Online archiv

Návrh skupiny okolo dr. Uzla prosadit svůj druh sexuální výchovy na školy se setkal se silnou emocionální reakcí. Když jej psali, muselo být jasné, že narazí na silný odpor věřících. Zdá se, že s tím počítali a předem již rezignovali na hledání kompromisu. Škoda, že se tehdy ministerstvo školství nepokusilo hledat širší společenský konsenzus. Já jsem nicméně této debatě vděčný za to, že mě donutila formulovat si myšlenky, které jsem opomíjel.

Ministr Dobeš navrhuje redukci a slučování podřízených organizací MŠMT. V některých odvážných plánech by ze sedmnácti organizací měly zbýt tři. Každopádně by mělo dojít k výraznému snížení stavu zaměstnanců. Chyběly by školám podřízené organizace MŠMT, kdyby se zredukovaly?

Stres k práci pedagoga tak nějak patří. Málokterý učitel se mu dokáže úplně vyhnout. Dlouhodobé nezvládání stresu však může vést k nemocem či syndromu vyhoření. Každý by se proto měl o sebe v tomto ohledu starat. Psychohygiena je možná jednou z nejdůležitějších dovedností učitele.

Demografické křivky jsou neúprosné. Kapacity stávajících škol zůstávají nevyužity a plány ministerstva na tzv. optimalizaci sítě škol jsou slyšet čím dál hlasitěji. Rodiče i učitelé se obávají, zda přijdou o svou školu, o místa. Zachrání české školství velké spádové školy?

Základem úspěchu ve výuce je seznámení žáků s jejími cíli. Ukážeme si, jak s cíli pracovat při individualizaci ve výuce. To znamená ve výuce, kdy se snažíme vyjít vstříc každému žákovi s jeho schopnostmi, zájmy a potřebami. Jak udělat, aby každý z žáků mohl pracovat v hodině na něčem jiném?

Jak sestavit hodinu, aby byla pro děti motivující a na jejím konci došlo k naplnění cílů? Nejprve si musíme uvědomit, co od dítěte očekáváme a jak jej budeme motivovat. K tomu nám může pomoci Andersonova taxonomie cílů vycházející ze starší Bloomovy. Pokusím se ukázat její uplatnění na hodině vlastivědy, kterou jsme s kolegyní připravily.

Na otázky odpovídá Mgr. Zdeněk Liška, právník Otázky do právní poradny posílejte na cechova@ portal.cz

Napadlo by vás, že provokativní umělkyně, jejíž obraz z pubických chloupků madame Chirac vykázala z výstavy, vytvoří slabikář? Provokace je ale schovaná i za ním - jak se sama autorka Alena Kupčíková chvástá, je asi první dyslektik na světě, který napsal slabikář. V rozhovoru nás potěší ještě dalšími roztomilostmi.

Nepříznivý vývoj výsledků českých žáků v matematice sledovaný v posledních letech budí obavy ze snížení konkurenceschopnosti naší země v budoucnosti. Národní ekonomická rada vlády proto nedávno doporučila, aby se školy zaměřily na zvyšování matematické gramotnosti, s čímž by měla být ruku v ruce zaváděna opatření vedoucí k odstraňování extrémně vysoké neoblíbenosti matematiky. Jen vědět, jak na to.

Z ministerstva zaznělo, že ve školství je dostatek financí, akorát jsou problémy s jejich alokací. Zbytečně moc peněz jde na úředníky a málo do škol. Zeptali jsme se čtenářů, jak to vidí oni.

Tu větu si rodiče oblíbili: „Snesu cokoliv, jen ne lež,“ opakují zejména matky svým dětem znovu a znovu, a aby zdůraznily, jak moc to myslí vážně, trochu u toho zpravidla kulí oči. Chudáci děti. Jako by lhaly s radostí! Každý z nás přece ví, že v určitých situacích je lež jediná zbraň, kterou má dítě k dispozici. A že je to zbraň dvousečná. Ještě si pamatuju, jak moc mi bylo nepříjemné lhát mamince, že jsem snědla svačinu, když jsem ji ve skutečnosti cestou ze školy hodila do okna jednoho sklepa. Samozřejmě, že by bylo lepší nelhat a říct něco jako: nesnědla, tady ji máš, možná trpím nechutenstvím anebo bude chyba v té svačině, že je nezáživná. Jenže k takové suverenitě se člověk dopracuje nejdřív ve třiceti, ale spíš v šedesáti. V sedmi letech vidí jen zklamání, výčitku nebo lítost na matčině tváři a přemýšlí, jak by něčemu takovému zabránil. Je omyl myslet si, že dítě lže, jen když se bojí například výprasku. Mě doma nikdy neuhodili, a přesto jsem schovávala žákovskou knížku, když v ní bylo třeba jen dvě minus. Prostě jsem nechtěla slyšet to rodičovské smutné, lehce protažené „zase?“. Byla to zbabělost nebo jen přecitlivělost? Faktem je, že bratr zbabělý ani přecitlivělý nebyl. Svoje průšvihy hlásil mamince už mezi dveřmi do bytu. Tady to máš, nějak se s tím popasuj. Teprve po letech mi došlo, jak úlevná strategie to je. A že ještě lepší je špatnou zprávu na začátku trochu zveličit a jen pomalu ji uvádět na pravou míru. Například říct: To je hrozný, já nejspíš zkrachuju, propadnu, vyhodí mě apod. a nechat na tom, kdo chce, aby se mu říkala pravda, ať si to přebere. Pokud se ho to nějakým způsobem přímo týká, dříve či později bude zkoušet, jestli by se mu nemohlo dostat trochu optimističtější verze celé věci. A když ne, začne toužit aspoň po částečné lži, která by katastrofu zmírnila. Před časem jsem poslouchala nářky jedné matky, která mi líčila, jaké má potíže s výchovou svého desetiletého adoptivního syna, pro kterého dělá první poslední. Výčet začínal neuspokojivými výsledky ve škole, gradoval pozdními příchody domů a vrcholil slovy: „... ale nejhorší je, že mi lže.“ Když došla až sem, zaleskly se jí v očích slzy a zatřásl hlas. Dovedla jsem si docela dobře představit, jak ho se stejně vlhkýma očima zapřísahá, aby řekl pravdu, že zas dostal špatnou známku a že mu neujela tramvaj, ale cestou ze školy se coural po ulicích. A ani jsem se moc nedivila, když se ke mně nakonec ještě důvěrně naklonila a zašeptala, že ke všemu se kluk začal v poslední době v noci počurávat. Ani se nedivím.