Online archiv

Martin SeligmanPraha, Ikar 2003. 391 s.Je možné, že vám při přečtení hlavního názvu knihy naskočí kopřivka a knihu odhodíte jako nevědeckou. Udělali byste chybu. Za poněkud aromatizovaným titulem se skrývá dílo renomovaného amerického psychologa Martina Seligmana.Nakladatelství Ikar reagovalo velmi rychle a vydalo překlad originálního díla"Authentic Happiness"z roku 2002. Nestává se často, abychom získali překlad tak čerstvého díla. Martin Seligman zastával funkci prezidentaAmerické psychologické asociace. Je autorem teorie naučené bezmocnosti, věnoval se vzniku depresí, až nakonec dospěl k názoru, že na věc lze jít i ze zdravého konce - je zakládající osobností pozitivní psychologie. Pozitivnípsychologie stojí na třech pilířích, z nichž prvním je studium pozitivních emocí. Druhý pilíř tvoří studium pozitivních vlastností, mezi nimiž jsou nejdůležitější silné stránky a ctnosti, ale také schopnosti jako inteligence asportovní nadání. Třetím pilířem je výzkum pozitivních systémů a institucí - například demokracie, silných rodin a svobodného bádání, což podporuje ctnosti, které následně produkují pozitivní emoce. Pozitivních emocí, napříkladsebedůvěry, naděje, důvěry, můžeme nejlépe využít nikoli v dobách, kdy je život snadný, ale v těžkých chvilkách. Silné stránky a ctnosti mohou být klíčem k vytváření odolné osobnosti. Seligman nás ve své knize provede těmitopilíři pozitivní psychologie. Řeší otázku, proč vlastně usilovat o štěstí a zda může pocit štěstí narůstat. Pozitivní emoce sleduje v minulosti (zde například kapitola o odpouštění), i s výhledem do budoucnosti, kde jde oočekávání a základní charakteristiky každého člověka. A pokud jste se štěstím někdy zabývali, nepřekvapí vás kapitola o přítomném okamžiku. Druhá část je o silných stránkách a ctnostech, třetí pak o doménách života. Doménypředstavují práci, partnerský vztah a rodinu. Ne nadarmo už Freud říkal"milovat a pracovat...". Bohatá je pasáž o výchově dětí. Seligman v ní má dostatečnou praxi, je otcem celkem šesti dětí. Kniha je příjemněnapsána tak, aby ji mohl číst laik i psycholog. Laik si přečte hlavní text a příklady ze života, aniž by byl rušen odbornými výrazy, citacemi a odkazy, psycholog pak najde detaily a citace zmiňovaných výzkumů v rozsáhlépoznámkové části knihy. Text je proložen krátkými testy a cvičeními. Autoři píšící o pozitivních věcech se pohybují po křehké hranici, kde hrozí sklouznutí do růžového vidění světa. Seligman po této hranici balancuje bravurně.Optimismus důvěryhodným způsobem kombinuje s realismem. Je otázkou, jak se jeho myšlenky uplatní v naší kultuře, která si libuje více v sarkasmu, špatné náladě a pesimismu. Určitě povzbudí a dodá energii těm, kteří věří v dobrévlastnosti člověka, v možnost prožívat štěstí, vysokou hodnotu dobré práce a rodiny. Jde o velmi osvěžující četbu jak tématem, tak formou.

