Online archiv

SLOUPEK MICHAELY MARKSOVÉ-TOMINOVÉ

Češi jsou přesvědčeni, že lidem, kteří vstupují do veřejného prostoru a stávají se politiky, jde jen o vlastní zviditelnění, o nabytí majetku či o získání moci. Odhalil to průzkum společnosti CVVM, podle něhož tyto názory zastává drtivá většina občanů (kolem 90 %). Není to ovšem pouze ukázka jednoho z nejznámějších pojmů v psychologii – projekce? O projekci víme, že je to tendence připisovat druhým lidem vlastnosti a schopnosti podle nás samotných. Češi v tomto průzkumu ani tak nevypovídají o svých volených zástupcích jako o sobě samotných. Často se setkávám s tím, že si tzv. obyčejní lidé stěžují, jak jsou ti jejich politici špatní, že by tam měli být lepší. A když přijde řeč na ně samotné – proč s tím tedy něco neudělají, proč nedají všanc své vlastní jméno, svou pověst a osobní značku, dozvídáme se něco v tom smyslu, že oni sami by si tam nakradli ještě více, akorát by to dělali chytřeji. Ano, není to pouze o lidech, je to začarovaný kruh. Nemůžeme mít lepší politiky, než jsme my sami, protože v parlamentní demokracii si volíme sami sebe, své reprezentanty. Zároveň však tito reprezentanti ovlivňují nás samotné, jdou nám příkladem. Zvlášť u nás, kde prezidenta stále považujeme za nějakého krále, který tady je od toho, aby zajistil věčnou spravedlnost na zemi. Přitom kdybychom se vzdali naší naivní představy, že volený politik má být svatý a bezchybný, kdybychom je přestali všechny házet do jednoho pytle – žvanit o tom, že všichni jsou stejní a všichni kradou, kdybychom si uvědomili, že demokratický politik není příslušník nějaké zvláštní nedotknutelné kasty, ale je to běžný občan, obyčejný člověk, jeden z nás, kterého si na nějaký čas volíme, aby se staral o veřejné záležitosti, tak by se i u nás politická kultura rapidně zlepšila. Slušní a schopní lidé by se přestali bát do politiky vstupovat, protože by se jejich společenský status ze dne na den nezměnil z uznávaného vědce, špičkového chirurga či úspěšného podnikatele na úroveň prostitutky, tedy poslance. Uvědomme si, že začít musíme každý sám u sebe. Že nic neměnící nadávání na ty, kteří to dělají špatně, správu našich veřejných záležitostí nezlepší ani neulehčí naším rodinným rozpočtům. Že naopak věcné a poctivé přemýšlení o problémech, kterým rozumíme, užitečné rady lidem, kteří mají svěřenou moc, jejich pečlivé rozlišování a především využívání všech demokratických nástrojů, včetně těch internetových, může naši zemi posunout zase o něco k lepšímu.

V článku Agresor v sukních (PD 4/2013) paní Nosková píše o domácím násilí: „Jejich trpící partnerky ovšem také nebývají v normě, protože normální žena po prvním bití či znásilnění, nejpozději po druhém takovém zážitku násilníka zavrhne, opustí, rozvede se, nechá ho zavřít.“ To mě pobouřilo hned z několika důvodů, především však proto, že tato věta potvrzuje zažitý názor, že oběť domácího násilí si za to vlastně může sama. Společnost často přesouvá vinu na oběť násilí, přestože je to právě násilník (agresor) který by měl být souzen. Paní Nosková není jediný člověk, který by se měl informovat o důvodech, proč oběti domácího násilí často nemůžou od násilníka uprchnout. Například: 1. Násilník ovládá veškeré finanční prostředky. 2. Násilník nedovolí oběti, aby si našla práci a stala se finančně nezávislá. 3. Oběť zůstává, protože se kvůli dětem snaží udržet dojem normální rodiny. 4. Násilník vyhrožuje vraždou (oběti, dětí, příbuzných) nebo sebevraždou v případě, že ho oběť opustí. 5. Oběť nemá kam jít a nemá se na koho obrátit (často proto, že agresor svou oběť úplně izoluje od rodiny či přátel, izolace je totiž jeden z mechanismů, který agresoři často využívají) 6. Oběť nemá prostředky k útěku (finanční nebo třeba dopravní prostředek) – často kvůli bodům 1. a 2. 7. Okolí neschvaluje odchod oběti od násilníka, buď z důvodů náboženského vyznání, nebo protože neví o násilí, které se za zavřenými dveřmi odehrává. 8. Oběť si není vědomá možností, které má – například kde jsou útulky pro oběti domácího násilí nebo instituce, které ji mohou ochránit a pomoci jí. To může být také způsobeno tím, že nemá možnost se k těmto informacím dostat – například nemá přístup k počítači, aby si na internetu mohla potřebné informace najít (případně se bojí, že by se to agresor dozvěděl, než by stihla uprchnout), nebo protože agresor nedovoluje své oběti chodit ven či kontroluje, kam chodí a s kým se baví. 9. Agresor oběti vyhrožuje, že jí sebere děti. 10. Oběť je kvůli agresorově šikaně psychicky nestabilní a agresor v ní vyvolal pocit, že bez něj nemůže žít. 11. Přátelé, rodina nebo děti neschvalují odchod oběti často proto, že násilník bývá na veřejnosti okouzlující a násilí páchá na své oběti v ústraní. Sama paní Nosková ve svém článku mluví o muži, který nemohl uprchnout psychickému teroru své manželky, protože ani jeden z nich neměl finanční prostředky na to, pořídit si vlastní byt nebo toho druhého ze společného bytu vyplatit. Oběti domácího násilí často musí podniknout několik pokusů o útěk od násilníka, než se jim skutečně podaří dostat pryč. Názor, že když oběť od násilníka neodejde, týrání si zaslouží, nebo po něm dokonce touží, je všeobecně vžitý a je třeba ho změnit – náležitou osvětou a informovaností.