Online archiv

Ve svém zatím posledním rozsáhlém výzkumu se psycholožka Martina Hřebíčková zaměřila na národnostní stereotypy ve střední Evropě. Odpovědi na otázky, jak nás vidí Evropané a co si myslíme o svých zahraničních sousedech, vycházejí z dotazníků pětifaktorového modelu osobnosti, jehož převod do českého prostředí je z velké části právě jejím dílem.

Zhorší se po avizovaném odchodu lékařů kvalita zdravotní péče?

Může víra ovlivňovat způsob, jakým pracuje náš mozek? Kanadští vědci z University of Toronto Scarborough se na tuto otázku pokusili odpovědět – a na základě svých zkoumání tvrdí, že ano. Při výzkumu, jehož výsledky zveřejnil časopis Psychological Science, nechali dobrovolníky řešit úlohy, jejichž zadání nějakým způsobem souviselo s vírou a náboženstvím. Během práce jim měřili mozkové vlny specifi cké pro jistý druh stresové reakce a sledovali počet chyb. Výsledky ukázaly, že přivedení na „zbožné myšlenky“ skutečně má vliv na intelektuální výkon – nemusí však jít vždy o vliv pozitivní. Záleží totiž na tom, zda jde o věřícího nebo ateistu. Zatímco věřící při zmínkách o Bohu reagovali na úkoly klidněji, uvážlivěji a jejich výsledky vykazovaly méně chyb, mozek ateistů se ve stejné situaci choval poněkud jinak – stejná oblast, která se u věřících zklidnila, se u nich aktivovala, stav úzkosti se prohloubil a stav adrenalinu v krevním řečišti (a také počet chybných rozhodnutí) se prudce zvýšil.

S poněkud překvapivým tvrzením přišli australští psychologové: Špatná nálada nemusí být ve skutečnosti pro člověka tak špatná, tvrdí na základě studie, uveřejněné v časopise Australasian Science. Vyplynulo z ní totiž, že smutní lidé jsou méně snadno ovlivnitelní, mají lepší schopnost soudit jiné a zlepšuje se i jejich paměť. Autor studie, profesor psychologie Joseph Forgas z Univerzity Nového Jižního Walesu, uvádí, že negativně naladění lidé jsou kritičtější a věnují větší pozornost svému okolí, zatímco ti, kteří se cítí spokojení, nebo dokonce šťastní, jsou náchylnější uvěřit všemu, co se jim řekne. „Zatímco se zdá, že pozitivní nálada podporuje kreativitu, přizpůsobivost, spolupráci a důvěru v duševní zkratky, negativní nálady spouštějí pozornější, pečlivější myšlení, které věnuje větší pozornost vnějšímu světu,“ píše Forgas ve své studii. V jejím rámci provedl se svými kolegy sérii experimentů, které začínaly tím, že u zkoumaných osob vyvolaly smutnou či veselou náladu pomocí sledování filmů a vzpomínání na smutné nebo veselé události. Při jednom z experimentů měli rozveselení i „rozesmutnělí“ účastníci posoudit pravdivost běžně rozšířených mýtů a neověřených zpráv. Lidé s negativní náladou byli skeptičtější a méně náchylní těmto tvrzením věřit. Stejně tak ovšem byli méně přístupní k přijímání rychlých názorů založených na rasových či náboženských předsudcích a dělali méně chyb při líčení události, jichž byli svědky.

NÁRAMKY MONITORUJÍCÍ konzumaci alkoholu byly ve Spojených státech poprvé zavedeny v roce 2003. Náramek využívá stejnou technologii jako zařízení pro dechovou zkoušku, jen místo dechu zkoumá pot na kůži (malé množství vypitého alkoholu je kůží vylučováno). Každou půlhodinu provádí náramek automatický test – zjistí-li přítomnost alkoholu, nahlásí to společnosti, která kontaktuje soud nebo úřady. Opatření je určeno pro potřeby soudců, policistů a dalších představitelů, kteří mají na tuto informaci zákonné právo, o koupi náramku v hodnotě 1500 dolarů však projevilo zájem velké množství rodičů, kteří by ho chtěli použít u svých dětí. K úlevě tajně popíjejících nezletilců se o prodeji náramků pro veřejnost zatím neuvažuje. PRÁCE NA POLOVIČNÍ ÚVAZEK je spojená s vyšším rizikem úmrtnosti, domnívají se na základě dlouhodobé studie finští vědci. Po dobu 16 let zkoumali zaměstnance na plný a poloviční pracovní úvazek. Ve druhé skupině zaznamenali dvakrát vyšší riziko úmrtnosti, u osob, které pracovaly na půl úvazku nedobrovolně, dokonce třikrát vyšší. Autoři studie si to vysvětlují tak, že lidé s částečným úvazkem cítí vyšší nejistotu, snižuje se pocit jejich životní pohody, který negativně působí i na jejich zdraví. TÝMOVÉ MYŠLENÍ není zdaleka důležité jen pro dobrou spolupráci a loajalitu mezi členy pracovního týmu v zaměstnání. Podle studie uveřejněné v časopise Psychology and Aging je velkým plusem pro dlouhodobé soužití partnerské dvojice. Páry, které jsou zvyklé svůj program plánovat a uskutečňovat z pozice „my“ a nevidí se jen jako „já“ a „ty“ (v horším případě „já“ a „on“/„ona“) prý mají v dlouhodobém horizontu méně konfliktů, snáze se přizpůsobují životním změnám a jsou lépe schopni řešit problémy.

