Online archiv

Prázdniny jsou živnou půdou a ideální příležitostí pro pubertální lásky. Mnozí rodiče panikaří, matky začínají u dcer uvažovat o preventivní antikoncepci. Už tak dost složité soužití s dospívajícím nabývá nových podob.

Během svých cest se Milena Holcová dostala k lidem různých kultur, ras i náboženství tak blízko, jak se to podaří málokomu. Žila s nimi v jejich chatrčích, jedla jejich jídlo, sdílela každodenní starosti. Její pohled na různá etnika je díky tomu prostý předsudků, ale také idealizace a iluzí.

/ Anketa /

Všeobecně se předpokládá, že ženy jsou v oblasti péče o svůj zdravotní stav zodpovědnější než muži, že pravidelněji chodí na preventivní prohlídky a se zdravotními problémy přijdou k lékaři dříve, než začne být jejich stav skutečně vážný. Mužům je naopak přikládána větší nezodpovědnost, přehlížení, bagatelizování či vytěsňování vlastních zdravotních obtíží. Švédský výzkum mezi vysokoškolskými studenty, jenž byl zveřejněn v časopise European Journal of Public Health, však ukazuje pravý opak. Výzkumníky zajímalo, jak vypadá péče o zdraví současných mladých lidí a jak si uvědomují jeho důležitost do budoucna. Překvapilo je hlavně to, jak velmi se liší udržování zdraví a dobré životní kondice mezi muži a ženami. Výzkumu se zúčastnilo téměř 1300 vysokoškolských studentů, tedy skupina, u které se předpokládá v budoucnu vyšší pracovní funkce a finanční ohodnocení a práce do vysokého věku. Ženy měly horší kondici a méně si udržovaly své zdraví a výkonnost. Podle vědců je to především malé plánování povinností a tím větší výskyt náhlých důležitých úkolů, které mají u mladých vzdělaných žen negativní vliv na čas věnovaný péči o své zdraví. Svůj podíl má také menší časová flexibilita u ženských respondentek, jež souvisí s důslednějším plněním školních povinností a s domácími pracemi.

Poruchy paměti a učení ve starším věku trápí mnoho lidí. Podle studie publikované v Journal of Endocrinology vědci prokázali výborný účinek podávání růstového hormonu právě při těchto zdravotních potížích. Ty jsou podle nich způsobeny právě nedostatkem či poruchou tvorby růstového hormonu v dětství. Terapie růstovým hormonem je přitom obvyklá zejména u dětí, aby bylo dosaženo potřebné výšky. Jeho nedostatek může být objeven hned při narození, jindy se projevuje v průběhu dětství nebo až v dospělosti a jeho důsledkem je vznik různých nemocí. Podávání růstového hormonu v dospělosti kvůli indikaci poruch paměti je však novinkou. Profesor Michelle Nicole se svým týmem z výzkumného centra v Oklahomě se zabývá pozorováním krys s genetickou vadou. Právě ta je příčinou nedostatku růstového hormonu v brzkém věku. Díky této studii bylo prokázáno, že nedostatek růstového hormonu u krysích mláďat vede později v dospělosti k poruchám funkce paměti a ke zhoršené schopnosti učit se. Výzkumníci krysám v době jejich dospívání podávali růstový hormon. Díky tomu zjistili, že časné dodávání této látky do těla zamezí projevům poruch paměti a učení u starších krys. Hlavním přínosem objevu je, že podávání růstového hormonu během puberty u dětí, které ho v dětství měly málo, by mohlo zamezit pozdějším problémům s pamětí a schopností učit se.

