Co čte Irena Sobotková
Irena Sobotková, 2/2005Kdyby otázka zněla, co čtu nejčastěji, musela bych říci, že referáty studentů, diplomové, rigorózní a disertační práce. Čtu o sobotách a nedělích, o svátcích a kdykoli ve volném čase. Mnohé z těchto prací mi dělají radost.Výzkum různých typů rodin, na který se zaměřují moji diplomanti, přináší zajímavé výsledky. Během posledních let vznikly dobré práce s těžištěm v kvalitativním přístupu - o rodinách s dětmi s epilepsií, o rodinách autistickýcha onkologicky nemocných dětí, o neplodných párech, o pěstounských rodinách, o resilienci ve vztahu k rodině, o rodinách mladých homosexuálů.Z odborné literatury se snažím shánět hlavně zahraniční literaturu z psychologie rodiny. Zaujala mě dvousvazková publikace Voices in Family Psychology, jejíž editorkou je Florence Kaslow. Do dubna roku 2002 bylaprezidentkou IAFP - the International Academy of Family Psychology. Podařilo se jí shromáždit profesní i osobní příběhy, zkušenosti a vize význačných představitelů oboru (Luciano L´Abate, William Nichols, Alan Gurman, DaleJohnson, David Olson aj.).Mám ráda výtvarné umění a zajímají mě životopisy slavných malířů. A tak se vracím k dílům Henriho Perruchota Cézannův život, Gauginův život, Život Toulouse-Lautreca nebo Život Edouarda Maneta. Historii a umění považuji zapokladnici psychologických postřehů a inspirací. Dobře napsané historické romány nás obohacují o příchuť doby, kterou bychom jinak neměli šanci poznat. Líbí se mi například knihy Jarmily Loukotkové barvitě líčící antickou dobu,jako Není římského lidu, Doma lidé umírají aj. Také básník středověké Francie, François Villon, jehož básnické dílo J. Loukotková přeložila, stojí za pozornost. Myslím, že je blízký mladým lidem, protože pronikavě odhalujemnohé stránky života - dychtivé, něžné, bolestné, nuzné i vzdorné. V poličkách s poezií však u mě převažuje Oldřich Mikulášek, jeho sbírky lyrické a milostné poezie. Je svěží, zpěvná, plná smyslových vjemů a emocí, oproštěná odintelektuálního redukcionismu.Když chci relaxovat a příjemně se naladit, sáhnu po odpočinkovém čtení. Je to třeba Jak se dělá chalupa od Františka Nepila nebo půvabná knížka Kočky mluví ze spaní od autorů a ilustrátorů Baliharové a Přibíka. Nutnododat, že jedna skutečná černá kočka je členem naší rodiny (jak říkají děti, je v pěstounské péči).Nejvíc vnitřní radosti a pohody ovšem načerpám z hudby. Hlavně z moravského, slovenského či romského folklóru - kdykoli je to možné, chodíme na cimbálovou muziku. Oprostím se od balastu zatěžujících momentů a mnohdyzbytečných starostí. Tato hudba je očistná, zvlášť je-li podána ve své syrovosti, nestylizovaná. Je prostá, a přitom velmi hluboká, s texty o základních věcech člověka. V souvislosti s folklorem doporučuji pěknou novouencyklopedii z Albatrosu České zvyky a obyčeje od Aleny Vondruškové. Ovšem také starý jazz a swing fantasticky povzbuzuje a harmonizuje... Je to můj lék na hektické tempo života.Autorka je psycholožka, vyučuje na FF UP, dlouhodobě se zabývá problematikou náhradní rodinné péče.