Nosofobie a hypochondrie: dvě tváře strachu z nemocí

Obávat se o vlastní zdraví je do určité míry naprosto přirozené a prospěšné: nutí nás to o své zdraví pečovat a věnovat se mu. Pokud ale tyto obavy přerostou únosnou mez, může to být problém, který zatěžuje nejen člověka, který těmito obavami trpí, ale i jeho okolí a zdravotní systém. A právě na toto problematické chvování se zaměřuje kniha STRACH Z NEMOCÍ psychologa a psychoterapeuta Hanse Morschitzkyho a novináře Thomase Hartla.

Strach z nemocí obálkaAutoři v knize Strach z nemocí, plné názorných kazuistik, popisují nejčastější příčiny strachu z nemocí i to, k jakým důsledkům vede. Kniha lidem s těmito poruchami, jejich blízkým i odborníkům radí, co je ještě normální a co už je projev choroby a jak se se strachem z nemocí úspěšně vypořádat, a to zejména za pomoci kognitivně-behaviorální terapie.

Nezvládnutý strach z nemoci se totiž může projevit dvěma zcela opačnými způsoby: jedním je dobře známá hypochondrická porucha, kdy je člověk skálopevně přesvědčen o tom, že nějakou chorobou trpí, nedá se přesvědčit negativními výsledky všech lékařských vyšetření, dožaduje se stále dalších, mění lékaře, který není ochoten provádět další a další testy a vlastně se stává skutečně nemocným - ne však se svou domnělou chorobou, ale právě hypochondrickou poruchou.

Druhým způsobem je tzv. nosofobie, kdy se člověk tak bojí, že by mohl nějakou nemocí onemocnět, že se tuto myšlenku snaží zcela potlačit, odmítá vyšetření, která by mohla nemoc potvrdit, zkrátka jako příslovečný pštros strká před nemocí hlavu do písku. Takovýto přístup však očividně může vést k zásadnímu podcenění nemoci a pokud jí člověk skutečně trpí, k jejímu pozdnímu odhalení.

Hans Morschitzky je psycholog a psychoterapeut. Pracuje na oddělení psychosomatiky Zemské nervové kliniky v Linci a má také vlastní praxi. V češtině vyšly jeho knihy Deset tváří úzkosti (Portál, 2014) a Když duše mluví řečí těla (Portál, 2015), na nichž spolupracoval se Sigrid Sator.

Thomas Hartl je vědecký novinář. S Hansem Morschitzkym napsal několik knih.


Ukázka:

Obavy z nemoci ‒ jak vznikají a jaké důsledky pro život přinášejí

Moje tělo je ta část světa, na niž mají vliv moje myšlenky. Dokonce i smyšlené choroby se mohou stát skutečností. Ve zbytku světa mé hypotézy řád věcí narušit nemohou.

GEORG CHRISTOPH LICHTENBERG

Ve druhé části této knihy vás seznámíme s 20 nejčastějšími příčinami a deseti typickými následnými stavy u pacientů trpících strachem z nemocí. Rozdělení na příčiny a následky je zde do určité míry umělé, neboť klinické zkušenosti ukazují, že často dochází k interakcím. Mnohé projevy chování, například potřeba ujištění u rodinných příslušníků, lékařů nebo zdravotnických služeb, jsou jednak příčinou a jednak následkem strachu z nemocí.

Dvacet častých příčin strachu z nemocí

V zásadě můžeme rozlišovat tři druhy příčin, z nichž obavy z nemoci vznikají. Jsou to sklony/predispozice (např. genetické nebo konstituční faktory, jako třeba vrozená vysoká psychovegetativní aktivace, spouštěče (např. úmrtí) a zesilovače (např. stres). Řadu případů strachu z nemoci nelze objasnit na základě jediné příčiny, nýbrž pouze na pozadí celého souboru příčin. Z tohoto důvodu mohou být úspěšné i různé metody léčby.

Čtěte také
Nic mi není, pomoc nepotřebuju!

Lidé prožívající obavy z nemoci byli v dětství, v mládí nebo později v životě často konfrontováni se zkušenostmi, které jejich strach z nemoci utvářely nebo mu daly konkrétní podobu. Mnozí z hypochondrických pacientů v porovnání s jinými osobami prožili v dětství větší počet traumat, především v podobě tělesného a sexuálního násilí, ale také nejisté vazby (úmrtí jednoho z rodičů, rozvod rodičů, odloučení od rodičů, emoční zanedbávání ze strany rodičů). 

