Online archiv

Vydání: 4/2009

Psychologie třídních srazů

Barbara Hansen Čechová, 4/2009
Na první pohled nevinné setkání s lidmi, kteří již dávno z našeho života vymizeli. Jednou za pět či deset let s nimi strávíme jeden večer. Proč by to mělo být významné? Pocity, které však všichni ve spojitosti s třídními srazy prožíváme, odhalují, že naši bývalí spolužáci svou důležitost neztratili.

Lék na partnerskou hádku: oxytocin

Radkin Honzák, 4/2009
Partnerská hádka není považována za nic mimořádného. Nicméně častější rozmíšky jsou již v psychosociálních souvislostech označovány jako „hassles“ (nepříjemnost, mrzutost, potíže) a mají také své negativní biologické dopady, zejména na imunitní systém. I při mírném stresu se již zvyšují koncentrace hormonu kortizolu, který tlumí některé obranné mechanismy, zejména první linii obrany: NK buňky. Pojmenování pochází z anglického „natural killer“, neboli přirozený zabíječ; tyto buňky rozpoznávají, co je organismu cizí, a bez milosti to ničí. Kortizol má ještě další účinky, které se pro vývoj vztahu v páru ukazují jako nevýhodné: vede k selektivnímu zapomínání kladných podnětů a pozitivně naladěných slov. Ne že by jimi partnerské hádky hýřily, ale i to málo je zapomenuto. Americké autorky a autoři z Georgie (Atlanta) zkoumali, jaký vliv má oxytocin na biologické pochody v organismu v situaci simulované partnerské hádky. Oxytocin je často označován jako „hormon důvěry“ a je o něm známo, že snižuje míru stresu a vede ke zlepšení spolupráce. V dvojitě slepé studii sledovali celkem 47 heterosexuálních párů, které dostaly instrukci, aby se v laboratoři pohádaly na skutečně konfliktní téma, které spolu řeší, např. výchova dětí, peníze, volný čas. Před standardní instrukcí byl partnerům intranazálně (tedy do nosu, odkud se rychle vstřebává) aplikován buď oxytocin, nebo placebo. Každý konflikt byl průběžně sledován, byl pořízen i videozáznam a byly vyhodnoceny jak verbální, tak nonverbální prvky interakcí (např. oční kontakt, pozitivní postoje a gesta, míra vstřícného sebeodhalení ). Během experimentu bylo opakovaně měřeno množství kortizolu ve slinách. Podání oxytocinu ve srovnání s placebem významně zvýšilo pozitivní prvky slovní i behaviorální komunikace v porovnání s negativními (F = 4,18, p < 0,047) a vedlo k signifikantnímu poklesu kortizolu ve slinách (F = 7,14, p < 0,011). Autorky a autoři uzavírají, že jejich nálezy jsou ve shodě se studiemi na zvířatech, které dokazují, že oxytocin je významným činitelem v kohezi páru, a že tedy tyto skutečnosti platí i v humánní oblasti. Protože však oxytocin v každé domácí lékárničce nenajdeme, je možné využít i jiného prostředku, jak ovlivnit stresovou odpověď, a tou je humor. Humor a smích mají příznivý vliv na fyziologické funkce, snižují míru stresové odpovědi, zlepšují imunitu a pomáhají tlumit bolest. A co ještě: humor lze pěstovat, navíc bez rizik, kterým jsou vystaveni pěstitelé jiných uklidňovadel.

Falešné vzpomínky

Jaroslav Petr, 4/2009

Podpora dětí při hře

mar, 4/2009

Souvisí náboženství s hodnotou IQ?

nat, 4/2009

Co to čtete, pane učiteli?

nat, 4/2009
stručně

Jsou chvíle, kdy pocity zmrznou

Jindřich Urban, 4/2009
Po traumatické události existuje člověk ve dvou podobách: jako osoba, která má vzpomínku na trauma v sobě uloženu, a dále jako osoba, která je na útěku před vlastními vzpomínkami a před vlastní minulostí, tvrdí Franz Ruppert, německý psychoterapeut a autor metody konstelací traumatu.

