Online archiv

Peter Hawkins a Robin ShohetPraha, Portál 2004. 216 s.Kniha dvou amerických autorů pojednává o supervizi v oblasti psychologické a sociální práce. Je určena všem, kdo supervizi praktikují nebo se k ní teprve odhodlávají. Oba autoři celkem správně předpokládají, že v pomáhajícíchprofesích jsou okamžiky, kdy člověk při své práci sám na sebe nestačí, kdy potřebuje dobít"baterky", aby mohl ve své práci lépe pokračovat. A právě supervize mu může pomoci nabrat nové síly a chuť do práce. Výchozípředpoklad, že pomáhající profese patří k velmi namáhavým povoláním, je správný. V takových povoláních potřebuje každý tu a tam korigovat sám sebe, postavit se sám před zrcadlo a zjišťovat, jak na tom vlastně je, kolikpsychické síly má k dispozici. Pomáhající člověk totiž potřebuje mít dost sil nejen pro sebe, ale i na to, aby mohl rozdávat, tedy pomáhat těm, kteří jsou na tom mnohem hůře než on sám. Publikace je zaměřena na konkrétní praxisupervize v oblasti pomáhajících profesí, jimiž podle autorů knihy jsou: sociální pracovníci, alternativní zdravotníci, lékaři, učitelé, zdravotní sestry, manželští poradci. Všechny odborné supervize bazírují na tom, že člověk,ani ten nejušlechtilejší a nejpřipravenější, sám na sebe v plném slova smyslu nestačí, neboť při práci v náročném terénu potřebuje každý čas od času posílit, případně pokračovat ve výměně zkušeností s ostatními kolegy. V těchtopovoláních hrozí ve značné míře náhlé či pozvolné vyhoření. To znamená stav, kdy i dobře připravený jedinec v pomáhající profesi nemůže dál a začne pozvolna podléhat nástrahám a problémům v prostředí, v němž pracuje. Supervizenám může pomoci ve snaze o trvalý a plynulý růst. V rámci pomáhajících profesí patří k nutnostem. V knize nejsou pomáhající povolání ve vztahu k supervizi blíže specifikována, aby bylo zjevné, že při supervizi si např. lékař vpodrobnostech nemá mnoho co říci s některými jinými profesními povoláními. To pro mne znamená, že se supervize má vést v rámci často odlišných specializací. Publikace amerických autorů je věcná a také zcela přímo uvádí dosupervize. Řekl bych, že se jedná o užitečnou a praktickou pomůcku pro ty, kteří ji potřebují pro svou praxi. Tím se liší od knihy jiných dvou amerických autorů (Ekstein a Wallerstein,1972), která v sedmdesátých letech kolovalav odborném samizdatu. Ta byla plná úvah, poukazování na možné vztahy a odpovědí na otázky, proč je supervize nutná. Naproti tomu Hawkins a Shohet věcně instruují zájemce, jak postupovat, když někdo potřebuje podstoupitsupervizi.

