Online archiv

Do prvních tříd nastoupí v příštím školním roce asi 140 000 dětí. Zápisy probíhaly od půlky ledna do poloviny února, a ani letos se na řadě míst neobešly bez hysterie a stresu v boji o místo. Tvrdím, že pořadí ve frontě není objektivním kritériem pro přijetí do 1. třídy.

Můžete mi, prosím, doporučit nějakou knížku pro desetiletého kluka? Víte, on moc nečte. Kdybych si dělala čárky, bude toto jistě jedna z nejčastějších otázek, které uslyšíte v dětském oddělení Městské knihovny v Praze.

Za několik prvních týdnů ve funkci ukázal, že by českému školství rád dal nový impulz a mnohé věci proměnil. Otázkou ale je, jak se mu podaří zrealizovat vize, které zasahují do mnoha oblastí rezortu, jenž má nyní „pod palcem“.

Možná se nám automaticky jako první odpověď nabídne rčení, že chybami se člověk učí. V případě jazykových chyb ale platí daleko spíše, že chybami člověk především hodně ztrácí. Chyby v písemném projevu totiž mohou autora textu stigmatizovat, být zdrojem jeho negativního vnímání jakožto osoby nedovzdělané, neplnohodnotné, nekompetentní nejen v písemném projevu, ale potažmo v dalších oblastech.

Řemeslo má zlaté dno, praví jedno přísloví. Přestože by si mnozí rodiče pro své děti představovali jiné profesní uplatnění než zednickou lžíci, pravdou zůstává, že zvládnutí nějakého praktického řemesla nemusí být špatnou volbou. Mít v adresáři kontakt na spolehlivého truhláře, zedníka, kominíka nebo instalatéra je mnohdy poklad vyvažovaný téměř zlatem. Praktická příloha pro rodiče budoucích primánů

Nedávno mne kontaktoval kolega, ředitel jedné základní školy ze Středočeského kraje, se žádostí o radu, jak postupovat, když na pracovišti vzniklo nekolegiální jednání. Jednalo se o hrubé, vulgární jednání paní uklízečky k paní vychovatelce. U tohoto jednání, ač bylo opakované, však nebyli žádní svědci. To, že paní uklízečka nemá k hrubosti daleko, je o ní známo, zejména z místa jejího bydliště. Jak nejlépe postupovat? Děkuji. V. N.

Na rozdíl od doby nedávno minulé, kdy stát i jeho školský systém a podobně i rodiče jednoznačně vyžadovali, a tedy i podporovali poslušnost, loajalitu, podřízenost dětí, dnes alespoň verbálně tyto vlastnosti nezdůrazňují. Fakticky je ovšem školství přes dílčí posuny systémově nastaveno prakticky stejně jako v nedávné minulosti. V českých rodinách však zjišťujeme v posledních dvaceti letech systematické posuny k liberálnější výchově.

ROZHOVOR S UMĚLECKÝMI VEDOUCÍMI „DISMANČAT“ ZDENOU A VÁCLAVEM FLEGLOVÝMI

Je skoro jedno, kdy rakouskou metropoli navštívíte. Může být parné léto nebo třeskutá zima, může pršet. Vídeň má spoustu možností, jak se zabavit s dětmi v kterémkoliv ročním období, proto se nebojte vyrazit tam třeba v zimních měsících.

