Online archiv

Již 11 let žiji v manželství. Máme dvě pěkné děti 4 a 8 let. Celých jedenáct let bylo naše manželství bezproblémové. Celých jedenáct let jsme žili bez konfliktů. Abych řekl pravdu, je to tím, že se mi manželka podřizuje. Já stanovuji to, jak bude vypadat program na další dny. Když chci, aby byl doma pořádek, stačí, abych na to upozornil manželku, a ona to zařídí. Vždycky mám doma poslední slovo. Manželka mi nikdy neodporuje. Na jednu stranu je to příjemné, protože prosadíte svůj názor, na druhé straně mě to po těch letech už začíná nudit. Potřebuji, aby mi občas někdo doma odporoval. Nevím, jak se to stalo, ale zamiloval jsem se do kolegyně. Kolegyně je energická žena, pravý opak mé manželky. Nikdy si nebere servítky, když mi chce něco vytknout. Je to pro mě inspirativní, na druhé straně se obávám toho, že těch jisker srší až moc. Pravidelně se hádáme a bojím se toho, že stabilní život s takovým člověkem by byl hodně náročný. S kolegyní jsem měl i sex a bylo to perfektní, bouřlivé. Tak energetický sex jsem nikdy se svou ženou neměl. Hrozně mě tento vztah láká, na druhé straně si jsem jistý, že bych v domácnosti s takovou ženou žít nechtěl. Problém je v tom, že nechci žít paralelní vztahy. Chci žít jeden plnohodnotný vztah. Co mohu udělat proto, abych oživil své manželství, aby se mi v něm líbilo, abych byl spokojenější?

V našich školách přibývá žáků jiných etnik. Někteří učitelé to vnímají jako problém, jiní jako výzvu, která může být přínosem pro ně i pro ostatní žáky. Přináším několik situací z vlastní zkušenosti, které mimo jiné dokazují, že multikulturní tolerance v řadách učitelů ještě není samozřejmostí.

„Ahoj, mami, prosím tě, zase nestíhám. Vyzvedla bys Aničku ze školky?“. Co bych pro svoji dceru neudělala, přemítám po uspěchaném rozhovoru. Aničku moc ráda uvidím, ale životní styl mé dcery se mi vůbec nelíbí. Před školkou chvíli hledám volné místo pro parkování a za okamžik se už vítám s vnučkou. Venku je krásně, tak plánujeme zajet si na zmr z linu. Otvírám zadní dveře a Anička se nejistě zeptá: „Babi, ty pro mě nemáš sedačku?“ Jistě jste se někdy dostali do podobné situace. V radostné chvilce nad neplánovaným setkáním s vnoučky zapomenete promyslet, jak si předáte dětské sedačky pro jejich bezpečnou jízdu v autě. Ani na pár metrů nemá cenu riskovat a vézt dítě bez sedačky. Kvůli ušetřené chvilce času si přece nechcete vyčítat nerozvážné rozhodnutí po zbytek života. Zalovím v kufru auta a vytáhnu úhledně složený balíček. Za pár minut si už Anička vesele poskakuje na sedačce a volá: „Babi, já už nechci zmrzlinu, zajeďme si radši do zoo!“ Energie sršící z vnučky se přelévá i na mě, otáčím auto a nabíráme směr zoo.