Josef VondrkaPraha, Portál 2004. 188 s.Josef Vondrka propadl drogové závislosti v 17 letech. Ve své knize velmi otevřeně popisuje svůj život s drogami: nejprve čas zpestřovaný marihuanou, poté denní braní tvrdých drog. Příběh ohromí rychlostí a silou, jíž dokážedroga člověka zcela ovládnout. Vzrušující"jízdy"s partnerkou se brzy mění v samotu a kolotoč neustálého shánění peněz na další dávku. Josef se dostává do stavu, kdy je mu bez drogy příšerně, s drogou jen špatně.Potácí se na hraně mezi životem a smrtí. Cítí, že takhle už nemůže dál, několikrát se pokusí o sebevraždu. Vánoce tráví sám ve sklepě jednoho domu - ve snaze trochu se zahřát zavřený ve skříni. Při čtení Josefova příběhunahlížíme do centra drogové scény v Praze. Jsme v šoku z toho, co se jen před pár lety dělo na náměstí Republiky. Seznamujeme se s osudy různých narkomanů, které autor potkával, když jim vyměňoval stříkačky. Kniha je doplněna okomentáře primáře MUDr. Petra Jeřábka, ředitele Psychiatrické léčebny v Bílé Vodě. Tyto komentáře jsou velmi přínosné a podnětné, přesto se nemohu ubránit dojmu, že byly"šité horkou jehlou". Jsou rozdělené na"Komentář k Josefovu vyprávění"a"Obecný komentář". Některé věty zařazené do prvního typu komentářů se mi však zdály obecné, a jiné, obsažené v pojednání obecném, se zase úzce vztahovaly k Josefovi. Méneporozumění filozofii textů primáře Jeřábka začalo už v úvodu knihy, ve slovníčku odborných termínů. Dozvídáme se zde i to, koho pan doktor myslí pod pojmem člověk, dítě, droga nebo Bůh. U drogy se třeba můžeme dočíst:"Droga - požírá lidi a živí se jimi. Přestože je rodu ženského, je bezpohlavní a hraje dle potřeby roli holky nebo kluka. Feťák si o ní myslí, že je sexy..."Na jiném místě knihy se zase droga"...jen třese nasvé milce, jež si vybírá z řad otroků". Osobně bych uvítala více slov lékaře a méně básníka, i když někoho možná právě výrazy a přirovnání v Jeřábkově stylu mohou oslovit. Za podnětné považuji komentáře zejména ve druhéčásti knihy, kdy Josef absolvuje 14 měsíční léčbu v Bílé Vodě. Pomocí svého deníku nás autor seznamuje s chodem léčebny a později i nově vzniklé komunity. Jsme svědky postupných autorových vítězství nad sebou samým. Po dlouhédobě má Josef svou postel, pravidelný denní režim, kamarády. S pomocí terapeutů i nových přátel nahlíží sám na sebe, uvědomuje si, jaký je i jaký by být chtěl. Pracuje na sobě a my postupně zjišťujeme, že se mění autorovaosobnost: z nevyzrálého chlapce se stává muž, schopný vzít svůj život do vlastních rukou. S autorem se loučíme po pěti letech abstinence, kdy má ženu i zaměstnání. Své otřesné zážitky s drogou již vylíčil při desítkách besed veškolách. Byl zvolen zastupitelem Olomouckého kraje a jmenován členem Krajské protidrogové komise. Kniha je především určena mladým experimentátorům s drogami, ale i těm, kteří se již léčí. Zaujme též rodiče, učitele, lékaře,terapeuty, policisty a pracovníky pomáhajících profesí.

Mám rád pohádky. Poslední kniha, kterou jsem dnes předčítal, byl Krtek a medvědi. Poslední film, který jsem viděl, byla pohádka o Nebojsovi. Jsem vděčný dětem, že mi poskytují záminku, a tak nepůsobím svým zájmem nepatřičně.Hlavní důvod mé náklonnosti tkví v tom, že se s pohádkovými hrdiny identifikuji, a prožívám tak jejich šťastně končící dobrodružství. Je úžasné, jak se v různých kulisách opakuje stejné poselství o síle naší imaginace. Mám rádNekonečný příběh od Michaela Endeho. V něm malý Bastien nachází říši Fantazie, která je ohrožena Nicotou. Den po dni se pomalu tato říše rozpadá. Chceme-li zachránit její duši, je třeba nejen snít, ale i jednat. I když se říšerozpadne, můžeme ji z malého kousíčku znovu stvořit v původní kráse a propojit ji s naším životem. Myslím, že Fantazie je táž říše jako Země Nezemě v Peteru Panovi. I tam lze odletět z normálního světa. Podmínkou létání jetrocha vílího prachu a to, abychom dokázali myslet na něco hezkého. Pak už se můžeme vznášet. Úspěšné počínání v Zemi Nezemi se odrazí i tam, odkud jsme původně odletěli. Mám rád Dorotku z Čaroděje ze země Oz. Když na koncicelého příběhu zjistí, že nemusela tak strastiplně hledat svůj domov, že stačilo třikrát sklapnout podpatky kouzelných střevíců a na domov pomyslet, má pocit zbytečné cesty. Je však poučena, že střevíce pomáhají jen těm, kteřívěří vlastním schopnostem. Bez cesty, na níž Dorotka pomohla strašákovi objevit jeho rozum, lvovi jeho odvahu a cínovému panáčkovi jeho srdce, by se vrátit domů nemohla. Pohádky zdůrazňují vizi a naši víru v její dosažení. Zvize vyzařuje energie stejně jako z uvedených pohádkových krajin. Jednou z takových pohádek je také Perníková chaloupka. Malé děti se místo rezignace rozhodnou v temnotě najít světlo. To je sice dovede do nezáviděníhodnésituace, ale nakonec přece jen zvítězí. Důležité je vizi mít, zavádějící vizi lze korigovat. Pokud nám však vize chybí, nestane se nic, a my se ztratíme ve zmatku duše. Zdají-li se vám pohádky odtržené od reality, připojujiskutečný příběh o tom, jak naši rodinu posledně jmenovaná pohádka loňskou zimu zachránila: Byla již noc, když jsme v nestřeženém okamžiku sjeli z cesty a s každým dalším pokusem vymotat se z bludného kruhu jsme se dostávalihlouběji a hlouběji do temného lesa. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že se pokusíme vrátit zpátky, jsme se s autem propadli ledovou krustou tak, že se auto podvozkem o led opřelo a stalo se nepojízdným. Hluboko v lese, mimojakýkoli signál, jsme zůstali s manželkou a dětmi ztraceni. Vzpomněli jsme si však na perníkovou pohádku. A tak jsme se rozhodli, že děti zabalíme, vezmeme si s sebou jen to nejnutnější a půjdeme lesní cestou, dokud nenarazímena nějaké světlo. Po mnohakilometrovém pochodu se zničehonic les rozestoupil a na palouku se objevila osvětlená chaloupka. Ne, nebyla z perníku - byla to služebna pohraniční stráže. Stráž se o nás postarala a pak se vydala dozimy vyprošťovat naše auto (ještě jednou jim touto cestou děkuji). O půlnoci jsme se ocitli ve vytopeném hotelu plni síly z nenadálého vítězství. Mám rád pohádky.