Jednou nějací psychologové dělali pokus, při kterém chtěli zjistit, jestli batolata dokážou lhát. Pokusnému batoleti ukázali hračku, pak ji schovali do krabice a dítěti řekli, že se do krabice nesmí podívat, dokud nepřijde někdo dospělý. Pak ho nechali v místnosti samotné s krabicí (a skrytou kamerou). Všechna pokusná batolata, do jednoho, se do té krabice pochopitelně podívala. A všechna pokusná batolata, také do jednoho, na dotaz, zda se do krabice koukla, vrtěla hlavičkou. Závěr je, že batolata lžou. Jenže u batolat to není lež. Je to snaha vyhovět vychovateli. Vychovatel přece očekává, že na otázku „kouklo ses do krabice?“ odpoví, že ne. Složitější konstrukt batole nevytvoří. Postupem času přibude jiná motivace pro „lhaní“. Zachránit si kůži. Ale i tady většinou dítě vychází z principu „vyhovět vychovateli“. Dokáže odhadnout, co má říct, aby byl vychovatel spokojen (a nenařezal mu). Čím je mladší, tím obtížněji dohlédá, co se stane, až se na lež přijde, protože pouze zachraňuje aktuální situaci. Z toho vyplývá smutná pravda – děti učí lhát vychovatelé. Nejčastěji rodiče. Fuj, jak tohle může někdo napsat? Žádný rodič přece záměrně neučí dítě říkat nepravdu! No, záměrně ne. Ale co když chce rodina jet na prodloužený víkend, a protože nechce podstupovat peripetie s řádným uvolněním z výuky, omluví dítě pro nevolnost? To není lež? Je, a dítě pochopí, že lhaní se vyplatí. Ale nebude odlišovat, že lhát se někdy „smí“ (když chci něčeho dosáhnout na škole) a někdy „nesmí“ (když chci něčeho dosáhnout na rodičích). Častěji však rodiče vedou děti ke lhaní oklikou, ne takovýmhle prvoplánovým příkladem. Prostě je vmanévrují do situace, kdy je lež přijatelnější varianta. Andrea nebyla budoucí Marie Curie-Skłodowska. Primu proseděla mlčky, neodpovídala, ani když byla tázána, na konci roku byla z dějepisu mezi čtyřkou a pětkou. Věděla, že ji čeká rozhodující zkoušení, a nenaučila se. Druhý den, neohlášen, stál před kabinetem otec a očekával vysvětlení, proč dcera propadá. Protože byl neohlášen, a tudíž jsem na něj neměla čas, domluvila jsem si s ním termín na pozítří. Druhý den po obědě si mě zavolala zástupkyně. Rozhořčený otec jí poslal mail, že jsem prý dceru nevyzkoušela, přestože jsem jí to slíbila (což nebyla pravda), a jak to, že jí dávám pětku, když má v žákovské známky na čtyřku. Naskenovanou žákovskou poslal. Byla tam polovina známek, Andrea si prostě všechny nezapisovala, a kdykoliv jsem po ní žákovskou chtěla, „zapomněla“ ji zrovna doma. Rozhovor v přítomnosti zástupkyně nebyl nazítří pro tatínka moc příjemný, byť jsme byly laskavé, protože se cítil – no, jako hlupák. Dělal čóro, aniž by si předtím zjistil, jak se věci mají, a dcera mu navíc lže. „Já jsem chtěl, aby šla do devítky, to si vymyslela Andrea a manželka!“ vypadlo z něj nakonec. No a je nabíledni, proč Andrea lže. Proti tatínkově vůli si prosadila (byť za podpory maminky) gymnázium, které nezvládá, jenže to tatínkovi nemůže přiznat, zvlášť po pětce z fyziky v pololetí. Tatínek je pruďas, a tak Andrea infantilně oddaluje další průšvih tím, že nehlásí všechny známky. Když už musí s pravdou ven, snaží se definitivní malér ještě aspoň o dva dny odložit tím, že si vymyslí, že má být ještě zkoušená. Vzpomněla jsem si přitom na Helču, která doma pravidelně první čtvrtletí zatloukala všechny známky horší než tři. Po třídních schůzkách vždy následoval strašný průšvih. Na dotaz, proč to proboha dělá, když VÍ, že to praskne, odpověděla s upřímností, která rvala srdce: „Mně to za ty dva měsíce klidu stojí.“ Nebylo by lepší, kdyby měli rodiče na své děti úměrné nároky, dokázali si přiznat, že lépe než na víceletém gymnáziu jim bude na základní škole, na oděvní průmyslovce, na učebním oboru floristka? Anebo kdyby aspoň na špatné výsledky reagovali přijatelným způsobem?

Když jsem Daniela Fryntu navštívila v jeho pracovně, přivítal mě s gekonem v ruce. Musela jsem si zakázat mnoho otázek, které mne napadly, ale zároveň jsem si pomyslela, že je to ten nejvhodnější způsob, jak vzbudit přirozený zájem o nějakého živočicha. Daniel Frynta je bytostný pedagog, a tak jsme hovořili nejen o zvířatech, ale také o učitelích a budoucích učitelích.

Posluchače často zaujme i svým neformálním vystupováním a „pirátským“ šátkem na hlavě. Na benefičním koncertu pro děti s autismem nejen zahrál na housle, ale vydražil také ukulele Marka Ztraceného, a přispěl tak nemalou částkou ku prospěchu dětí.