Online archiv

Psychologické profilování na obrazovce

Jak zabránit předčasnému odchodu?

AKCE

Já mám klienty s poruchou osobnosti svým způsobem rád. Pamatuji si na doporučení jednoho lékaře, který trochu v nadsázce říkal, že jsou dvě hlavní strategie, jak s těmito lidmi jednat – za prvé se jim pokud možno vyhnout, a když se to nepodaří, tak s nimi jednat zdvořile, asertivně a co nejrychleji od nich zmizet.

Co nám bere energii?

Poslední volby pro mě byly docela utrpením. Všudypřítomné billboardy Andreje Babiše zaplavily Prahu zrovna v době, kdy se moje neteř naučila docela obstojně číst. Nikoliv překvapivě si čtení chtěla vyzkoušet a kde jinde než na těch pěkných bílých billboardech hnutí ANO. Dostával jsem tak cestou ze školy pravidelnou dávku hesel typu: „Nejsme jako politici“ nebo „Aby tu chtěly žít i naše děti“. A oblíbená odpověď na jakoukoliv otázku zněla „prostě to zařídíme!“.

Málokteré slovo mělo pro generaci mých rodičů tak ošklivý nádech jako právě „vojna“. Dva roky, kterým se každý snažil vyhnout. Buzerace, šikana a kontakt s lidmi, se kterými byste se nikdy nepotkali: maďarští vojáci z jižního Slovenska, kteří neuměli česky nebo slovensky. Romové, kteří si neuměli vyčistit zuby. Propuštění kriminálníci, kteří naopak uměli všechno… Ale teď tu jsem. Ve vyškovských kasárnách. Dobrovolně na výcviku Aktivních záloh Armády České republiky. A vypadá to opravdu úplně jinak, než jak to znám z vyprávění.

Doktor Benjamin Spock patří mezi nejvlivnější autority z oboru péče o dítě. Jeho knihy jsou obsáhlé, zaobírají se nejrůznějšími stránkami péče o děti a zpravidla prosazují citlivý přístup k dítěti. V jednom případě činí Spock výjimku. Na tu ovšem čtenáře velmi pečlivě připravuje a přesvědčivě argumentuje, že nic jiného se nedá dělat, a že i když se jeho rada může zdát na první pohled poněkud surová, je vyzkoušené, že přináší velkou úlevu rodičům na úkor velmi dočasného smutku dětí. Jde o uspávání nemluvňat. Ta často odmítají usínat sama, a pokud zjistí, že se u jejich postýlky nenachází nikdo z blízkých osob, vypukají v srdceryvný nářek. Podle Spocka nezbývá než nechat miminko zkrátka jednu noc vyplakat. To zjistí, že musí usínat samo, a následující noc již proběhne bez problému. Slavný etolog, laureát Nobelovy ceny Konrad Lorenz jednou přijal za své malé house. Bylo to snadné. Housata považují za svou matku první předmět, který spatří po svém vylíhnutí a který se hýbe. Lorenz přijal roli svědomité husí maminky a na noc si bral house do své ložnice. Zjistil, že se house opakovaně probouzí a polekaně pípá. Lorenz měl naštěstí okoukané chování dospělých hus a věděl, že k uklidnění mláďat používají jeden druh konejšivého zakejhání. Pokusil se je napodobit, house se uklidnilo a usnulo. Zanedlouho se ovšem opět vzbudilo a rituál se opakoval. Lorenz tak musel každou noc několikrát napodobovat husí komunikaci. Rozdíl ve Spockově a Lorenzově přístupu mě bil do očí. Měl jsem pocit, že člověk by se k dítěti neměl chovat hůře než Lorenz k houseti, tím spíše, že dítě je většinou vlastní, zatímco Lorenz své house adoptoval. Manželka měla stejný názor, a tak když naše miminko začalo dávat večer najevo nespokojenost, jeden z nás ho vždy šel ukonejšit. Nevím, nakolik je náš přístup přenosný, možná jsme měli nadprůměrně pohodová miminka, ale každopádně se to dalo zvládnout i bez celonočního pláče o samotě ponechaného dítěte. Když děti o trochu vyrostly, vyskytl se jiný problém – ze všech stran doslova pršící příval sladkostí. Malé dítě funguje jako magnet na bonbony a lízátka. Dostává je od příbuzných, od kamarádů, od prodavačů v obchodě či třeba coby formu pochvaly ve školce, ve škole i v kroužku. Co s tím, když víte, že taková uprostřed dne cucaná sladkost vede k utrpení u zubního lékaře? Zakázat bonbony nemůžete, protože by dítě mělo pocit křivdy, a navíc – stejně ho nemáte celý den pod kontrolou. Nedalo se nic dělat, sladkosti jsem začal od dětí „kupovat“. Za každý bonbon či lízátko dostávají bod a za ten si mohou říct o koupi něčeho jiného, dražšího. Upřímně řečeno, jsem zvědav, kam až tento nápad povede. Mladší syn má našetřeno již ekvivalent více než tisíce korun, což odpovídá zhruba stovce kusů sladkostí. Je ale docela možné, že tím unikl jedné i více plombám. A to není špatný výsledek.

„Jednoho přítele a kolegu, který vedle mne pracoval, jsem co do humoru přímo drezíroval. Navrhl jsem mu jednou, že si uděláme navzájem závazek a budeme den co den vynalézat nějaký veselý příběh, třeba něco, co by se mohlo stát po osvobození a našem návratu.“ (V. E. Frankl o věznění v Osvětimi)

Mé předchozí vztahy byly špatné, soudím tak už jen z toho, že mě pokaždé někdo zradil - buď to bylo podvádění (v podnapilém či bdělém stavu) nebo zvaní si domů jiných žen prostřednictvím internetu. Můj poslední vztah byl tím nejhorším, partner neustále okukoval jiné ženy a prohlašoval, co se mu na nich líbí. Hnusilo se mi to. Nyní mám partnera, který mi vyhovuje po všech stránkách, avšak já se nemůžu zbavit chorobné žárlivosti na něj, resp. na jiné ženy. K tomu všemu začal pracovat u bazénu, což znamená hodně žen v plavkách. Nevím proč, nemůžu se přes to nějak přenést a nechat to být. Neustále myslím na to, že se na ně může dívat, že může myslet, na co chce, a dle mých předchozích zkušeností se mi to absolutně nelíbí. Je nějaká šance, jak se sama vzpamatovat? Jana K.

Je to velké téma. Právě v těchto dnech, tedy na začátku zimního semestru, odjíždí spousta studentů na mnohaměsíční zahraniční studia a stáže. Nejde však jen o studenty, řada lidí také pracuje daleko od svého domova. Delší odloučení proto snadno potká téměř jakýkoli vztah. Jak se s takovou situací vypořádat?