Antonín DoležalPraha, Galén 2003. 423 s.Děj obsáhlého a velmi čtivého díla je umístěn, a to nikoliv náhodou, do Francie druhé poloviny 18. století. Tehdy se významní porodníci Evropy ještě vzájemně osobně znali, navštěvovali se a zaníceně diskutovali. Snažili sevytvořit z porodnictví vědecký obor a zajistit těhotným ženám bezpečnější porod. Připomeňme alespoň, že v té době žil také významný francouzský porodník André Levret, který mj. zkonstruoval porodnické kleště a celou řadudalších, později zcela samozřejmě užívaných, porodnických nástrojů. Na pozadí autentických politických i společenských událostí doby a s přesným vykreslením reálií, které se týkají těhotných žen a porodů, se odvíjí dramatickýosobní i profesní život hlavního hrdiny, jeho rodiny a přátel. Pierre de la Ravel je však osobou smyšlenou, i když chirurg stejného jména skutečně existoval a posloužil jako inspirace. Hlavní hrdina, jehož život je vymezenfiktivními daty 1742 - 1795, byl vzdělaný a zámožný muž. Ve své profesi pomáhal doslova a do písmene všude, kde bylo třeba, a ujímal se vedení porodů nejen bohatých, ale i chudých žen. Podmínky, ve kterých tehdy ženy přivádělysvé děti na svět, byly většinou skutečně žalostné a neudivuje, že mnoho z nich zemřelo. Nejinak tomu bylo u novorozenců. Zajímavé jsou také osudy nemanželských dětí a jejich matek. Utrpení a sociální izolaci těchto lidí si dnessice neumíme představit, ale měli bychom si ji připomenout. Kniha Antonína Doležala je objemná, ale kdo začne číst, nepřestane, dokud se neprokouše na poslední stánku. Je to strhující a poučná četba, která může korigovat celouřadu našich osobních názorů na současné porodnictví. Je třeba s politováním konstatovat, že mnoho žen zaplatilo svým zdravím či životem nebo zdravím a životem svých novorozeňat za to, aby se jednou staly porody bezpečné. Vsoučasné době se v naší republice hodně na téma porodů diskutuje. Ozývají se hlasy propagující porody v institucích i v domácím prostředí, probírány jsou kompetence porodních asistentek. Kniha proto zaujme nejen těhotné ženy,ale i psychology, kteří se zajímají o práci s těhotnými, o rodinné poradenství, a vůbec všechny, kterým tato problematika není cizí. Antonín Doležal je profesorem Univerzity Karlovy pro obor gynekologie a porodnictví, autoremcelé řady vědeckých monografií a statí. Ve vyšším věku si pak mohl dovolit realizovat i svůj zájem o dějiny lékařství, umocněný mimořádnými jazykovými dovednostmi. Čtenáři jistě přijali s povděkem jeho knižní tituly určenéširší veřejnosti, a to"(Ne) pikantní jazykovědu","Lékařský slang a úsloví"nebo populárně naučný text"Od babictví k porodnictví". Antonín Doležal má dar lehkého pera a píše dál. Perspektivně semáme tedy na co těšit. Panu profesorovi přeji pevné zdraví a dostatek tvůrčího elánu, všem jeho čtenářům pak pěkný a kultivovaný čtenářský zážitek.

