Online archiv

O prázdninách u nás byli známí z Francie. Jejich i naše děti se večer dívaly na pohádky na „Déčku“ (ČT:D), pak šly spát, ale televizi nechaly zapnutou. Program běžel dál. Najednou se na obrazovce objevily zprávy o kultuře, umělecké pořady, diskuse o literatuře. Francouzi se divili, tak jsme jim vysvětlili, že večer se dětský kanál mění na ČT art, tedy televizi pro intelektuály. To je upřímně rozesmálo. Český intelektuál si tedy musí počkat, říkali se smíchem, až dohýká oslík z pohádky a krteček si došije kalhotky, pak teprve mohou přijít na řadu diskuse o knihách a filmy pro náročné diváky. U nás to nikomu divné nepřijde, intelektuálové jsou podle mě rádi, že mají vůbec nějaký vysílací čas, ale ten pohled odjinud je zajímavý, protože nás ukazuje z jiného úhlu. Přehlížení kultury a vzdělaných elit na jedné straně a zbožštění dětí na straně druhé. A ještě jeden drobný postřeh. Druhý den jsme jeli společně na výlet autobusem Student Agency. Pamatuji si, že dříve bylo velkým tahákem, když stevardky rozdávaly cestujícím sluchátka, aby se mohli cestou podívat na filmy. Dnes si sluchátka vzala jen jedna babička. Všichni ostatní mají veškerou digitální techniku ve svém mobilu. Opravdu je jiná doba. Digitální doba. Měli bychom si to uvědomit všichni - rodiče i učitelé.

Vážená redakce, děkuji za úvodník z předprázdninového čísla, který se zabýval tématem vulgární mluvy dnešních dětí. „Malí sprosťáci“, jak jste je nazvali, za svůj slovník opravdu nemohou. Lapají podobná slova z internetu, odezírají ze rtů nám dospělým a slyší takto mluvit i veřejné představitele, což je nejsmutnější. Váš článek mě ovšem inspiroval k úvaze trochu jiné, kterou jsem nazvala Malí posměváčci. Nedávno jsem si v pamětech režiséra Miloše Formana přečetla, co psal o svém raném filmu, kde natáčel fiktivní konkurz na zpěvačku v divadle Semafor: „Bylo až neuvěřitelné, jakou moc má mikrofon. Ty dívky k němu přistupovaly, jako by to byla kouzelná hůlka, která je obdaří skvělým hlasem a krásou. Tuctové nanynky se před tímhle baňatým kusem drátu lascivně nakrucovaly a diblíkovaly, hudebně hluché holky do něho z plna hrdla vyly a upejpavé trémistky se před ním nechaly natahovat na skřipec veřejné kritiky. Během konkurzu nastaly chvíle, kdy se člověk cítil vyloženě nepříjemně. Mladé ženy se odhalovaly až na samu dřeň svého ctižádostivého já a jejich sebeláska byla časprázdninách to tak nestoudná, až se člověk styděl na to koukat.“ Proč to připomínám? Už nějaký pátek běží na našich obrazovkách různé hudební soutěže typu SuperStar, které jsou založené nejen na vyhledávání talentů, ale i na ostouzení těch, kterým příroda nenadělila do vínku tolik jako druhým. Jsou to lidé nesoudní, ale to neznamená, že z nich televize musí dělat terč posměchu. Dříve bylo zvykem, že na obrazovce vystupoval ten, kdo něco uměl, ne hudlaři, kterým se dnes říká „hvězdná pěchota“. Dívat se na neumění a posmívat se neumětelům se ovšem stalo fenoménem. Zatímco Miloš Forman při podobné podívané pociťoval stud, dnes sedí před televizí rodiče s dětmi a pošklebují se chudákům na pódiu (vzpomínáte třeba na národního otloukánka Aničku Dajdou?). A pochopitelně že si tyto vzorce chování nesou děti s sebou dál. Jistě, různými posměšky se trápily děti od nepaměti, to najdeme už v lidové slovesnosti, ale cílený výsměch jako rodinná večerní zábava - to je novinka. A vůbec ne příjemná.

Jaké jsou vaše zkušenosti s inkluzí z minulého školního roku? Změnilo se s novou vyhláškou něco oproti předchozím letům k lepšímu či horšímu? Jak vůbec tuto ideu vnímáte?

Všichni generujeme data -zanechávají je za sebou naše mobilní telefony, senzory, sociální sítě, digitální fotografie, platební převody či signál GPS. Data se stala ropou dneška, potenciálním zdrojem bohatství i municí pro „zbraně hromadného dohledu“. O tom všem pojednávala výstava Big Bang Data, která byla v Centru současného umění DOX v Praze-Holešovicích k vidění do konce prázdnin a jejíž pokračování se právě chystá.

Na to, že je Daniel Herman ministrem kultury, bývá kolem něj mediálně docela živo. Z čeho pramení jeho postoje, které občas vyvolávají kontroverze? Jaké zkušenosti ho formovaly? Jaký význam přikládá vzdělání? A jak by dnešním dětem vysvětlil rozpory současného světa, k nimž politika často přispívá?

Natáčení krátkých hraných filmů na základní škole může mít blahodárný vliv na klima třídy jako každá skupinová činnost, když se povede. Výhodou je také vhodné začlenění filmování do výuky a možnost opakovaně se k výsledku vracet.