Online archiv

Ve čtvrtek vstávám brzy, abych byl ve škole včas. Je pro mě daleko, až v Modřanech. Spolu se mnou tam míří přes dvě stě dětí, každé jiné, některá pak jiná o něco víc.

Situace, kterou rodiče znají velmi důvěrně: hodně pracovních povinností, návrat domů večer, dítě ve věku, kdy družinou pohrdá a je dost samostatné na to, aby přišlo domů, udělalo si svačinu a nějak přežilo čas do večeře a příchodu zbytku rodiny. V lepším případě má nějakého koníčka nebo kroužek, kam dojde samo a samo z něj zase přijde. Ale co mezi tím? Kde se vlastně dítě pohybuje a co dělá? Nezahrává si s drogami nebo alkoholem? Nevysedává u televize?

Týdně strávíme průměrně osmnáct hodin u televize. Děti ve věku od 8 do 15 let dokonce hodin dvacet pět. Co si z tohoto času odnášíme? Může nás televize něco naučit?

Za pedagogický přístup s nejvýraznější individualizací školské práce bývá považován tzv. daltonský plán. Jeho základní myšlenkou je, že jak způsoby studia, tak osvojení látky mají být nechány především na samotném žákovi.

„Součet vnitřních úhlů trojúhelníku je 180 stupňů,“ odříkají vám bezchybně děti školou povinné v České republice i v tisíce kilometrů vzdálené Etiopii. I když žijí na druhém konci světa, mají africké děti podobné znalosti jako ty naše nejen z matematiky, ale například také o fotosyntéze, opylování nebo letokruzích.