Helen BenedictPraha, One Women Press 2003. 373 s.Podtitul této knihy s úderným názvem zní: Jak se vyrovnat se sexuálním napadením; Rádce pro ženy, muže, dospívající, jejich přátele a rodiny. Jedná se o pověstnou první vlaštovku na poli praktických rádců pro oběti trestnýchčinů. V České republice bylo doposud možné obeznámit se s touto problematikou pouze v omezené míře v příspěvcích a publikacích Bílého kruhu bezpečí a některých dalších neziskových organizací věnujících se mimo jiné také pomociobětem sexuálního násilí. Publikace je určena primárně obětem sexuálního násilí a lidem z jejich nejbližšího okolí. Mnoho cenných informací však v knize mohou nalézt také odborníci: lékaři, policejní vyšetřovatelé, soudci aprávníci, psychiatři a psychologové, kteří s oběťmi a jejich blízkými mohou přijít do kontaktu a kteří mají jen málo příležitostí seznamovat se s touto problematikou ve své mateřštině. Kniha je koncipována jako souborpraktických rad a návodů. Tyto návody, zprostředkované zkušenosti a postřehy celé řady obětí různých forem sexuálního násilí však autorka neprezentuje jako jednoznačná fakta a danosti, ale nabízí je volně k použití obětem avšem, kteří se jim snaží pomoci. Poutavost a čtivost této knihy umocňuje autorka tím, že se neustále obrací ke čtenáři, hovoří k němu a oslovuje ho přímo formou jakéhosi intimního rozhovoru. Díky své zkušenosti odpovídá načtenářovy otázky dříve, než je on sám dokáže zformulovat. Z celé knihy vyzařuje na čtenáře pozitivní, povzbuzující a optimistický náboj, který právě oběti a všichni, kdož byli nějakým způsobem zasaženi jejich tragickouzkušeností, potřebují nejvíce. Oběť je přesvědčována o své statečnosti, vyzdvihována je její zásluha na"přežití"celé události, jsou burcovány její vlastní mechanismy sloužící k vyrovnání a přijetí traumatizujícíhozážitku, které, jak ukazuje naprostá většina výzkumů, mají zdaleka největší léčebný potenciál. Vedle psychologické podpory obětem a jejich blízkým kniha obsahuje i rady v situacích, které zpravidla následují po většině sexuálněmotivovaných napadení. Autorka poskytuje návody, jak zajistit pro oběť co nejhladší průběh gynekologických a ostatních vyšetření, výslechů na policii, soudního řízení, návratu do zaměstnání nebo do školy apod. Vyjmenovává takécelou řadu preventivních opatření snižující riziko sexuálního napadení. Úskalí knihy spočívají v odlišných právních úpravách a předpisech, rozdílných postupech policie a soudů i zcela nesrovnatelné nabídce odborných pracovišťpodílejících se na pomoci obětem znásilnění u nás a ve Spojených státech. Jestliže se redakci nakladatelství podařilo téměř beze zbytku doplnit původní text právními úpravami a předpisy platnými na území ČR, pak v otázce dalšípomoci obětem u nás tomu tak není. A vlastně ani být nemohlo, neboť většina zmiňovaných zařízení bohužel nemá v ČR odpovídající protějšek. V závěru je publikace doplněna poměrně obsáhlým seznamem institucí, na které se u násmůže oběť sexuálního napadení obrátit se žádostí o pomoc.