Ladislav DvořákPraha, Portál 2004. 184 s.Kniha Ladislava Dvořáka poskytuje čtenářům tak trochu netradiční setkání s vlastní citlivostí, zranitelností a opravdovostí. Je čtením o radosti a smutku, o lásce a hněvu, o intuici a tvořivosti. Pojednává o nejhlouběji ukrytýchpocitech zranění a bolesti, jež v sobě při každodenním shonu skrýváme a s nimiž si tak trochu nevíme rady. Možná si je lépe uvědomíme a dokážeme s nimi snadněji pracovat, když si představíme, že je cítí a vyjadřuje malé dítě,které máme v sobě... Autor ke čtenáři promlouvá:"Může se stát, že se ti tvé vnitřní dítě se vším svěří. Snaž se mu při tom poskytnout veškerou lásku a podporu, které jsi schopný. Vaše setkání může být tak léčivé, že možnánebudeš muset pokračovat s následujícími cvičeními. Obvykle však dítě váhá a nechce se svěřit... jedná se totiž o věci, které jsi dříve ,nechtěl slyšet'. V takovém případě mu řekni, že mu chceš opravdu pomoci, že se to učíš, žespolu při léčení půjdete krok za krokem..."Na jiném místě knihy je čtenář veden k tomu, aby se zamyslel nad následujícími otázkami:"Jak vypadalo poselství tvých rodičů? K čemu tě vedli? Co z toho vnímáš jakoprospěšné a co jako zraňující? Jaké emoce byly v tvé rodině ,zakázané'? Jaké jejich náhradní vyjádření jsi používal? Co by se stalo, kdybys dokázal svou zakázanou emoci vyjádřit?"Autor však zároveň uvádí poznatek modernívědy, že pevné záznamy v naší paměti prakticky neexistují: své vzpomínky pokaždé rekonstruujeme a malinko přetváříme. Našeho vnitřního rodiče tedy lze změnit, byť jsou v nás jeho příkazy hluboce emočně zaklety. Naše vnitřnídítě nejlépe cítí, co ho bolí. Když mu dokážeme naslouchat, objevíme rychle bolavá místa - okamžiky, kdy si připadáme jako malé zraněné, zmatené nebo rozzuřené dítě. Často se tak stává v situacích, do kterých se tyto pocitynehodí, a tak se je pokoušíme ignorovat a potlačit. Klíčovým je v knize Ladislava Dvořáka pojetí hněvu. Energie hněvu je podle autora nejdynamičtější a ze všech negativních emocí, nejvíce zaměřená na okolí. Zdravý hněvnesouvisí s hledáním viníka a konáním"oprávněné"pomsty, ale s vymezením svých hranic:"Toto mi vadí, nedělej mi to!"V naší kultuře je jeho vyjádření hodně problematické a řada lidí ho vnímá jako agresivníprojev, který v nich místo ustoupení a zvážení celé situace vyvolá protiagresi. O to víc je důležité umět ho dát jasně najevo a ustát případnou negativní reakci. Pokud to nedokážeme, jsme nuceni používat různé druhy manipulací.Autor nám v knize slibuje, že přijmeme-li a oceníme energii svého vnitřního dítěte, budeme se moci těšit z jeho radosti a tvořivosti. Když přestaneme žít v bolavých vzpomínkách na minulost nebo ve strachu z budoucnosti, našepřítomnost se zbaví nočních můr a obav a my konečně budeme moci žít. Když prohlédneme stará zakletí a opustíme těžké scénáře, začne svět vypadat daleko lépe, než si teď umíme představit.

