Mohou být domácí mazlíčci skutečnými přáteli?
12/2013Ve videovém spotu, který proletěl internetem, napodobuje člověk chování domácích mazlíčků: jako kočka utíká v podstatě kdykoli, když se k němu člověk přiblíží, shazuje „naschvál“ věci a chce si vždy sednout zrovna tam, kde člověk potřebuje pracovat; jako pes vítá člověka až úmorně a chce tolik pozornosti, že by měl člověka nejraději jenom pro sebe. Pointou spotu je ukázat, že kdyby se takhle chovali lidé, sotva bychom se s nimi chtěli přátelit. To, co bychom u našich lidských společníků považovali za nesnesitelné, u domácích mazlíčků nejen tolerujeme, ale dokonce považujeme za roztomilé a máme rádi. Zvířecí mazlíčky nazýváme svými přáteli (kdo by neznal rčení o psu jako nejlepším příteli člověka). Nabízí se tedy otázka, zda je vztah, který nás k nim váže, skutečně přátelstvím. Otázka je to veskrze současná, v minulosti byl vztah ke zvířatům, včetně těch, jež plnila roli mazlíčků, chápán odlišně. Například Aristoteles tvrdil, že podmínkou skutečně hodnotného přátelství je ocenění přítele jako ctnostného; a jakékoli ctnosti můžeme přisuzovat pouze lidem. Aristotelovo pojetí je však v současnosti zpochybňováno – nejenom totiž že bychom nemohli být vůbec přátelé se zvířaty, ale upřímně řečeno bychom nemohli být ani přáteli s mnoha lidmi, protože snad každý z nás morální normy více či méně často porušuje. Současná morální psychologie a zvířecí etika se tedy snaží najít takové pojetí, které by do přátelství dokázalo zahrnout i naše zvířecí kamarády. V této souvislosti je zajímavý článek The Friendship of Felines filozofky a teoretičky morální psychologie Diane Jeskeové z University of f Iowa, která z osobně zainteresovaného pohledu kočičí chovatelky argumentuje pro možnost přátelství s domácím mazlíčkem. Tvrdí, že u přátelství musí být splněno sedm podmínek: (1) přátelé k sobě musí chovat vřelé city, (2) přátelství musí být vzájemný, tj. opětovaný vztah (neexistuje tedy nic jako „neopětované přátelství“), (3) přátelé se o sebe musejí zajímat, (4) musejí spolu chtít trávit čas, (5) musejí se přátelit, aniž by je k tomu někdo třetí podněcoval, či dokonce nutil, (6) musejí sdílet společnou historii (společné zážitky, prožité situace atd.) a (7) musejí se navzájem znát, a to lépe, než se znají pouzí známí (v angličtině existuje jasné rozlišení friend a acquaintance). S některými body není problém vůbec: je jasné, že se svým domácím mazlíčkem rádi trávíme čas, máme „společnou historii“, náš vztah není nikým zprostředkovaný. Vysvětlení si žádají body, v nichž se mluví o vzájemném zájmu, citech a rozumění. Někdo může tvrdit, že zvíře nám nemůže rozumět již jenom proto, že nevládne ani lidskou řečí ani lidskou úrovní mentálních schopností. Diane Jeskeová však namítá, že porozuměním nemusíme mínit pouze to, jež zahrnuje pochopení charakterů, úmyslů či motivů jednání. Chovatelé domácích mazlíčků by s Jeskeovou jistě souhlasili v tom, že zvířata nám mohou rozumět podstatně lépe než mnozí lidé, ač jde spíše o jakési porozumění na emocionální úrovni. Kočka i pes poznají, když jsme smutní, a tulí se k nám, třou se o nás, chtějí být v naší blízkosti. Jistěže teoreticky můžeme interpretovat i toto chování jako zvířecí manipulaci, s níž se z nás bez špetky vřelé náklonnosti zvíře snaží vymámit například jídlo; tato interpretace je však velmi neintuitivní a stojí na nepřesvědčivých předpokladech, že zvířata jsou čistě sobecká, sofistikovaně manipulující stvoření. Mnohem přesvědčivější se zdá (alespoň nám „páníčkům“), že zvíře, které s námi sdílí naše obydlí, se k nám lísá, tulí se a chce se s námi mazlit prostě proto, že nás má rádo, že o nás má zájem a že nám nějakým způsobem rozumí. Mazlíčci tedy podle Diane Jeskeové mohou být našimi přáteli. A na rozdíl od lidí jim nezáleží na našem sociálním postavení, finanční situaci, společenské prestiži. Naše přátelství, v němž jsme ochotni mazlíčkům leccos odpustit a milovat jejich chyby, je možná odpovědí právě na tuto vzácnou bezpodmínečnost, s níž nás mají rádi.
