Ztráta kontroly

Koupit na e‑shopu

Ztráta kontroly nad pocity nebo chováním je většinou spojena s negativními průvodními jevy. Některým lidem „se to stává“ častěji než jiným. Cílem knihy Ztráta kontroly je usnadnit jim, jak se ke ztrátě kontroly stavět, umožnit jim, aby jí a jejím spouštěčům lépe porozuměli, a poukázat na účinné strategie, jak se ztrátě sebeovládání vyhnout, příp. jak ji lépe zvládat. 

Ztráty sebekontroly mívají sice dramatické a sebedestruktivní následky, ale nejsou zbytečné: mají pro život smysl. Úkolem ztráty kontroly je, paradoxně, udržet život v rovnováze: ztráta kontroly nám ukazuje, že jsme se ocitli na scestí. Je to nástroj naší duše, který nás má v takové situaci korigovat. Když někdo opakovaně ztrácí kontrolu nad vlastním chováním, ať už nad pocity jako zlost či úzkost, nebo nad chováním, jako je nakupování či hraní (hazardních) her, pak je správné pátrat po hlubších příčinách. V takových případech ztráta kontroly poukazuje na nějaký deficit, který je tím skutečným problémem: sama ztráta kontroly je vlastně jen upozorněním na hlubší poruchu. I když se snad podaří ztrátu kontroly odstranit, zůstává vnitřní tíseň, která si s velkou pravděpodobností najde nové možnosti vyjádření, takže povede k dalšímu soužení.

Někomu se ztráta sebekontroly přihodí jen málokdy, občas se ale v takové situaci ocitne každý. Pokud k tomu nedochází příliš často, je to zcela přirozené. Když ale ztrácení kontroly nad pocity zatěžuje osobní život, vyvolává psychické a tělesné symptomy,  mocně narušuje, případně zcela rozrušuje vztahy, když mizí pocit svobody a člověka ovládá strach z dalšího „výpadku“, pak je třeba jednat. Právě pro takové situace je tato kniha: je vhodná pro jedince, kteří sami ztrátou sebekontroly trpí, tak i např. pro členy jejich rodiny.

Heinz-Peter Röhr je známý německý psychoterapeut se specializací na terapii závislostí. Původně vystudoval sociální práci a pedagogiku. Je autorem mnoha úspěšných knih, které vyšly v Portále: Narcismus – vnitřní žalář, Hraniční porucha osobnosti, Hysterie – strach z odmítnutí, Závislé vztahy, Sebeúcta u dětí aj.

Ukázka:

Ztráta kontroly nad strachem ‒ chorobný strach

Strach je důležitý pocit, který slouží přežití. Úkolem strachu je varovat nás, když se situace stává nebezpečnou. Strach vyvolává impulz k útěku, tak je to uloženo hluboko v lidských genech. Útěk je správná volba, pokud nás dostane z reálně nebezpečné situace. Někdy nám však strach přináší jiný úkol: Musím vyřešit problém! Řešením pak není uhýbat před strachem, nýbrž odhodlaně přistoupit k řešení problému. Často je strach signálem, který vyzývá k činu – abychom na situaci něco změnili.

Strach je většinou zcela zbytečný. Než se začneme zabývat úzkostnými poruchami, měli bychom si položit tuto otázku: Čím se úzkosti posilují a jak vzniká typický strach ze strachu? Odpověď je prostá: Tím, že se strachu snažíme utéci. Zvláště zřejmé je to u fobie:

Další titul, který by vás mohl zaujmout se jmenuje Všímavost a soucit se sebou.

Paní L. má fobii z pavouků. Když zahlédne pavouka, snaží s co nejrychleji uniknout z místnosti. Ví, že jsou pavouci vlastně dočista neškodní a užiteční, ale její strach je stále větší. I v jej fantazii jsou pavouci nebezpečnými zvířaty, před nimiž je nutno prchat do bezpečí. Do paniky ji uvádí už jen myšlenka že by se mohla opět s pavoukem setkat
Útěk ze zúzkostňující situace tedy způsobuje zesílení úzkosti, protože jsme se jím vyhnuli jejímu zvládnutí. A nakonec vznikne onen tak typický strach ze strachu. Počátek problému je v hlavě.