Knihy Tomase Moora, které vyšly v posledních letech v Portálu, jsou zajímavé jak pro pochopení toho, o co jde dnes v psychologii, kam bychom v ní měli směřovat, tak také pro terapeutickou praxi - i pro vedení vlastního života dovětší hloubky a k větší jemnosti nebo, jak on říká, pro"péči o duši". (Tento název jedné z jeho knih český vydavatel kdoví proč změnil na"Kniha o duši".) Moore disponuje letitou zkušeností mnicha, pak aletaké jungovského psychoterapeuta a otce rodiny, a dovede své zkušenosti"prodat"(i doslovně, v Americe je komerčně úspěšný) odborníkům i vzdělané veřejnosti. Najdete u něj spoustu praktických rad, které lze použítbez ohledu na to, je-li čtenář křesťan, nebo humanista, který s křesťanstvím, tak jak je poznal, nechce mít nic společného, nebo třeba buddhista. Nejvíc mě zaujal Temný eros, který je nejsoustředěnější a nejhlubší, ovšem takénejnáročnější. Vypovídá o krutosti, a to je v posledních letech také moje téma. Moore se inspiruje dílem pověstného markýze de Sade, jehož spisy schováváme před dětmi a kterého většinou považujeme za historicky snad zajímavého,ale nechvalně známého, nechutného pornografa. Moore neblahého markýze rehabilituje. Učí nás nechápat jeho spisy"doslova", nýbrž jako literaturu, tedy jako dílo představivosti. S protikladem"doslovnost versuspředstavivost"(pro přesnost bychom mohli říkat"představovost") si krásně hraje. Tam, kde potlačujeme představivost, říká, přepadne nás nakonec doslovnost. Co vytěsníme, jako by to k nám nepatřilo, bude v násžít svým vlastní skrytým životem, zaskočí nás to a proti své vůli to uskutečníme. Místo abychom se stín, který v sobě máme, snažili zničit, máme"nacházet způsoby, jak zlu umožnit koexistenci s naším upřednostňovánímdobra, temně nakazit všechno, co děláme a co si myslíme, a zvláště pak odhalit jeho vlastní poezii v našich životech a jeho vlastní smysluplnost". Podle Moora k četbě de Sada patří hnus a stud - a zároveň nahlédnutí, žeto, co líčí, odpovídá touhám naší vlastní duše, stejně jako to odpovídá praxi naší politiky, našeho hospodářství a naší výchovy, našeho náboženství i naší psychoterapie. Nikoli pouhé pornografické dráždění smyslnosti, aleodhalení a výsměch máme hledat u de Sada. S tou krutostí a špínou se máme nechat konfrontovat jako s tím, co je nám vlastní, ale co lze kultivovat, zjemňovat, transformovat - ve svém nitru i ve svých vztazích a ve své práci.Cenzurování jeho díla nás usvědčuje z toho, že se bráníme náhledu. K odborné četbě mi shodou okolností"pasuje"i četba beletrie. Márquezova historická novela"O lásce a jiných běsech"je formálně noblesní,ale neobyčejně drsná v analýze lidské krutosti páchané ve jménu dobra a náboženství. A rozečtenou mám už dlouho malou knížku Rošangol od Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny o utrpení matek a dětí v současném Afghánistánu ataké o krutosti, ve kterou se obrací dobrá vůle našeho slavného filantropického Západu. Drasťák. Přiznám se, že se jaksi nemohu odhodlat dočíst posledních pár stránek. Bojím se jich...