Jsem rodičem dvou školou povinných dětí. Dcera je na druhém stupni základní školy a syn na prvním. O školství a vzdělávání se hodně zajímám a snažím se pro své děti vybrat to nejlepší. Z toho důvodu jsem dceru nedala na osmileté gymnázium, neboť jsem dala na rady odborníků, že sice elita má lepší výkon, ale děti se ve skutečnosti méně naučí o životě. Představa, že moje dcera se setkává a učí s normálními dětmi pouze do svých deseti let, a pak se stýká jen s vybranými ambiciózními jedinci, se mi moc nelíbila. Chtěla jsem, aby si nekazila dětství jen biflováním nepodstatných faktů, jak se tomu často na gymnáziích děje. Četla jsem mnoho příspěvků na toto téma a hodně mne ovlivnil například pan Feřtek, který kdysi o neprospěšnosti osmiletých gymnázií psal do Reflexu. Dcera je velmi nadaná, dobře se učí, takže by se na osmileté gymnázium určitě dostala. Nicméně jsem jí vysvětlila, jaké to má výhody a nevýhody, a ona sama si vybrala, že zůstane na základní škole. Jak se na to dívám po dvou letech? Jediné téma: kázeň V šesté třídě se kolektiv a styl výuky na základní škole proměnil. Do té doby jsem byla vcelku spokojená, a to i s paní učitelkou, která, jak se mi zdálo, sledovala nové metody a děti vedla nejenom k naučení se látky, ale rozvíjela u nich i jiné dovednosti. Ovšem v šesté třídě to bylo najednou úplně jiné. Asi šest nejnadanějších spolužáků mé dcery odešlo. Klima ve třídě se změnilo. Spolu s dospíváním dětí se učitelům přestalo dařit úplně třídu zvládat. Nyní na třídních schůzkách už vůbec neřešíme to, co a jak se děti učí, jak jsme byli zvyklí. Jediným tématem se stala kázeň. Často se v médiích přirovnávají učitelé ke krotitelům divoké zvěře. Dříve mi to přišlo jako nesmysl, nyní už vím, o čem se mluví. Třídní učitelka vyjmenovává žáky, kteří budou mít třídní důtku a kteří ředitelskou. Vypočítává problémy, které třída způsobila, a kdo si na ni kde stěžoval. Rodičům klade na srdce, aby s dětmi promluvili a snažili se je přimět k lepšímu chování. Co mne úplně dorazilo, bylo konstatování, že z této třídy asi žádní gymnazisté nevyrostou, takže o učivo a dobré známky prý tolik nejde. Když jsem si o tom byla s paní učitelkou promluvit, řekla mi, že jsem přeci svou dceru měla dát na osmileté gymnázium. Zjistila jsem, že veškeré lamentování proti osmiletým gymnáziím sice může být pravdivé, ale pokud existují a děti skutečně selektují, je nesmysl nadané dítě do nich nepřihlásit. Sleduji se stále větší úzkostí, jak moje dcera ztrácí zájem o učení, škola ji nebaví a stejně jako její spolužáci začíná domů nosit poznámky.

V době, kdy se připravuje státní maturita formou testů, písemné testy slouží jak přijímačky na střední i vysokou školu, se může zdát toto téma trochu zvláštní. Proč bychom neměli testovat? Co může být na testech špatného? Přeložila jsem vyjádření několika zahraničních učitelů, kteří na toto téma vypovídali pro britský časopis pro učitele Times Educational Supplement.

Jakub Fišer je synem předsedy vlády Jana Fišera. Ve svých třiceti letech je proděkanem pro vědu a výzkum Fakulty informatiky a statistiky VŠE v Praze. Hovoří o výchově a podpoře mimořádných matematických talentů.

Taky máte rádi chvíli napětí před tím, než se v divadle rozhrne opona a nastoupí herci? Těšíte se na pěkný příběh a s napětím sledujete dění na jevišti? Pro Petru Zámečníkovou je divadlo velkou životní láskou.

Největší a nejstarší vysokou školou technického zaměření je v České republice pražské České vysoké učení technické. Jeho počátky sahají do prvních desetiletí 18. století, ale k podstatnému rozvoji školy došlo až poté, co v čele výuky stál František Herget, tedy v období let 1767-1784.

Ing. Miroslava Katzerová je ředitelkou Střední průmyslové školy chemické v Pardubicích. Vystudovala VŠCHT Pardubice a nastoupila do Syntehsie, a.s., brzy si však doplnila pedagogické vzdělání a začala na své nynější škole učit angličtinu a chemickou technologii. V roce 2000 se stala její ředitelkou. Povídaly jsme si o její práci ředitelky i situaci v odborném vzdělávání.