Online archiv

Blíží se konec školního roku a v mnohých rodinách budou děti dostávat za vysvědčení odměnu. Pokud to nejsou příliš drahé věci či nepřiměřené sumy peněz, většina dospělých i dětí na tom nevidí nic špatného.

Školní rok opět utekl jako voda, v té rychlosti se člověk někdy nestačí ani zamyslet nad tím, co ho potěšilo, či zklamalo. Proto vlastně děkuji za tuto otázku. Začnu raději tou druhou částí, bude jistě kratší a hlavně skončíme tím pěkným. Když se tak zamýšlím… ve škole mě vlastně vůbec nic vyloženě nezklamalo. Ale bývám smutná z rodičů, kteří svým dětem nevytvářejí základní podmínky pro šťastné dětství a nepřipravují je na budoucí život. Zklamaná jsem občas z přístupu veřejnosti ke vzdělávání obecně, a to včetně politické reprezentace. Myslím si, že veřejnost není objektivně informována a velmi často k tomuto přispívají média, která informují jen o negativních situacích a problémech. Jako ředitelka a prezidentka Asociace ředitelů ZŠ jsem zklamaná z neřešení otázky úvazků ředitelů základních škol a z občasné snahy některých zřizovatelů o omezování právní subjektivity škol. Ale co byl nejhezčí zážitek? Jsem člověk, který se umí radovat z maličkostí i z každého dobře prožitého dne. Proto mám vždy radost, když vidím okolo sebe spokojené zaměstnance a usměvavé žáky. V naší škole během tohoto školního roku proběhla řada akcí, které doplňovaly vzdělávací proces, je těžké je všechny vyjmenovat, ale velmi silným zážitkem pro nás dospělé a hlavně děti byla návštěva večerní zoo v Plzni s následným přespáním ve škole. Celou akci organizovala školní družina. Žáci 4. třídy byli úspěšní v testování čtenářské gramotnosti, dokonce se zařadili mezi 10 % škol s vynikajícími výsledky – to vždy potěší. Velkou radost mám také z nové paní učitelky v mateřské škole, díky níž se mateřská škola proměňuje každým dnem. Dále mě potěšil velký zájem rodičů o naši školu, ať již při zápisu do základní, či mateřské školy. Věřím, že sklízíme ovoce za naši snahu, snahu o celkově kvalitní vzdělávání a chápání dítěte jako individuality. Když všichni pedagogičtí pracovníci i ostatní zaměstnanci vědí, kam škola směřuje, je to každodenní zážitek. Za tyto každodenní zážitky děkuji právě jim.

Vůně, dotek, správná teplota vody ráno i večer, pár kapek éterického oleje na keramické destičce v aktovce nebo v kapse u kalhot, to vše může mírnit únavu, vyčerpání a neklid dítěte, jež trpí některou z dys-poruch. Autorka vychází z dlouholeté zkušenosti. Změny, které se odehrávají při citlivém přístupu k dítěti, mohou být povzbudivé zvláště pro ty, kteří mají dojem, že již vyzkoušeli vše a výsledek je zatím skoro nulový.

Motto: Děti mají dostat takové bohatství, o které by nepřišly, ani kdyby se při ztroskotání zachránily nahé. Fernández de Lisardi (mexický spisovatel 1776–1827)

Karel Hvížďala od 60. let minulého století pracoval v časopise Mladý svět, nakladatelství Albatros a pak byl na volné noze. Podstatnou část svého živora strávil v exilu. Vytvořil přes dvacet knih rozhovorů, pět próz, přes dvacet rozhlasových her a knihy Moc a nemoc médií a Jak myslet média. Jak pohlíží novinář a spisovatel na vzdělávání a mediální výchovu?

Pro

Otázka pro Jakuba Tesaře, studijního poradce Fulbright Commission

Na pražskou Základní školu Petřiny – sever jsem nastoupila vloni na jaře jako učitelka prvního stupně. Do procesu jsem se dostala rychle bez dlouhého rozmýšlení. Složila jsem státní závěrečné zkoušky a pak se náhodou uvolnilo místo učitelky v nedaleké škole. Program Začít spolu, podle kterého se vyučuje na prvním stupni naší školy, mě oslovil, tak jsem nabídku bez velkého váhání přijala. Naskočila jsem tak trochu do rozjetého vlaku, jelikož bylo krátce po pololetí a hned jsem se stala třídní učitelkou třetí třídy.

Paříž, Londýn, Berlín, Mnichov, Brusel, Sydney. Všude tam pomáhá ČESKÁ ŠKOLA BEZ HRANIC vychovávat děti, jež mají k češtině blízko, ale jejich nejsilnější jazyk to není. Obdobně i v českých školách přibývá žáků, kteří naši národní řeč neovládají na úrovni rodilých mluvčích. Ať už jde o děti českého původu žijící v zahraničí, nebo o cizince vyrůstající v České republice, smekáme obvykle před jejich umem přirozeně se pohybovat v několika kulturních a jazykových prostředích, a mučíme se otázkou, kterak jim umožnit, aby si naši mateřštinu pěstovaly a rozvíjely. Zkušenosti z francouzské metropole přinesou snad inspiraci i učitelům v Česku. Jak se malí kosmopolité mohou učit kultivovaně vyjadřovat v řeči našich předků?

Zdravá hravá změna jídelníčku

DÍL II: Co o nich říkají někteří učitel é?

Tak jako se celá společnost neustále potýká s předsudky a klišé, nezůstávají těchto zjednodušujících postojů prosty ani naše školy. Osobnost dítěte a mladého člověka se v nich proto posuzuje obvykle jen na základě prospěchu a kázně. Žáci studijně nadaní a poslušní jsou vítaní, žáci se slabšími učebními výsledky a se sklony k neposlušnosti jsou naopak coby nežádaní zatracováni. Přitom skupina prvně jmenovaných by se bez školy více méně obešla, neboť v sobě nese potenciál k samostatnému vzdělávání. Kdežto právě druhá skupina, osobnostně jinak založená, pro své vzdělávání potřebuje pedagogicky fundované odborníky.