Online archiv

V našich školách přibývá žáků jiných etnik. Někteří učitelé to vnímají jako problém, jiní jako výzvu, která může být přínosem pro ně i pro ostatní žáky. Přináším několik situací z vlastní zkušenosti, které mimo jiné dokazují, že multikulturní tolerance v řadách učitelů ještě není samozřejmostí.

„Ahoj, mami, prosím tě, zase nestíhám. Vyzvedla bys Aničku ze školky?“. Co bych pro svoji dceru neudělala, přemítám po uspěchaném rozhovoru. Aničku moc ráda uvidím, ale životní styl mé dcery se mi vůbec nelíbí. Před školkou chvíli hledám volné místo pro parkování a za okamžik se už vítám s vnučkou. Venku je krásně, tak plánujeme zajet si na zmr z linu. Otvírám zadní dveře a Anička se nejistě zeptá: „Babi, ty pro mě nemáš sedačku?“ Jistě jste se někdy dostali do podobné situace. V radostné chvilce nad neplánovaným setkáním s vnoučky zapomenete promyslet, jak si předáte dětské sedačky pro jejich bezpečnou jízdu v autě. Ani na pár metrů nemá cenu riskovat a vézt dítě bez sedačky. Kvůli ušetřené chvilce času si přece nechcete vyčítat nerozvážné rozhodnutí po zbytek života. Zalovím v kufru auta a vytáhnu úhledně složený balíček. Za pár minut si už Anička vesele poskakuje na sedačce a volá: „Babi, já už nechci zmrzlinu, zajeďme si radši do zoo!“ Energie sršící z vnučky se přelévá i na mě, otáčím auto a nabíráme směr zoo.

Jsem rodičem dvou školou povinných dětí. Dcera je na druhém stupni základní školy a syn na prvním. O školství a vzdělávání se hodně zajímám a snažím se pro své děti vybrat to nejlepší. Z toho důvodu jsem dceru nedala na osmileté gymnázium, neboť jsem dala na rady odborníků, že sice elita má lepší výkon, ale děti se ve skutečnosti méně naučí o životě. Představa, že moje dcera se setkává a učí s normálními dětmi pouze do svých deseti let, a pak se stýká jen s vybranými ambiciózními jedinci, se mi moc nelíbila. Chtěla jsem, aby si nekazila dětství jen biflováním nepodstatných faktů, jak se tomu často na gymnáziích děje. Četla jsem mnoho příspěvků na toto téma a hodně mne ovlivnil například pan Feřtek, který kdysi o neprospěšnosti osmiletých gymnázií psal do Reflexu. Dcera je velmi nadaná, dobře se učí, takže by se na osmileté gymnázium určitě dostala. Nicméně jsem jí vysvětlila, jaké to má výhody a nevýhody, a ona sama si vybrala, že zůstane na základní škole. Jak se na to dívám po dvou letech? Jediné téma: kázeň V šesté třídě se kolektiv a styl výuky na základní škole proměnil. Do té doby jsem byla vcelku spokojená, a to i s paní učitelkou, která, jak se mi zdálo, sledovala nové metody a děti vedla nejenom k naučení se látky, ale rozvíjela u nich i jiné dovednosti. Ovšem v šesté třídě to bylo najednou úplně jiné. Asi šest nejnadanějších spolužáků mé dcery odešlo. Klima ve třídě se změnilo. Spolu s dospíváním dětí se učitelům přestalo dařit úplně třídu zvládat. Nyní na třídních schůzkách už vůbec neřešíme to, co a jak se děti učí, jak jsme byli zvyklí. Jediným tématem se stala kázeň. Často se v médiích přirovnávají učitelé ke krotitelům divoké zvěře. Dříve mi to přišlo jako nesmysl, nyní už vím, o čem se mluví. Třídní učitelka vyjmenovává žáky, kteří budou mít třídní důtku a kteří ředitelskou. Vypočítává problémy, které třída způsobila, a kdo si na ni kde stěžoval. Rodičům klade na srdce, aby s dětmi promluvili a snažili se je přimět k lepšímu chování. Co mne úplně dorazilo, bylo konstatování, že z této třídy asi žádní gymnazisté nevyrostou, takže o učivo a dobré známky prý tolik nejde. Když jsem si o tom byla s paní učitelkou promluvit, řekla mi, že jsem přeci svou dceru měla dát na osmileté gymnázium. Zjistila jsem, že veškeré lamentování proti osmiletým gymnáziím sice může být pravdivé, ale pokud existují a děti skutečně selektují, je nesmysl nadané dítě do nich nepřihlásit. Sleduji se stále větší úzkostí, jak moje dcera ztrácí zájem o učení, škola ji nebaví a stejně jako její spolužáci začíná domů nosit poznámky.

V době, kdy se připravuje státní maturita formou testů, písemné testy slouží jak přijímačky na střední i vysokou školu, se může zdát toto téma trochu zvláštní. Proč bychom neměli testovat? Co může být na testech špatného? Přeložila jsem vyjádření několika zahraničních učitelů, kteří na toto téma vypovídali pro britský časopis pro učitele Times Educational Supplement.

Jakub Fišer je synem předsedy vlády Jana Fišera. Ve svých třiceti letech je proděkanem pro vědu a výzkum Fakulty informatiky a statistiky VŠE v Praze. Hovoří o výchově a podpoře mimořádných matematických talentů.

Taky máte rádi chvíli napětí před tím, než se v divadle rozhrne opona a nastoupí herci? Těšíte se na pěkný příběh a s napětím sledujete dění na jevišti? Pro Petru Zámečníkovou je divadlo velkou životní láskou.

Největší a nejstarší vysokou školou technického zaměření je v České republice pražské České vysoké učení technické. Jeho počátky sahají do prvních desetiletí 18. století, ale k podstatnému rozvoji školy došlo až poté, co v čele výuky stál František Herget, tedy v období let 1767-1784.

Stále přemýšlíme, jak děti více namotivovat k zájmu o vědu a přírodní vědy. Je to těžká práce s nevelkými výsledky. Jasné ovšem je, že musíme začínat od základní školy a podchytit nadané žáky. Pardubický kraj v této snaze přišel jako první v České republice se soutěží Festival vědy a techniky pro děti a mládež, které se mohou zúčastnit žáci od šestých tříd základních škol až po žáky posledních ročníků škol středních. Děti si vybírají témata podle svého zájmu. Pod vedením vedoucích projektů i odborných konzultantů pracují na projektech, které pak musejí obhájit před odbornou komisí. Hlavní cenou je týdenní zájezd do Francie, kterého se zúčastní nejen nejlepší řešitelé projektů, ale i vedoucí z řad učitelů, rodičů či dalších příbuzných, kteří žákům i studentům při práci pomáhali. Zpracovávané projekty jsou z oblasti přírodních věd: chemie, fyziky, mechaniky, astronomie, historie, biologie, termodynamiky a mnoha dalších oborů. V druhém ročníku se na krajském kole 24. a 25. března v Domě techniky v Pardubicích představilo okolo devadesáti projektů. Překvapily nás svou kvalitou a efektním zpracováním. Bylo vidět, že s nimi žáci strávili mnoho času. Nejlepší jsme ocenili, ale nebylo cílem jen vyhrát. Vždyť cílem soutěže je rozvíjet talent dětí, učit je řešit problémy, naučit je prezentovat výsledky práce, pracovat s informacemi – tedy vše, co je cílem školské reformy.

Týden v Evropě bavil i paní uklízečku