ČŠI) přicházejí, aby vám daly najevo, kdo je tady vlastně pánem, dokladují, že se vlastně v tomto pohledu vůbec nic nemění. Kontroly jsou důležité a nic proti nim, jen přístup k člověku se úplně vytratil. O pochvale či povzbuzení v naší náročné práci ani nemluvě. Nejdůležitější jsou papíry, dítě až potom… Kde je ten stále proklamovaný přístup spojený s radou a pomocí? A to už se nezmiňuji o tom, jak tyto paní inspektorky pracovaly na svých mateřských školách, než se dostaly na post ČŠI. A tak se ptám: „Kdo jim vlastně pomohl na tato místa? Anebo že by stačilo si jen doplnit vzdělání?“ Kam vlastně směřujeme, když na těchto místech jsou lidé, jejichž pracovní minulost znáte, ale nikomu to nevadí, a tak budou stále psychicky ničit ředitelky i učitelky mateřských škol, aby nám dokázaly, že pravdu mají vždy a jen ony. Pokud budete ze sebe dělat hlupáka, pak máte možná šanci, ale jak dlouho se to dá vydržet? K čemu vlastně Česká školní inspekce je? Nepomáhá, neradí, povyšuje se a ještě každá paní inspektorka říká něco jiného. A tak když se snažíte vyhovět jedné, druhá vám řekne, že to máte udělat jinak. Je to prostě začarovaný kruh, vy v tom lítáte a nikdy si nejste jistá, zda máte všechno správně, přestože se celý život snažíte, aby tomu tak skutečně bylo.