Onemocnění v raném období dětství nebo zkušenosti s nemocí u členů rodiny posílily pozdější fi xaci na tematiku nemocí. Životní pochybnosti způsobené zkušeností s nemocí, postižením či smrtí, ale také negativní zážitky spojené se zdravotnickým systémem vedou k nejistotě ohledně aktuálního zdravotního stavu a stávají se zdrojem snah o nastolení jistoty a bezpečí získáním ujištění od lékařů nebo příbuzných.

Strach z nemoci se vyvíjí v několika fázích. Dřívější zkušenosti (smrt nebo závažné onemocnění v rodině) usnadňují vytvoření nevhodných myšlenkových vzorců („Symptomy jsou vždycky projevem závažné choroby“, „Když má někdo tělesné příznaky, nemůže být opravdu zdravý“). Určité události v průběhu dalšího života (vlastní nevyjasněné symptomy, zprávy v médiích o nebezpečných nemocích, jako například AIDS) vedou k aktivaci nesprávných domněnek, jež byly dlouhodobě skryté. Automatické, tedy nevědomé negativní myšlenky a představy („Mé symptomy mohou znamenat rakovinu“) nakonec vyvolávají obavy z nemoci. Ty se projevují na čtyřech úrovních: v chování (vyhýbavost, časté sebepozorování, hledání ujištění u lékařů a rodinných příslušníků), v emoční oblasti (strach, depresivní reakce), v myšlení (neustálé zaujetí minimálním zbytkovým rizikem, představy nejhoršího možného průběhu onemocnění) a v tělesném rozpoložení (vyšší míra vegetativního podráždění, intenzivnější tělesné symptomy).

„Jistota a bezpeží v mém životě chyběly“

Nedostatek jisté vazby již od dětství

Pokud si děti od začátku nemohou vytvářet těsné vazby k jedné či několika vztahovým osobám, může to představovat nebezpečí pro jejich psychické i fyzické zdraví. Výzkum v oblasti vytváření vazby v posledních desetiletích vedl ke všeobecně uznávaným poznatkům. Pouto je – podobně jako výživa a sexualita – geneticky zakódovaná základní lidská potřeba. Každé dítě potřebuje pouto a blízkost ke vztahovým osobám, které se o něj starají. Úzký emoční vztah mezi matkou a dítětem od narození slouží k zajištění přežití člověka. Stabilita v interakci s důležitými vztahovými osobami nám zprostředkovává pocit jistoty a umožňuje vytváření pozitivních očekávání vůči sociálnímu okolí. Zkušenosti s vytvářením vazeb, které jsme nasbírali během dětství a mládí, vtiskují podobu našim pozdějším vztahovým vzorcům a sociálním kontaktům. Ovlivňují rovněž způsob, jak v průběhu života reagujeme na odloučení a prožitky ztráty.

Mohlo by vás také zajímat
Všímavost a soucit se sebou

Narušení v procesu vytváření vazebného chování, například odloučení nebo rozvod rodičů, emoční zanedbávání, odmítání, tělesná nebo sexuální traumatizace, vedou ke zvýšené míře psychovegetativní aktivace jako výrazu ohrožení existence. Nejisté vazby v dětství a mládí jsou příčinou zvýšené míry tělesných stresových reakcí, čímž napomáhají vzniku psychosomatických nebo úzkostných poruch a depresí. Vedle narušených vazeb v podobě nejistých vztahů mezi rodiči a dítětem v dětství a mládí vede k obecnému znejistění dítěte také zkušenost se zneužíváním alkoholu a drog nebo závažným onemocněním jednoho z rodičů. Taková nejistota může přinejmenším u citlivých osob zvyšovat rozpačitost ohledně aktuálního zdravotního stavu.

Stav zvýšené tělesné pohotovosti se může stát autonomním. Pak jej postižené osoby neinterpretují jako projev ohrožení zvenčí, nýbrž jako ohrožení ze strany vlastního těla. Cesta ke strachu z nemoci je pak volná. Tváří v tvář stresujícím svárům rodičů v období rozvodu se může šestileté dítě, které z toho začne mít bolesti břicha, zeptat: „Mami, nemusím umřít, když mě teď bolí bříško?“ Podobně se u dospělého člověka mohou náhle vytvořit problémy doprovázené strachem ze smrti, jakmile se začne obávat, že jeho manželství už dlouho nevydrží.

