Komerčního testování DNA se bát nemusíme
Jeroným Klimeš, 12/2007Každý nový vynález polarizuje společnost. Stačí se vrátit na počátek 19. století a uslyšíme, jak v „rychlovlacích“ při 40 km/h bude vznikat vakuum a udusí cestující. Byla to doba, kdy se lidi vlaků děsili, ale také je milovali. Každý kluk toužil mít doma vláčky a práce na dráze patřila k prestižním. Kde je těm dnům konec? Ale kdepak, ty dny jsou stále zde, jen máme novodobé hračky a strach o soukromí a ztrátu identity. I dnes vidíme polarizaci společnosti – část lidí dává své soukromí a intimitu v plen v reality show a zpovídá se z každého hnutí mysli na módních blogách. Na druhou stranu se lidé děsí toho, že někdo bude znát jejich rodné číslo či DNA. Naši dědečkové se báli čtyřicetikilometrové rychlosti, a nebáli se sociálně rasistických experimentů komunistů a fašistů. I my děláme stejné chyby jako oni a zřejmě se bojíme, čeho se bát nemusíme. Naopak nás nechávají v klidu jevy, které nám či našim dětem utnou hlavu – ať doslova nebo obrazně. Proto se nebojím, že by i veřejně sdílená informace o DNA nějak výrazně dokázala ovlivnit můj život. DNA testy dokáží s jistou pravděpodobností předpovědět, že onemocním Alzheimrem. A co má být? Lidé nerespektují zcela jisté informace o svém zdraví – podceňují bezpečný sex, kouří a nejsou schopni si naplánovat ani založení rodiny… Je rozumné jen kvůli DNA testům najednou předpokládat revoluci v lidském chování? Pracoval jsem dost dlouho v oblasti psychologie reklamy, abych viděl, jak jsou firmy schopné či spíše neschopné s daty nakládat. I bohaté banky, které měly o svých klientech neuvěřitelné množství oficiálně získaných údajů, je prakticky nedokázaly účinně využít pro direkt marketing, tj. pro osobní oslovení jednotlivých zákazníků a cílené zjišťování jejich potřeb a individuální nabízení služeb. Osobně bych byl naopak šťastný, kdyby firmy dokázaly lépe analyzovat mé potřeby a nabídnout mi to, co skutečně potřebuji, a nezaplavovat mě tunami amatérsky provedených letáků. Pokud jim k tomu pomůže znalost mého rodného čísla či DNA, rád jim vypláznu jazyk i s r.č. 6704030091 na odběr vzorku, ať si s tím s pánembohem dělají, co chtějí. O tom, že DNA je pří liš mladý vynález, svědčí i to, že máme zastaralé zákony, zejména co se týká otcovství. Muž například zjistí, že není biologickým otcem, a po rozchodu s matkou dítěte nefunguje v rodině ani jako náhradní. Proč by měl celý život platit na cizí dítě jen proto, že byl ženou podveden? Příklad vyměněných dětí z třebíčské porodnice je přirozený experiment, který nám možná ukáže, jak zbytečně se nadhodnocuje biologické otcovství. Mnoho rodičů si udělá DNA testy. Jenže co budou dělat, až zjistí, že ten desetiletý kluk není jejich? To vyhodí deset let společného života? Otázka DNA testů je otázkou rodičovské a osobní identity, která je v moderní době velmi ohrožena především díky rostoucí vzájemné izolaci. Tohoto vzájemného odcizování bychom se měli bát mnohem více než ztráty soukromí či testů DNA. Je dobré mít na paměti, že evoluce nás nijak nechrání před novými nebezpečími. Před nimi nepociťujeme žádné varovné obavy. Jediné, co nám může trochu pomoci, je, jak říkaly babičky v 19. století: Kéž by nám pan Bůh zdravý rozum zachovati ráčil!
