Online archiv

Velkou atrakcí 15. psychiatrického kongresu se stal schizofrenní kamion umístěný na Ovocném trhu v Praze. Jeho cílem bylo veřejnosti pomocí virtuální simulace ukázat život schizofrenika. V kamionu byly připraveny dvě kabiny, ve kterých si návštěvník mohl zažít obyčejnou cestu z domova pro chleba právě v kůži schizofrenika. Každý, kdo vydržel vystát frontu, se mohl přesvědčit, že i tento banální úkol může být pro schizofrenika horor.

My jsme tatínka viděli, když ho odváděli. Ptali jsme se: „Tatínku, kam jdeš?“ Odpověděl: „Dráčkové, za chvíli jsem doma.“ No a ta chvíle trvala osm příšerně dlouhých let. Politicky vykonstruované procesy z 50. let za sebou nezanechaly oběti jen v řadách vězňů, ale také v jejich rodinách. Jak je prožívaly dcery politických vězňů, vypráví paní Marie.

Pracovní trh se potýká s nedostatkem kvalitních pracovních sil. Zaměstnavatelé se snaží učinit svou nabídku co nejlákavější, zaměstnanci a zaměstnankyně potřebují sladit svůj pracovní život se soukromým. Alternativní způsoby zaměstnávání osvědčené ve vyspělých státech táhnou i u nás.

Jak vzniká syndrom mrzutého muže? Tam, kde frustrovaná žena pláče, jí tuny čokolády, svěřuje se kamarádkám a nakupuje, muž útočí a obviňuje své okolí. Je podrážděný, nedůtklivý a vzteklý. Čím to a co s tím?

Lingvistka a psychoanalytička Julia Kristeva je letošní laureátkou ceny VIZE 97. Při její návštěvě Prahy jsme spolu hovořily o tom, jak ženu mění mateřství, o hledání identity uprostřed návalu emocí, které označuje za ženské bláznění. Přestože povědomí o důležitosti mateřství není v moderní kultuře všeobecně rozšířené, je základem civilizace, říká.

Měl jsem dovolenou a seděl jednou v noci na poušti uprostřed vyprahlých hor AntiAtlasu. V tom momentě mi zhasl joint. Sáhl jsem do pravé náprsní kapsy kazajky americké armády, ve které léta jezdím za dobrodružstvím a ve které mám umístěný zapalovač, a najednou mi o rozdílech mezi pohlavími bylo vše naprosto jasné. Zatímco muži - jako já ten zapalovač -mají své věci promyšleně a natrvalo uložené na definovaných místech, v předem určených kapsách, tak ženy užívají kabelku, kde se všechny věci, co mají s sebou, mísí bez ladu a skladu, bez systému a řádu. Tomu odpovídá i gender podmíněné vnímání a uchopování, uspořádávání reality. Zatímco muži po inženýrsku, algoritmizovaně a strojově hledají konkrétní předmět, co nosí u sebe, sáhnutím do příslušné kapsy, kde má být a kde jej najdou, postupují ženy při hledání naprosto jinak, heuristicky: Poslepu sáhnou do kabelky a doufají, že jim hledaný předmět sám vklouzne do ruky. A je nutno přiznat - i když to nemá žádné racionální vysvětlení - že má-li žena dobrý, výkonný a pozitivní den, tak jí hledaný předmět skutečně okamžitě v té kabelce do ruky vklouzne. Naopak, má-li žena periodu nebo jinak nepříjemný den, stává se nalezení každého předmětu - peněženky, klíčů, zvonícího mobilu - opakovaným a těžce frustrujícím dramatem, při kterém často padají ostrá slova. Uspořádání věcí v kabelce je zjevně a nezpochybnitelně vyjádřením vaginálního principu. Kabelka je vlastně mušle, symbolizovaná vagina, do které se ukryje vše, co žena přes den potřebuje. To mi bylo jasné v té poušti i nyní, po dovolené. Ani tam, ani doma jsem však na systematickém uložení věcí v jednotlivých kapsách, jaké je charakteristické pro muže, žádné falické vysvětlení nenašel. Spíš to páchne análním sadismem.

O tajemstvích dobrého stárnutí jsme si povídali s Janem Srncem, psychologem, který se od mládí věnuje mj. psychologii stárnutí. Letos Jan Srnec oslavil své 80. narozeniny.