Upozornění pro uživatele on-line archivu článků

4/2009

Lekce nadhledu a laskavosti

4/2009
/ Sloupek ZUZANY PETEROVÉ /

ad) I sex podléhá novým trendům

Barbara Hansen Čechová, 4/2009
V rozhovoru se sexuologem a poslancem Evropského parlamentu jsem našla několik kontroverzních tvrzení, zejména o zapojení mužů do výchovy, která mne překvapila. Nejdříve na mne doléhala obava, jakými názory se v Evropě prezentujeme, ale tu uklidnilo jeho dobrovolné přiznání k víceméně pasivnímu pojetí své role v Evropském parlamentu. K reakci na tento článek mne však přiměl rozhovor klientů z partnerské poradny, se kterou spolupracuji: otec, který se nepodílí na péči o děti, ač by si to matka i děti přály, se v terapeutickém hovoru odvolával na slova pana Zvěřiny (rozhovor si přečetl v čekárně!), že péče o děti není pro muže přirozená, jelikož jsou muži agresivnější a delikventnější. Nevím, na jakém faktu pan Zvěřina dokládá tvrzení, že ve Švédsku vtahování muže do péče o děti příliš nefunguje. Kateřina Janouchová, švédská spisovatelka českého původu, k tomu říká: „Muži ve Švédsku ženám ve výchově a domácnosti nepomáhají. Oni se s nimi o ni dělí.“ Mohu to potvrdit i z vlastní zkušenosti z dánských rodin, kde funguje stejný princip. V průzkumech ve Švédsku nyní již dlouhodobě vychází, že rodiče by považovali za ideální stav péče o dítě, pokud by oba měli snížený úvazek o 25 procent, a mnozí to tak skutečně mají zařízeno. Tvrzení, že zvýšení podílu otců na výchově zvýšilo množství sexuálního zneužívání dětí, je už pak úplný nesmysl. Již od konce devatenáctého století je známý tzv. Westermackův efekt, kdy bylo výzkumně několikrát prokázáno, že raná péče o dítě naopak incestnímu chování zabraňuje. Zneužívání dětí se dopouští z velké části otčímové a otcové, kteří nebyli v rané péči přítomni. Ve Švédsku sice narostlo (nepříliš významně) množství sexuálního zneužívání, ale absolutně zde nelze vyvodit kauzální vztah se zvýšenou péčí otců. Ve Švédsku se tento jev interpretuje celkovou zvýšenou delikvencí spojenou s nárůstem přistěhovalců. Jak sám pan doktor přiznává, trend vzdělanosti žen nejde vrátit zpět, proto nevidím v kritice vývoje žádné řešení. Naopak se domnívám, že lidé v postavení poslanců Evropského parlamentu by se měli snažit najít způsoby, které by ženám skloubit rodinu a kariéru usnadňovaly.

ad) Zahraniční mise: Zaostřeno na psychiku (PD 3/09)

Alena Plachá, 4/2009
V souvislosti s politickými tahanicemi kolem vojenských misí zůstává jakákoli zmínka o trestné činnosti vojenských profesionálů málokdy bez povšimnutí sdělovacích prostředků a veřejnosti. Zvláště, jedná-li se o vojáky, kteří se účastní vojenských misí. Jde bezpochyby o selhání jednotlivců, přesto se ale nabízí otázka, jakým výcvikem procházejí, jak dalece jsou připravení na zvládání různých stresových situací, do jaké míry dochází ke změně osobnosti v situacích ohrožení a do jaké míry zvládají návrat do normálního života. V rámci psychologické přípravy vojenských profesionálů určených do bojových situací se vojáci učí především poznat sama sebe, své psychické a fyzické limity. Náročnost výcviku se stupňuje tak, aby se co nejvíce přiblížil reálným bojovým podmínkám. Psychologická příprava má dvě oblasti. V první se vojáci dostávají v rámci výcviku do situací, které jsou modelem reálné skutečnosti. Jedná se nejen o nácvik orientace v terénu, ošetření zraněného kolegy a podobně, ale i o nácvik psychicky náročných situací, jako je například zatčení, výslech, hladovění. Dále následuje část, kdy psychologové, kteří se účastní modelových situací přímo v terénu, dávají vojákům zpětnou vazbu, jakým způsobem se chovali, jakým způsobem dávali najevo své prožitky a jaký druh reakce by byl v dané situaci vhodný. Poté nastává druhá, teoretická část, kdy vojáci získávají obrovské množství informací, znalostí, dovedností k tématu, které se v psychologické přípravě probírá. Vojenské mise tvoří z části speciální vojenské jednotky, z části dobrovolníci z řad vojenských profesionálů s potřebnými fyzickými, psychickými a odbornými předpoklady. Jedná se o jedince se silnou motivací získat odborné a vojenské zkušenosti, a tím i lepší postavení v armádě či finanční prostředky. Vojáky ochotné přijímat značné riziko, s vyšší celkovou mírou osobního sklonu k riskování, o osoby se sklonem vyhledávat dobrodružství. Krizové situace, ve kterých se bojové jednotky při plnění úkolů v zahraničních misích nacházejí, s sebou přinášejí značnou dávku stresu. Je důsledkem souběhu nadměrné fyzické a psychické zátěže a neobvyklých situací. I trénované osoby nemusejí být zcela imunní vůči válečným traumatům. Může se pak stát, že dochází k nestandardnímu a často i neetickému či protiprávnímu jednání. Dalším rizikovým faktorem v tomto případě je pocit výjimečnosti, který je u příslušníků těchto speciálních jednotek jistě na místě, avšak u některých jedinců může vést k chování, které je v rozporu se společenskými normami. Důležitá je v těchto případech nejen akutní psychologická pomoc zajišťovaná prostřednictvím psychologů, kteří se zahraničních misí účastní, ale i následná pomoc po návratu do normálního života. Řada účastníků vojenských misí poukazuje na skutečnost, že se psychické potíže dostavily až po několika týdnech a měsících. Bohužel mezi vojenskými profesionály neustále převládá názor, že takové problémy jsou ostudou. Účastníci misí psychology raději nevyhledávají nebo své potíže tají. Do jaké míry stres z bojových situací či pocit vlastní nedotknutelnosti a výjimečnosti vede k trestné činnosti či dalším excesům je otázkou, kterou není radno podceňovat.

Co byste chtěli v životě dělat, kdybyste si mohli vybrat bez omezení?

4/2009
/ Anketa /