Online archiv

V Paříži, Londýně či Miláně proběhly věhlasné módní týdny a nové trendy se začaly šířit rychlostí virové nákazy. A tak ne dlouho poté bylo možné zaslechnout zvýšené lámání malíčkově tenkých podpatků v pražské dlažbě -neboť ženy se, jak známo, mohou přetrhnout, aby si vyšly v těch nejnovějších lodičkách a šatech, které jsou v těch správných sezonních barvách. Ten, kdo chce jít dnes s módou, to zkrátka nemá lehké. Možná to bude tím, že „paní móda“ sama neobouvá lodičky, ale sprinterské tretry. Trendy již neběhají po dlouhých oválech módních cyklů, ale zatraceně krátké tratě. Jaro a léto - někdejší dvě módní sezony, které si předávaly štafetu ve vyklusávacím tempu - dnes předbíhají čas a přírodní cykly o tři koňské délky. Jaro přichází na módní fast-foody již v zimě, a sotva co móda, ta divá děva s oděvy, dorazí na pulty butiků, už vybíhá do předsezon a mezikolekcí. Coutouriér, který si kdysi dával „na čas“ s ručně a na míru šitými modely, tomuto závodu jen zpovzdálí přihlíží triedrem a výsledek často zachytí až na cílových fotografi ích. Vzummm. Drahé originály se šíří v levných kopiích tak rychle jako podařený vtip o Usainu Boltovi na sociálních sítích. Je to tak. Trendy nakonec vždycky doběhnou člověka. Rostou, bují a mutují. Dočkejme času a zanedlouho promění ulice v jednu rozkvetlou barevnou louku. Louku plnou Narcisů.

Dovolte mi, abych jménem ředitelky Střední zdravotnické školy v Ústí nad Orlicí Mgr. Lenky Podzimkové poděkovala redakci časopisu Psychologie dnes za poskytnutí časopisu jako dárku pro účastníky školního kola osmého ročníku Psychologické olympiády. Školní kolo Psychologické olympiády na téma „Láska a přátelství“ se konalo 15. 2. 2012 a zúčastnilo se ho 11 žákyň 2. a 3. ročníků oboru Zdravotnický asistent a Sociální činnost. Barbora Jansová a Tereza Hurtová, obě žákyně 2. ročníku oboru Sociální činnost postoupily se svými příspěvky do krajského kola. K vítězství jim blahopřejeme a přejeme úspěch v krajském kole.

(PD 3/2012) V článku je vyjádřená touha po dokonalém světě, kde se mají lidé rádi, vycházejí si vstříc, ale realita bývá bohužel jiná. Rodinná setkání jsou pro mě z velké části povinnost, prostě něco, co se má dělat, tak to dělám… Podle mě je problém hlavně v komunikaci a v rozdílném stylu výchovy: s mojí maminkou i tchyní se mnohdy nedá mluvit upřímně, když řeknu, že se mi něco nelíbí, hned se urazí, děti jsou nevychované, protože nesedí poslušně v koutě, málo děkují a prosí, prostě mají příliš mnoho sebevědomí a ještě si dovolí kritizovat svou maminku a vyjádřit svůj názor. Mrzí mě to, ale kvůli falešnému pocitu, že jsme soudržná rodina nerezignuju na své výchovné zásady a nebudu se tvářit, že souhlasím s tchyní. To je přetvářka a děti to moc dobře dokážou rozpoznat, takže bych se nerada dočkala hlášky: „Mami, proč se před babičkou tak přetvařuješ?“ Miel Článek je psán o celkem normální rodině, kdy člověk, ať už ze setrvačnosti, nebo kvůli nesouladu v názorech, rodinná setkání komplikuje, oškliví si je a pokud možno se jim vyhýbá. A pokud ne, přetrpí je. Jde myslím spíš o to, aby se přitom mohl člověk příjemně pobavit třeba s tetou, která zná historii od a do z, místo toho, aby ji kritizoval přemíru a nesmyslné kombinace bižuterie. Babičce nevyčítal nevyvážený jídelníček, ale třeba zavzpomínal na prázdniny, které u ní v dětství trávil. Se švagrem probral novinky v mobilních telefonech místo, aby mu omlátil o hlavu, jak špatně si vybral auto. Nerozčiloval se nad tím, že v navštívené domácnosti nemají pro všechny stejný hrníček na kávu (i když on to tak doma má), a naopak měl radost, že si to kafe má s kým dát. Chápu, že pokud člověk považuje své dětství za peklo, za rodiči se nehrne ani s vlastními dětmi. Ale autorka coby psycholožka by k patologickým vztahům asi přistupovala jinak a do tohoto článku se nezdají být zahrnuty. Spíš se mi zdá, že jde o apel, abychom neupíraly vlastním dětem kontakt s rodinou a neprojektovaly své vlastní vidění do jejich vztahů k příbuzným. Lidé nejsou dokonalí, ale není na nás, abychom jim to zazlívali. Na druhou stranu, aby i děti poznaly, jaké chování už je mimo přijatelný rámec, měly by vědět, kde ten přijatelný rámec ještě je a jak s pouze nepříjemnou situací naložit a samozřejmě co udělat, když chování druhých překročí pro nás přijatelnou mez. Jsou v životě situace, kdy člověku pomůže vědomí, že je součástí nějakého širšího společenství, že odněkud vzešel. A rodina je k tomu dobrý základ. Pokud se rodinná setkání dítěti prezentují od mala jako nutné zlo, nebude se chtít stát jejich součástí a bude se cítit mezi svými jinde. Dost možná, že za pár desetiletí na oslavu maminčiných osmdesátin raději do „eldéenky“ nedorazí.