Max KašparůKostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2003. 281 s.Psychologická tematika se objevuje v knižní podobě v přerůzných formách. Některé knihy jsou věnovány zcela specifickým psychologickým pojetím. Jiné konkrétní tematice"v praxi života". Existují však i jiné formysdělení psychologicky důležitých poznatků. V psychologii se v současné době hovoří o třech cestách vedoucích ke studiu a poznávání osobnosti. Jedna z nich jde výrazně empiricky a odborně měřením relativně trvalých osobnostníchrysů (například Big Five - základních pět rysů osobnosti). Druhá cesta jde studiem cílů daného člověka - oč mu v životě jde a oč mu jde především. Třetí cesta je ve vědecké psychologii relativně nová. Hovoří se o takzvanénarativní formě poznávání osobnosti. Na to, o jakého člověka jde, se podle tohoto přístupu usuzuje podle toho, co a jak říká tam, kde se pokouší vyprávět svůj životní příběh. Kniha psychiatra Maxe Kašparů je příklademnarativního postupu. Autor zde nevypráví svůj životní příběh sám, ale s pomocí Jana Paulase, který mu klade otázky. Těch klade značné množství a klade je velice umně. Díky tomu si čtenář může učinit obrázek o tom, kdo je MaxKašparů. Proč by nás měl zajímat? Někdo by mohl říci, že důvodem je to, že jde o člověka - našeho současníka (letos mu je 54 let), který úspěšně absolvoval čtyři vysoké školy (a z toho dvakrát různé lékařské fakulty). Někdojiný by mohl uvést, že jde o člověka, který má dvě profese a v obou je současně činný: je praktickým psychiatrem, a zároveň katolickým duchovním - jáhnem. Jiný důraz by mohl podtrhnout, že jde o člověka, který publikoval řaduknih, které se těší mimořádné pozornosti čtenářů a jsou například vydávány souborně i v angličtině. Psycholog by se radoval z toho, že jde o autora, který má cit pro vztahy mezi tím, co je v duševním životě člověka i v jehoživotě duchovním, jaké jsou vztahy mezi duševním a duchovním životem člověka a co je tam v mezích normálu a co tyto hranice přesahuje. Kriticky orientovaný čtenář by mohl vyjádřit radost nad tím, že jde o"spolubratra", který se dívá na věci obou jím praktikovaných oborů výrazně kriticky - a myslí to dobře. V neposlední řadě by bylo možno uvést jako důvod, proč číst danou knihu, její situační humor. Psychoterapeuté,kteří se setkávají s duchovní dimenzí svých klientů, mohou v knize najít velice taktně podaný vhled do problematiky duchovního života člověka. Může jim to být i vodítkem v ujasnění si toho, co jest v životě člověka doménoupsychologie a psychoterapie a co jest oblastí pastorální, tj. duchovní péče. Obdobně to však platí i pro profesionály v druhé oblasti. Řečeno jednou větou: Krásná kniha, umožňující setkání s krásným člověkem, uvádějící nás do"zahrady", v níž ne vedle sebe, ale spolu rostou témata duchovní problematiky i psychologické dimenze naší existence.

Pavel ŘíčanPraha, Portál 2004. 390 s.V minulých týdnech se na trhu po letech objevilo nové vydání úspěšné knihy P. Říčana. Je to dílo důkladně zpracované, dobře čitelné, plné vhodných příkladů i autorových zkušeností. Složitá dynamika vývoje člověka od"klínamateřského"až po terminální fázi se nesnadno zachycuje. Vývoj jedince bývá plný zákrutů, plánů, nadějí, ale i zklamání, svízelů a obtíží. Zobecnění není jednoduché. Autor tuto obtíž zvládl a zachytil putování po životnístezce plasticky, bez zjednodušování a s patřičným nadhledem. Sleduje člověka v jeho vztazích přátelských, partnerských i pracovních. Podněcuje k vlastnímu přemýšlení a ke konfrontaci vlastních zkušeností s textem. Strukturaknihy je analogická s prvním vydáním. Podle stránkování je text asi o 10 % kratší. Autor vypustil reprodukce a některé tabulky. Nacházím však řadu nových poznatků: objevují se například úvahy o roli víry v životě. Poněkudpotlačena je stať o odchodu do důchodu: sociální podmínky jsou dnes diferencovanější než před lety. Velmi užitečná je partie o dnešním dospívání, která se vyhýbá současným zjednodušeným úvahám o dnešní mládeži. Při četbě se mivynořily dvě otázky, z nichž jedna zní: Do jaké míry se za 15 let změnily naše životní cesty? Zdá se mi, že u lidí starších 45 let se objevuje mnohdy jakási ztráta životních jistot. Nezaměstnanost a ztráty pracovních perspektivjsou novou hrozbou. Odtlumila se též agresivita a různé formy hospodářské kriminality. Součástí"učící se"společnosti je potřeba přeškolování, doplňování vědomostí i dovedností. Pro mladší generaci je to jižsamozřejmé. Mnozí se dostali do světa a získali jiné zkušenosti než kdysi jejich rodiče - a o prarodičích nemluvě. Na proměnlivost zaměstnání budou lépe připraveni. Analyzovat podobné vývojové trendy je obtížné. Žijeme v nich anemáme patřičný odstup pro potřebný nadhled. Souvisí s tím i druhá otázka: Do jaké míry jsou obecné vývojové zákonitosti ovlivněny proměnami historického času a odlišnými zkušenostmi jednotlivých věkových kohort? Jsou dnešníčtyřicátníci stejní jako byli stejně staré osoby před 20 lety? Kohorta, která prožívala roky 1968 ve věku kolem 20 let bude svými zkušenostmi i postoji jiná než kohorta, která v té době teprve přicházela na svět a ve 20 letechprožívala rok 1989. Základní zákonitosti vývoje jistě zůstávají stejné, ale svět se rychle mění a mění se i životní podmínky různých věkových skupin. I zde vidím námět pro budoucí debatu. Naznačené otázky nemění nic na tom, žeŘíčanova kniha je potřebná a užitečná. Není to akademická učebnice, ale osloví - stejně tak jako první vydání - čtenáře, kteří hledají cesty k sebepoznání a snad i k hledání smyslu života. V hyperprodukci současné psychologickéliteratury je Říčanova kniha zřejmou stálicí, za kterou můžeme poděkovat a těšit se, že není autorovým posledním slovem o složitém putování člověka po stezkách života a po hledání přátelských i partnerských opor.

