Spor o terapii pevným objetím (PD 3/2011)
5/2011Vážená redakce, jsem právnička s praktickou zkušeností v oblasti práva rodinného a chci reagovat na článek otištěný v březnovém čísle pod názvem Spor o terapii pevným objetím. Práva dětí jsou v naší republice chráněna hned několika zákony, z nichž lze uvést Úmluvu o právech dítěte, zákon o rodině, zákon o sociálně právní ochraně dětí. Ze všech těchto právních dokumentů vyplývá, že nezletilé děti je třeba chránit před všemi formami diskriminace, trestáním, veškerými zásahy, které by mohly mít negativní vliv na jejich fyzický a duševní vývoj. Veškerá činnost, ať prováděná veřejnými zařízeními (nemocnice), či soukromými zařízeními (i terapeuti) musí být uskutečňována v zájmu dětí. Terapie pevným objetím je kritizována jakožto neakreditovaný postup, nesoucí znaky týrání a omezování osobní svobody. Samotní zastánci TPO potvrzují, že TPO není akreditována, a to proto, že dosud se jedná o vyvíjející se terapii, kdy terapeuti sbírají podklady k tomu, aby akreditaci mohli odpovědně připravit. Z pohledu práva zkoumají terapeuti svou metodu na nezletilých dětech, které by měly požívat zvýšené ochrany. Tyto děti v naprosté většině podstupují TPO pod nátlakem, souhlas za ně uděluje rodič, přičemž udělení souhlasu při tak rozporuplném postupu je přinejmenším hodno právní pozornosti. Z žádného právního dokumentu nevyplývá, že rodič si s dítětem může dělat tzv. co chce, byť je veden dobře míněnou snahou dítěti pomoci. Omezování osobní svobody se může dopustit i učitel, lékař, terapeut atd. Trestní zákon vymezuje omezování osobní svobody jako jednání, při kterém je jinému bez oprávnění bráněno užívat osobní svobodu. Může se jednat o omezení i jen na krátkou dobu, je-li omezení nesnadno překonatelné. Patří sem např. uzamčení v místnosti, spoutání, zalehnutí a znehybnění, svírání v náručí. Odtud tedy plyne velmi oprávněná obava, že TPO tyto znaky naplňuje. O tento trestný čin se může jednat i ve vztahu k dítěti, pokud způsob a doba omezení osobní svobody hrubě překročí obecně uznávaná pravidla. Pomyslíme-li, že TPO dle popsaných terapeutických postupů, může trvat od 1 hodiny a déle, zdravý selský rozum napovídá, že zde jsou obecně uznávané hranice překročeny. Nelze souhlasit s názorem zastánců TPO, že se zde nejedná o trest, nýbrž o terapeutický postup, který některým dětem vylepšuje vztahy a kontakt s rodičem. Při hodnocení právní podstaty chování terapeutů a rodičů je nutno hodnotit způsob, kterým je tohoto přínosu dosahováno. Pokud se týká pohledu na TPO coby týrání svěřené osoby, i zde lze nalézt shodné znaky, tak jak je uvádí trestní zákon. Tento říká, že pachatel se tohoto trestného činu dopouští tělesným týráním, kdy následek pro zdraví nemusí dosahovat závažnosti trestného činu ublížení na zdraví, ale vyznačuje se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které osoba pociťuje jako těžké příkoří. Argument, že se děti po vynuceném objetí, přesněji řečeno znehybnění, tulí ke svým rodičům, je vysvětlitelné. I unesené a týrané osoby jsou schopny se ve vztahu závislosti sblížit s únosci, což bylo v minulosti mnohokrát popsáno. A na závěr, nelze nesouhlasit s mottem PhDr. Jiřiny Prekopové „Ať proudí láska mezi lidmi“ a dodat „Ať proudí láska, ale bez porušování dětských práv!“