Alena PlhákováPraha, Academia 2004. 472 s.Autorka knihy, docentka Plháková, se na olomoucké katedře psychologie zabývá teoretickými problémy psychologie, dějinami psychologie, inteligencí a duševními procesy. Prošla výcvikem ve skupinové psychoanalytické terapii,pracovala v pedagogicko- -psychologické poradně, v psychiatrické léčebně a jako vedoucí manželské poradny. To vše, zároveň s bystrým pozorovatelským talentem pro psychologické problémy každodenního života, dokázala zúročit vesvé učebnici a podat předmět, často považovaný za nudný, velmi zajímavou, aktuální a podnětnou formou. Kniha obsahuje systematický výklad pojmů, poznatků a teorií, které musí obsahovat každá učebnice obecné psychologie: odsenzorických procesů přes paměť, učení a myšlení až po motivaci a emoce, navíc s důkladnou kapitolou o vědomí a o imaginaci. Vše je oživováno příklady z výzkumů i z autorčiny klinické a poradenské praxe. Plháková se nevyhýbáani filozofickým a teoretickým úvahám a při kritickém konfrontování různých názorů skromně, ale otevřeně sděluje, k čemu se sama přiklání. Pohledy zahrnují přístup psychodynamický i kognitivní, ale také hledisko evoluční,behavioristické a neuropsychologické. Text je dobře rozčleněn, důležitá slova jsou vytištěna tučně, příklady či ukázky petitem. Autorka sahá vesměs k původním pramenům. V knize se odráží její znalost nejnovější světovéliteratury, ale na rozdíl od autorů, kteří v zaujetí zahraniční literaturou ignorují autory české, nezapomene ukázat v každé kapitole, čím k dané otázce přispěli naši lidé. Jako ilustrace, že se kniha skutečně dobře čte, můžeposloužit několik ukázek z kapitoly o motivaci. V souvislosti se sebezáchovnými motivy autorka poukazuje na aktuální problém sebedestruktivního chování současných atentátníků. U hladu a žízně si povšimne, že někteřífrekventanti skupinových výcviků si s sebou nosí láhve s vodou, které se napijí, když u nich vznikne napětí. Při výkladu teritoriálního chování autorka uvádí jako zkušenost, že někteří cestující neochotně odstraňují i vpřeplněném vlaku ze sedadel tašky, které druhým zabírají místo. Známé výzkumy motivace po dosažení úspěšného výkonu a vyhnutí se neúspěchu autorka doplnila poznatkem o sociálně podmíněné kontrastní potřebě"vyhnout seúspěchu"např. u žen, jimž by úspěchy v povolání mohly nepříznivě ovlivnit naději na vytváření intimních vztahů s muži, tradičně očekávajícími ženskou submisivitu. Stojí za povšimnutí, že renomovaný autor základníchučebnic psychologie, profesor Milan Nakonečný, nepojal mladší docentku jako nevítanou konkurentku, ale přivítal její dílo nadšenou předmluvou, podtrhující, že autorka dokázala z abstraktních teorií a konceptů vytvořit"skvělou původní odbornou českou knihu". S jeho hodnocením se mohu jen ztotožnit. Je to výborně napsaná učebnice.

Životní období od 20 do 30 let je dobou velkých nadějí, optimistického budování a energického až nadšeného životního rozběhu.Jak se dvacátníci uplatňují ve sféře práce?

Internet používá devět z deseti studentů. Pro mnoho z nich je prostředím, kde se učí komunikovat, ověřují své normy, bezpečně experimentují se svou identitou.

Hoganův rozvojový test je unikátním osobnostním dotazníkem, který postihuje tzv. temnou stránku osobnosti člověka - interpersonální tendence, které jsou za běžných okolností skryty za naší sociální maskou a které se projevujíjen za určitých okolností.

Konkrétní psychodiagnostické metody bývají spojeny s určitým přístupem při jejich interpretaci - psychometrickým anebo projektivním. Oba tyto přístupy lze však kombinovat a používat i v ne zcela běžných souvislostech.

Linka bezpečí je velmi vytíženou krizovou linkou pro děti a mládež. Počet dovolání se pohybuje okolo 2300 denně, z toho samotných hovorů je kolem 300.

Lze léčit lékem, který neobsahuje ani jednu molekulu účinné látky? Homeopatie tvrdí, že ano. Účinná látka je podle ní v léku přítomna jako informace. Její kritici však upozorňují na to, že neexistuje platný důkaz o účinnostihomeopatik. Homeopatické léky používá řada lidí. Mají však nějaký léčebný efekt? A pokud ano, v čem spočívá? Na to jsme se zeptali dvou odborníků. Jak je to v naší diskuzi obvyklé, každý z nich má jiný názor.