Online archiv

V období puberty pomalu přecházíme do dospělosti a hledáme svoje místo ve světě. Na jedné straně máme tendenci podstupovat emoční rizika, na straně druhé můžeme zažívat velký vnitřní zmatek, nejistotu i sociální izolaci. Velkou část vývojových úkolů máme již za sebou a budeme na nich ve svém dalším životě stavět. Proto se také všechno, co se nám nepodařilo do té doby splnit, stává zdrojem problémů, na které můžeme později narážet.

Naše těla a naše genetická informace jsou prakticky stejné jako u pravěkých lovců a sběračů. Náš životní styl je ale diametrálně odlišný. Vzniká tak nesoulad, který se v lepším případě projevuje pocitem nepohody, v horším jako nemoc.

„Člověk může žít kdekoli, ale nakonec hodně lidí zjistí, co pro ně znamená jejich kultura, jejich identita a jejich vztahy s rodinou, širší rodinou a přáteli,“ říká slovenská psycholožka Ivana Ballová. Ví, o čem mluví – sama strávila třináct let v Lucembursku. Své zkušenosti nyní využívá v párové terapii pro mezinárodní manželství v Praze.

Teroristické útoky islamistů, které sužují západní Evropu, bývají interpretovány ze všech možných úhlů pohledu - včetně psychologického a psychoanalytického. V naší náboženství zbavené společnosti se ale věnuje málo pozornosti existenciální či náboženské stránce těchto útoků. Má to dva důvody. Jednak náboženství už v Evropě málokoho zajímá. A zadruhé – pokud se na problém islámského terorismu v Evropě podíváme prizmatem spiritualit - musíme si přiznat své vlastní vyhoření. Podivnou skutečnost, že se naše vlastní spiritualita tak rozpustila v tuku smažených hranolků, že je v západní Evropě pro mladé lidi z periferie nejbližší duchovní autoritou militantní imám.

Od kdy slavíme Vánoce? Vlastně teprve krátce, a rozhodně ne od narození Krista… Řada vánočních tradic a zvyklostí, jež vnímáme coby odvěké a neměnné, jsou ve skutečnosti produktem 19. století a jedné krátké povídky od Charlese Dickense.

Od března se děti s přestávkami učí z domova a on-line. A nikdo netuší, jak dlouho tato bezprecedentní situace ještě potrvá. Kolikrát se školy ještě otevřou a znovu zavřou? Učitelé, žáci i rodiče tak stojí před situací, na kterou nikdo nebyl připraven a která je od zavedení povinné školní docházky v českých zemích zcela nová. Máloco bylo tak jisté – a to za každého režimu – jako to, že děti jdou každé ráno do školy. Jak moc se na dětech podepsaly distanční vzdělávání, absence kolektivu a stoupající nervozita rodičů?

A co teprve, když je to rodič stárnoucí narcis. Nina D. Brown o tom napsala celou knihu, kde rozlišuje dokonce různé druhy rodičů potížistů, prudičů, mravokárců ad. A hned dává praktický návod, jak s nimi vyjít. To se před Vánoci může docela hodit.

Existují v tom chaosu, kterému říkáme život, zákonitosti, které se neustále opakují? Není to jednoduché, ale dají se najít. Dokonce i ve vztazích.