Dnešní děti tráví minimum času v přírodě, některé se jí dokonce bojí a štítí. Socioložka Helena Vostradovská a bioložka Hana Klonfarová například zjistily, že kromě nadváhy a snížené imunity vyplývají z omezeného pobytu v přírodě i další důsledky. Zejména městské děti prý mají špatný odhad vzdálenosti a neorientují se v terénu, nedokážou odhadnout počasí a chybně se proto obléknou, nedovedou si věci v přírodě dát do souvislostí (např. že borová šiška bude pod borovicí) a jsou fyzicky neobratné. Výzkumník Josef Zelenka zjišťoval dětské představy o světě, kde žijí, pomocí metody kognitivních map. Nejprve měly děti kreslit svět, kde žijí, a poté ten, v němž by chtěly žít. Mnoho kreseb s vysněnými světy úplně postrádalo přírodní prvky, některé představovaly svět plný domácích kin a počítačů. Sociální psycholog Jan Krajhanzl prováděl výzkum emočních reakcí na přírodu mezi školáky z Prahy a Hradce Králové. V dotazníku se dětí ze základních škol ptal, zda by vzaly do ruky velkého brouka, jestli by se při bojové hře zahrabaly do listí či zda by se v horku vykoupaly v bahnitém rybníku. Ukázalo se, že ve strachu z přírody se vůbec neliší děti z rodinných domků se zahradou a děti z paneláků. Strach z přírody je spíše založený na předsudcích než pudový; čím starší děti na dotazník odpovídaly, tím více se přírody bály. Jan Krajhanzl se domnívá, že názory dětí jsou ovlivněny například filmy, v nichž jsou zvířata zobrazována v negativním světle, jako jsou třeba horory o pavoucích.

/ Sloupek MAXE KAŠPARŮ /

V prosincovém čísle Psychologie dnes jste uveřejnili rozhovor s psychologem A. Becker -Weidmanem, který obhajoval on-line registry sexuálních delikventů v USA. Považuji za potřebné poskytnout informace k tomuto tématu ne pouze ze strany odborníka pečujícího o oběti sexuálních trestných činů, kde jeho zaujetí pro ochranu dětí je naprosto zřejmé a pochopitelné. Zkušenosti z USA totiž naopak svědčí o tom, že veřejně přístupný registr pachatelů nijak nebrání sexuální kriminalitě, nesnížil počet sexuálních deliktů ani o promile, naopak však vedl v mnoha případech k sociálnímu lynči a v několika případech dokonce i k sebevraždám lidí, kteří se na takovémto seznamu octli. Podle amerického federálního a dle zákonů všech 50 států USA (tzv. Megan’s Laws) dospělí, a v některých případech i dospívající, kteří se dopustili protizákonného sexuálního chování (nezávisle na tom, zda vůči dětem, nebo vůči dospělým), jsou umístěni na veřejně přístupných seznamech, které poskytují údaje o jejich kriminální historii, současné adrese, zaměstnání, jejich fotografi i a další data. V mnoha státech je rovněž zakázáno, aby se tito lidé usadili na adresách v určité vzdálenosti (500 až 2500 stop) od míst, kde se zdržují děti, jako jsou školy, dětská centra či hřiště. Přitom tyto seznamy tzv. registrovaných sex offendrů obsahují i údaje o lidech, kteří by jinde (dokonce i v jiném státě USA) vůbec nebyli za své chování trestáni – například údaje o osmnáctiletých dospívajících, kteří měli plně dobrovolné styky se šestnáctiletými partnerkami v rámci partnerského vztahu. Odsouzení za „sexuální delikt“ a jejich následné umístění na seznamu sexuálních delikventů je však doživotně sociálně handicapuje. Mají pak problémy s nalezením zaměstnání, se studiem, s bydlením, s navazováním partnerských vztahů. To vše jednoznačně naopak zvyšuje pravděpodobnost recidivy, ať už v oblasti sexuální, nebo obecně kriminální. Víme i z našich českých výzkumů, že sociální adaptace a obnovení rodinných či partnerských vztahů je jedním z nejdůležitějších preventivních faktorů bránících recidivě i u léčených sexuálních deviantů. To je ten základní věcný argument proti podobným seznamům, ne v rozhovoru zmíněná ochrana osobních dat či registrace v registru jako prolongovaný trest. Naopak seznam pachatelů sexuálních trestných činů dostupný policii, který by eventuálně dokonce zahrnoval i data z jejich znaleckého posouzení, například o tom, zda trpí sexuální deviací a pokud ano, jakého typu, bych považoval za potřebný, protože – jak správně uvádí i A Becker-Weidman – zvláště u deviantních pachatelů je vysoká pravděpodobnost opakování podobného činu.