Online archiv

Opět nemá domácí úkol. Přes zákaz běhá o přestávce. Vyrušuje, nereaguje na napomínání. Surově napadl spolužáka. Odmlouvá, je drzý. Některé žákovské knížky se hemží poznámkami, a změna chování nepřichází. Mají vůbec smysl?

Mnohočetná (neboli disociativní) porucha osobnosti je velmi zvláštní duševní porucha, při níž jako by se já rozdělilo do dvou nebo více odlišných osobností. Každá z nich má své vlastnosti a vzpomínky, mohou dokonce mít i různý věk a pohlaví. Tyto osobnosti se střídají ve vládě nad vědomím a tělem. Stručně řečeno, člověk vystupuje jako několik různých lidí, kteří o sobě vzájemně mohou nebo nemusí vědět. Ovšem zůstává zde spousta věcí nejasných. Může jít o duševní poruchu, která se občas vyskytovala a vyskytuje, a psychologové ji objevili, zařadili do klasifikace a nyní ji mohou diagnostikovat a léčit. Je však možné, že tato podivná porucha je vyvolána samými psychology a psychiatry. Tím, co ve skutečnosti vytváří a udržuje tuto poruchu, může být návodné kladení otázek při vyšetření, výběr faktů, které se lékaři hodí, a pozornost, jaká se pacientům s touto zvláštní poruchou dostává. Chybně vytvořená diagnostická jednotka může nevědomě vést jiné lidi, kteří o nemoci zaslechli, aby si mysleli, že poruchou trpí, vysvětlovali si tak selhání paměti nebo obtížné a těžko pochopitelné chování a hledali někoho, kdo je bude léčit. Jindy může jít o vědomé podvádění s cílem vyhnout se odpovědnosti za své činy. Počet případů mnohočetné poruchy osobnosti dramaticky vzrostl s tím, jak se poruchou v poslední době zabývají média a veřejnost, více v USA než jiných zemích, což naznačuje možnost kulturně vytvořené poruchy. Naprostou většinu případů hlásí jen menšinová skupina terapeutů (jsou to odborníci na diagnostikování této poruchy, nebo na její vytváření?).

Proč je dnes u nás 6,5 % dětí s poruchami učení, když v roce 1975 jich bylo jen 1 %? Odrážejí tato čísla skutečnost, nebo si tak jen školy, rodiče a pedagogicko-psychologické poradny ulehčují život? Je to tak, že místo abychom děti učili číst, raději je označujeme za dyslektiky a mávneme nad nimi rukou?

Na vietnamské spolužáky si děti zvykly už na mnoha českých školách. Jen na základních školách studovalo loni asi tři a půl tisíce dětí z Vietnamu a představovali tak skoro třetinu všech žáků ze zahraničí. Většina z nich pak pokračuje na gymnázia a mnozí i na vysokou školu.

Tuto otázku si kladou v nejedné rodině maturanta. Děti chtějí jít studovat do města vzdáleného i stovku kilometrů, ačkoli týž obor existuje v jejich městě. Rodiče mají často obavy, zda to potomek bez jejich péče zvládne. Obávají se, že bude zcela bez kontroly. Mají přemlouvat, naléhat?

Od září příštího roku mají všechny základní školy a osmiletá gymnázia v ČR povinnost začít v prvním a šestém ročníku (resp. v primě) vyučovat podle svého školního vzdělávacího programu (ŠVP). Čím víc se termín blíží, tím víc se v pedagogických médiích i na stránkách denního tisku řeší otázka připravenosti škol k takovému kroku. A také skutečná ochota ředitelů škol a učitelů samých k jeho přijetí.

Obyvatelům hlavního města něco takového zřejmě vůbec nepřijde na mysl, pro lidi žijící na území kraje Vysočina je však škola, kde se v jedné třídě sejde například šest prvňáků a devět žáků páté třídy, běžným obrázkem. V tomto regionu je totiž takzvaných malotřídek více než běžných základních škol. A nejen tam - Pardubicko, okolí Hradce Králové, Olomoucko… - tam všude jsou malotřídky doma.

Je dnešní rodina opravdu v krizi, jak soudí někteří pesimisté? Anebo se jen změnil její charakter natolik, že přestáváme rozumět jejím „zákonitostem“? O hlubší pohled na rodinu, její vývoj a charakteristiku protirodinných tlaků jsme požádali PhDr. Josefa Zemana, psychologa a ředitele Národního centra pro rodinu.