Komunikační stránka jazyka a její nejdůležitější součást - rozhovor - má v psychologii nezastupitelnou úlohu. Nedirektivní způsob komunikace s dítětem je vhodnou metodou předcházení komplikacím s agresivními, nejistými dětmi semočními problémy.

Předpokladem komplexního psychologického výzkumu je spolupráce většího počtu pracovišť, která dokáží vzájemně komunikovat a společně uvažovat.Některé studie ukazují, že pobyt dítěte mimo rodinu má vždy špatné výsledky. Další výzkumy však tento závěr vyvracejí.

Zjednodušeně lze říci, že zatímco osobnostní testy (zaměřující se na osobnostní rysy) ukazují, jak se člověk běžně chová v určitých situacích, hodnotové a zájmové testy nám říkají, jak by se daný člověk chovat chtěl (co je proněj přitažlivé a hodnotné).

Je hypnóza pro psychotiky skutečně nebezpečná, jak se dlouhá léta soudilo? Nebo jim může pomoci? Naše zkušenosti hovoří ve prospěch druhé možnosti.

Diskuze o využívání takzvaných ochranných lůžek rozhýbala veřejné mínění, a pokud by ji nepřekryly politické tahanice o křesla v nové vládě, možná by pokračovala i dále. Rozdělila nejen veřejnost, ale i odborníky. A protože sejedná o závažné téma, neměla by zapadnout.Zatímco u dětských postýlek nikoho dřevěné mříže nepřekvapují - děti jsou přece malé a bez ohrádky by si mohly ublížit - u psychiatrických pacientů, kteří nejsou schopni kontrolovat svoje chování, jsou ochranná lůžkapovažována za porušování lidských práv.

Zraková vada často upoutá veškerou pozornost vidících lidí a zastíní všechny ostatní vlastnosti zrakově postiženého. Toto zkomolené vnímání ve spojitosti s různými předsudky pak řídí jednání vidících vůči takto postiženémučlověku.Tereza Laryšová (1978) - Psycholožka. Působí na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Ve své diplomové a rigorózní práci se zabývala psychologickými službami pro děti a dospělé se zrakovým postižením. Tétoproblematice se věnuje i ve své disertační práci.

Dlouhodobé odnětí svobody je často pomalým procesem sociální deformace, jehož podstatou je absence většiny druhů sociálních interakcí. Izolace odsouzených ve specifických podmínkách věznice je překážkou jejich reintegrace do společnosti.Fotografii z vězení v New Jersey (USA), která v roce 1975 obletěla svět, pořídil legendární Henri Cartier-Bresson.