Obavy ze stárnutí
Olga Kunertová, 6/2012Mám kamarádku, která je stejně stará jako já. Od určitého věku si odmítá připustit, kolik jí je let. „Hraje si“ na holčičku, o spoustě věcí, které bych s ní ráda podnikla, tvrdí, že jsou „pro staré“. Kromě toho, že se mě to svým způsobem dotýká -oběma nám je pětačtyřicet, což podle mě navíc není žádný „požehnaný věk“ -, mi to připadá jako určitý projev nezralosti. Chci se zeptat, zda je nějaká možnost, jak bych jí mohla pomoci v tom, aby se smířila sama se sebou. Její fascinace mládím mi přijde jako určitá posedlost, navíc si do jisté míry ubližuje a někdy působí mírně komicky. Je nějaká možnost, jak jí ukázat, že stárnutí patří k životu? Má dospělé děti, je úspěšná, ale nesmířená sama se sebou. Taky bych se ráda zeptala, co člověka vede k tomu, že se bojí stárnutí. Nemohu to pochopit; možná že kdybych tomu porozuměla, lépe bych chápala i svou kamarádku. Proč se vaše kamarádka bojí stárnutí, na to mohu těžko odpovědět. Není to tak nezvyklý jev v naší kultuře. Styl našeho života to do značné míry podporuje. Šance patří mladým a výkonným, staří lidé jsou protivní, na obtíž, do starého železa… Hodnoty, které většinově vyznáváme, nevedou zrovna k tomu, abychom ke stáří cítili úctu a abychom se na něj těšili. Každý se s tím nicméně musíme nějak popasovat. Nemyslím si, že byste s tímto nelehkým úkolem mohla svojí kamarádce nějak výrazně pomoct. Říkejte jí otevřeně svůj názor, ale možná bude nejlepší, když si na sdílení některých aktivit prostě najdete jinou společnost. Každý má nárok žít po svém, a i kdybyste měla pravdu v tom, že jsou za jejím stylem oblékání a podobně nějaké nemístné obavy, stejně s tím může vaše známá začít něco dělat, teprve až to ona sama bude vnímat jako problém. Jaký vlastně máte důvod to řešit za ni?