Lidé prožívající nejisté vazby chtějí prostřednictvím symptomů a nemocí často získat bezpečnou náklonnost. Rodina a lékaři ovšem mnohdy reagují pouze na předložené příznaky, v průběhu času pak se stále rostoucí nelibostí. Postižené osoby tedy právě to, co si přejí, totiž vztahovou jistotu, nezískají. Ani nejbližší rodinní příslušníci a ošetřující lékaři nemohou dlouhodobě snášet ne ustálé stížnosti na tělesné obtíže, které nelze objektivně prokázat. Vzniká bludný kruh: Čím více pacient cestou nemoci hledá náklonnost a potvrzení, tím méně se mu jich v atmosféře narůstající rozhněvanosti bližních ohledně fi xace na chorobu dostává.

Pacienti trpící strachem z nemoci se často nenaučili vyjadřovat svou potřebu bezpečí a jistoty. Ani cestou symptomů a chorob nedosáhnou natrvalo toho, po čem touží: potvrzení své osoby, nikoli jen svého fyzického zdraví.

Mohlo by vás také zajímat
Emoce pod kontrolou

Jedná se o závažnou skutečnost, kdy nejisté vztahy mezi rodiči a dětmi nebo reálné zkušenosti se ztrátou v dětství či mládí později mnohdy vedou k obavám ze ztráty a nedostatku důvěry ve vztahy i v budoucnost. Podle psychoanalytického vnímání se strach ze ztráty a odloučení v průběhu času stále více odděluje od vytoužených dobrých vztahů k důležitým osobám a přenáší se na tělo. Člověk se potom už primárně nestará o spolehlivost sociálních vztahů, nýbrž spíš o fungování vlastního těla. U řady postižených to navzdory obavám z onemocnění, které s tím souvisejí, představuje zdánlivou psychickou úlevu. Podle Sigmunda Freuda zde hovoříme o primárním zisku z nemoci. Vytváří se klamná naděje, že díky kontrole nad fyzickými funkcemi bude i všechno ostatní v životě fungovat správně („Kdybych byl alespoň zdravý“). 

Mnoho lidí trpících strachem z nemocí v dětství nejen získalo znejišťující zkušenost v kontaktu s blízkými příbuznými, ale navíc nedokáže ani v průběhu dalšího života dobře zvládat odloučení. Strach ze ztráty zůstává jejich ústředním tématem. V pozdějších obdobích života mohou být změny (odstěhování mladistvého od rodičů, rozvod nebo rozchod s partnerem) často příčinou obavy z odloučení. V důsledku toho se vyvíjejí somatoformní symptomy, které jsou nesprávně interpretovány jako strach z nemoci. Typické jsou podobné výroky: „Kdybych byl zdravý, okamžitě bych dal svému životu nový směr a sílu.“

Paní Weberová, 29 let, pokladní v supermarketu, zažila v dětství jen málo bezpečí. Rodiče se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Jelikož ji matčin nový přítel nedokázal akceptovat, vyrůstala u prarodičů. Otec se natrvalo odstěhoval do zahraničí. Dědeček brzy zemřel na infarkt, babička o několik let později začala být odkázána na soustavnou péči. Paní Weberová tedy musela své mládí od 11 let až do plnoletosti trávit v dětském domově. Z touhy po pocitu bezpečí se ve 20 letech po krátké známosti provdala za svého druhého přítele. Po několika letech se nechala rozvést, protože ji opakovaně podváděl s jinými ženami. Už od doby, kdy její babička utrpěla mrtvici, pociťovala rozličné obavy z nemocí, především z rakoviny močového měchýře (příčinou strachu byl dráždivý močový měchýř), z rakoviny střeva z důvodu přítomnosti krve ve stolici a strachem z mrtvice, jehož příčinou byly různé nepříjemné tělesné pocity. Zkušenost se ztrátou v dětství a obavy z opětovného zklamání způsobovaly v jejím těle trvalé napětí, což si vysvětlovala jako projevy vážných onemocnění.

Knihu Strach z nemocí koupíte na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru