Online archiv

Na druhou stranu, bez toho, že budeme děti učit letopočty a historické události, se neobejdeme. Jak to ale zařídit, aby se z předmětu, který je pro některé děti postrachem nebo nudou, staly živé dějiny?

Na tomto místě jsme vám minulý měsíc líčili tragikomické peripetie, jak jsme marně žádali o interview novou ministryni školství, a tlumočili příslib jejího „oddělení vnějších vztahů“, že v září se audience dozajista dočkáme. Nic takového. Stávající tisková mluvčí zmizela z povrchu zemského, nová nás odkázala zas o měsíc později. Jestliže v Otázkách Václava Moravce vyřkla paní ministryně památnou větu: „Budu vrbou českého školství!“, zatím je tedy spíš mlčící sfingou. (Neměla by být komunikace s oborovými časopisy součástí náplně její práce?) Kateřina Valachová, profesí právnička, podle svých slov neváhala ani minutu, když jí bylo nabídnuto ministerstvo školství. Kdyby jí nabídli dopravu, zdravotnictví nebo zemědělství, také by neváhala? Anebo jen u školství nevadí, že nemá v oboru kvalifikaci? Ale ona si ji dohání. Od září podniká spanilé jízdy po vlastech českých, což dle zveřejněných itinerářů vypadá zhruba tak, že na místě převezme suvenýr od hejtmana, školákům rozdá bonbony a o velké přestávce poklábosí s řediteli. A hlavně se nezapomenout vyfotit u tabule! Vypadá takto seriózní mapování terénu, nebo spíš štace cirkusu Kludský? Ostatně, na co je ministr, který se musí seznamovat s oborem až po svém zvolení? Ale budiž. Třeba je to dobrý manažer obklopený kvalitními poradci. No, nevím. Dosavadní mise budí dojem nutkavého sociálního inženýrství, jež postrádá logiku. Vychází z podivného modelu, kdy se problém menšiny (regionální školství, předškolní výchova, zvláštní školy) neřeší výjimkou, ale překopáním většinového systému. Zastavme se u třech nápadů z bezedné ošatky paní ministryně.

Vážená redakce, váš časopis patří mezi moje oblíbené, je pestrý, zábavný a čtivý, ale jedno bych vám přece vytkl, a sice opakované lamentování nad nízkými platy učitelů, jaké se naposledy objevilo v anketě Učitelské melouchy. Nepopírám, že učitelé nemají příjmy na odpovídající úrovni, ale ve školství je také spousta dalších problémů a nešvarů, o nichž by stálo za to psát. M. Ž., Praha

Klasik praví: „Ačkoli život na ústavě vzdělávacím je velmi rušný, těžko vypsat zmatek, jenž zavládne, má-li školu navštíviti inspekční orgán, tak řečený špekmistr, špehůn, zpyták, pozorovák nebo Boží oko.“ Oblíbenost školního inspektora zvláště u učitelské obce se pohybuje někde mezi revizorem a exekutorem. Jaká jsou specifika tohoto povolání? Ptali jsme se šéfa Pražského inspektorátu České školní inspekce Martina Procházky.

Děti v Indonésii neznají stres, doma na ně nikdo nekřičí. Naopak své rodiče ovlivňují, aby nejedli želví vajíčka a nekupovali náramky z želvoviny. Jinak jim mořští plazi za třicet let vyhynou. Své o tom ví bioložka Hana Svobodová, která řídí na Borneu středisko na ochranu mořských želv. A také učí děti na tamních školách.

EFEKT STARÉHO PAPÍRU

Psychologické experimenty pro pedagogy (1. díl) Tak už jsou žáci zase v lavicích. Jestlipak se něco po prázdninách změnilo? Novák při úvodním opakování zas nic neumí - pochopitelně, to se dalo čekat. No, Dvořáková se taky moc nechytala, ale to bude tím, že je teprve první školní týden - taková jedničkářka to brzy hravě dohoní.

V obchodě je klid, když tu se ozve dětským hlasem: „Já chci tyhle pastelky, kup mi jéééé!“ Lze vytušit rodičovské ne, protože vzápětí je slyšet hlasité dětské protesty a vztekání se. V lepším případě to skončí odchodem s ostudou, v horším případě válením se po podlaze, rudnutím, případně modráním a bušením pěstiček kolem sebe. A odchodem s ostudou.

Děti obvykle nechtějí být úředníky ani revizory či školními inspektory, i když se jimi v dospělosti nakonec stejně stanou. Jejich snem jsou povolání mnohem romantičtější - alespoň z jejich pohledu. Co je k nim táhne, jaké jsou tyto profese ve skutečnosti a jak se dětské sny mění v čase?