/ Sloupek Terezy Boehmové /

Povídky psycholožky a publicistky Petry Štarkové vycházejí v různých časopisech, ale i v publikacích s povídkami dalších autorů, například Straky na vrbě, Technokouzla, O čem ženy píší. V roce 2008 získala ocenění za nejlepší detektivní povídku roku. Na stránkách Psychologie dnes se budete setkávat jak s její povídkovou tvorbou (zvlášť zajímavé vánoční sci-fi máme připravené do prosincového čísla), tak s jejími odbornými texty - autorka se věnuje především práci s osobami s handicapem. red

Je vskutku podivuhodné, jakými kritérii se dnešní psychiatrie (a sexuologie) řídí při posuzování toho, co je ještě nemoc a co už nemoc není. Wikipedie, která tyto změny ještě nestačila zaregistrovat, uvádí, že se (v případě hypersexuality) jedná o „závislost,“ která vede k „permanentní frustraci.“ Proč se tedy odborné kruhy (v čele s Americkou psychiatrickou asociací) takto rozhodly? Hlavní argument zní, že hypersexuálové (resp. ženy „nymfomanky“ a muži „satyriatici“) nepociťují, přes svou závislost, subjektivní újmu, a jsou tedy se svým stavem spokojeni. Důležitá je prý identita a spokojenost se svou sociální rolí. Tečka. K objektivním dysfunkcím (zmíněné frustrace), anomáliím a neschopnosti věrného sexu se nepřihlíží. Zda je většina hypersexuálů s podobným stavem opravdu spokojena, ponechám raději bez komentáře. Ale byť by i byla, jde vskutku o rozhodnutí odborné, lékařsky legitimní? Či spíše o rozhodnutí politické? Není to poprvé, kdy psychiatrické „cechy“ sáhly k podobným instrumentům. Svého času vzbudilo značné emoce vyškrtnutí homosexuality z manuálu nemocí. A nalijme si čistého vína: Co jiného než nemoc je tato anatomická a reprodukční nekompatibilita (způsobená genetickou či hormonální anomálií)? Porucha? Sociologická alternativa? Dar shůry? Jaký politicky korektní termín gay lobbistům vyhovuje? Ano, homosexuální agenda se přesunula z oblasti lékařské do oblasti politické či sociologické. A svým způsobem je to správně. Gayové jsou, jak známo, ponižováni (a v třetím světě i zabíjeni) pouze kvůli své sexuální orientaci. Sám se ostatně boji proti homofobii aktivně věnuji (viz několik mých článků v Neviditelném psu). Nicméně, je správné, aby se ve jménu ideologie popírala zjevná fakta? Totiž, že reprodukční proces není s homosexualitou kompatibilní? Že tato porucha (nebo raději - aby mě gay komunita nevyobcovala - „biologická alternativa“) má příčiny, které se dají identifikovat v odklonu od genetické a hormonální normy? Mohlo by být docela zajímavé zaspekulovat si, kam by podobný subjektivismus (v tom, co je, či není nemoc) mohl jednou vést. Analogicky vzato, používají obdobnou metodologii i jiné lékařské obory? Co třeba oční lékařství? Řekněme takové brýle. Krátkozrakost či dalekozrakost stále na seznamech nemocí figurují. Z jakého důvodu? Mnoho lidí je přece se svou oční vadou zcela smířeno a díky ní má důvod nosit brýle coby módní doplněk. Za módní doplněk jsou taktéž považována rovnátka (ve stomatologii). Přesto příčiny užívání zmíněných instrumentů nejsou přesouvány z oblasti lékařství do oblasti módy. Proč je tomu v psychiatrii jinak? Pokud se čtenář ptá, z jakého důvodu stále figuruje zoofilie (za předpokladu šetrného přístupu ke zvířeti) či nekrofilie na seznamech nemocí, pak jsou jeho otázky, jak se zdá, oprávněné. Mnoho sexuálních deviací (jakkoli pohoršlivých) ve skutečnosti nikomu neubližuje a samotný deviant může být se svou úchylkou (pardon, odchylkou) plně (subjektivně) spokojen. A tak se nabízí, v duchu absolutního relativismu, zvolat: Všechno je normální, měřítko neexistuje, každý je sám sobě měřítkem. Jinými slovy, sexuologie a psychiatrie si vytyčily vizi: samy sebe - dříve či později - zrušit. Buďme rádi, že naši zubaři, očaři či „obvoďáci“ tuto vizi (dosud) nesdílejí. A že se, prozatím, nemusíme smiřovat se svými nemocemi jako s plnohodnotnou alternativou šťastného života.