Volby v mateřské škole
PhDr. Dana Moravcová, 10/2006Jednou ráno jsme si s dětmi v naší třídě povídali o tom, co budeme dělat v sobotu a v neděli, a některé z dětí zmínilo, že nejprve půjde s babičkou volit a potom k ní a k dědečkovi pojede na víkend. Byla jsem zaskočena, protože jsem nepředpokládala, že by děti volby zaznamenaly, a cítila jsem povinnost na tuto zmínku reagovat, protože se přidávaly i další děti. Ve stručnosti jsme si pověděli, co to vlastně volby jsou a proč volí dospělí a ne děti. Slíbila jsem dětem, že si v pondělí na volby zahrajeme. Pondělní ráno jsem zahájila rozhovorem o tom, jak děti prožily víkend, a zeptala jsem se, kdo byl s rodiči nebo babičkou či dědečkem u voleb. Děti mi pak připomněly slíbenou hru „na volby“. S dětmi jsme se dohodli, že zvolíme třídního prezidenta. Na velkou čtvrtku jsem narýsovala odpovídající počet kolonek, do kterých děti nakreslily svoji značku, a současně jsem jim připomněla, že abychom byli spravedliví, musíme nakreslit značky i těch dětí, které právě nebyly ve škole. Potom si děti samy vytvořily obálky, do kterých měly později vložit značku vybraného kamaráda. Vysvětlili jsme si, co je to urna a k čemu při volbách slouží, jak vypadá (ukázala jsem dětem obrázek z novin) a jak je zajištěna proti podvodům. Následně jsme si urnu sami vyrobili z kartonové krabice. Čtyři děti mezitím kreslily státní vlajky, které jsme potom nalepili na každou stranu krabice. A už tu byly volby. Děti měly za úkol na připravený čtvereček papíru nakreslit značku toho, koho by zvolily za „prezidenta třídy Veverek“. Aby od sebe „neopisovaly“, kreslily značku kamaráda na čtyřech místech, která simulovala zástěnu při volbách. Značku vložily do připravené obálky a vhodily do urny. Následovalo sčítání hlasů. Čtvrtku se značkami jsme upevnili na magnetickou tabuli a každé z dětí vybralo z urny jednu obálku, otevřelo ji (bez ohledu na to, zda byla jeho nebo ne) a připsalo čárku k té značce na čtvrtce, kterou našlo v obálce. Potom děti sčítaly čárky u jednotlivých značek, a kdo uměl, doplnil i odpovídající číslici. Po sečtení všech hlasů děti určily, kdo jich získal nejvíce. Zajímavé bylo, že děti za prezidenta zvolily dva chlapce (získali shodný počet hlasů), kteří ten den nepřišli do školky. Jeden z nich je skutečně vůdčí osobnost, je rád středem pozornosti, určuje pravidla her, je velmi živý a dá se říci, že až neukázněný a drzý. Druhý chlapec nestojí tolik o to, aby byl středem pozornosti, ale je chytrý, rozumný, rozvážný a klidný. Dále jsme s dětmi diskutovali o tom, co by měl prezident třídy dělat, jaké budou jeho povinnosti a úkoly a jakým symbolem bude jeho postavení označováno. Trochu jsem se obávala, abych volbou osobnosti třídy nezapříčinila zklamání ostatních dětí, které nebyly zvoleny, a nenastartovala nadřazenost zvolených dětí ve vztahu k druhým (u živějšího chlapce se to dalo očekávat), ale děti byly zklamané spíše proto, že nebyl vybrán jejich „kandidát“.