Je třeba důrazně připomenout, že mnoho problémů má původ v hloubání. Myšlenky se rozběhnou jako šílenci, úzkostem rostou křídla, sílí pocit nebezpečí a nejistoty. Tato dynamika vede mnohdy ke ztrátě kontroly nad úzkostí a k úzkostným poruchám

Generalizovaná úzkostná porucha

Myšlení a cítění patří neodlučně jedno k druhému. Předchozí kapitola pojednávala o problému hloubání a obav. Zjistili jsme, že pravou příčinou dumání a přehnaných starostí je to, že se člověk snaží zvládnout úzkosti stále intenzivnějším přemítáním. Je zřejmé, že to nevede k řešení, ale naopak vyvstávají ve fantazii stále nové katastrofy a úzkosti sílí. Tento proces se může zcela vymknout kontrole a zvrhnout se v generalizovanou úzkostnou poruchu. Člověk potom žije v setrvale úzkostném stavu, kterého už se nemůže zbavit. Říkáme tomu volně plovoucí úzkost. Zatímco člověk s fobií prožívá silné úzkosti, jen když se setká s předmětem své úzkosti, a člověk trpící panickou poruchou je zaplavován panikou pouze ve chvíli záchvatu, pak při generalizované úzkostné poruše strach vůbec neustupuje a zůstává na stejné úrovni. Na člověka dotírají stále nové zúzkostňující myšlenky. Lidem v okolí připadají zcela scestné, ale pro něj hrůzy v hlavě nemají konce: 

Pan T. se nemůže zbavit myšlenky, že když jel nedávno autem, zavadil možná o chodce a snad ho i těžce zranil. Trápí se pocitem viny. Znovu si projede trasu, ale nezjistí nic podezřelého. Pocit viny však zůstává.

Paní Z. se bojí, že onemocní rakovinou atd., později se bojí, že by vnuk mohl mít nehodu, když dostal řidičský průkaz... že by mohla přijít o všechny peníze.

Přečtěte si další knihu Heinze-Petera Röhra: Sebeúcta u dětí.

Generalizovaná úzkostná porucha je poměrně časté psychické onemocnění (trpí jím 4 až 7 % obyvatelstva). Bez ošetření probíhá většinou chronicky. Člověk při něm denně prožívá různé úzkosti z nejrůznějších věcí. V jeho představách se dějí stále nové příběhy. Typickou známkou této poruchy je ztráta kontroly. Dalším symptomem je to, že člověk své obavy a úzkosti obhajuje. Má i svůj systém, kterým vysvětluje, že musí být takový a že má pravdu. Jeho psychický aparát pracuje trvale pod vysokým napětím, takže typickými průvodními jevy jsou nejrůznější tělesné obtíže: vnitřní nepokoj, poruchy spánku, poruchy koncentrace, chvění, bolesti hlavy, bolesti břicha, bolesti v zádech, závrať, otupělost atd.
Dotyční si potom často stěžují na bolesti, které však nemají žádné tělesné příčiny. Hojné obtíže a stále nové obavy o zdraví je tím víc drží v začarovaném kruhu, v němž se ocitli.
Chtějí se svých obav a úzkostí zbavit, a to všemi prostředky, které mají k dispozici. Neustále opakovanými dotazy určeným partnerovi (partnerce) nebo členům rodiny se chtějí ubezpečit a upokojit a najít řešení. Tak členové rodiny dostávají funkci „sedativa“. U lidí s úzkostnou poruchou jako by byl víceméně zablokován neokortex čili logické myšlení. Amygdala je zaplavena úzkostmi. Otázky mívají tudíž dětinskou povahu: „Udělal jsem to dobře?“ „Není to nebezpečné?“ Snahy o uklidnění nejsou ve skutečnosti účinné, a tak dochází ke ztrátě kontroly také nad nimi. Dotyčný pak nutkavě opakuje své otázky pořád dokola. Členové rodiny jsou v obtížném postavení, na jednu stranu jsou bombardováni nesmyslnými otázkami, ale na druhou stranu se nechtěj chovat odmítavě, příkře či urážlivě, protože by úzkosti ještě posílili. Člověk s takovouto generalizovanou úzkostnou poruchou se cítí stále bezmocnější a členové rodiny upadají do spoluzávislosti, neboť jeho nepřetržité trýznivé úzkostné pocity si vyžaduj stále nové uklidňování: Nemusíš si dělat starosti; neboj, nic s nestane; dobře jsi všechno udělal.

K tématu kontroly emocí čtěte také: Emoce pod kontrolou

Kdo to vidí z určitého odstupu, tomu je zřejmé, že takto se k zlepšení dojít nedá. Členové rodiny však byli zataženi do začarovaného kruhu. Chtějí pomoci, ale pomáhání nijak zásadně nepomáhá. Jsou nuceni odpovídat na stále nové nesmyslné otázky. I na nich je znatelná ztráta kontroly: už nemohou přestat s pomáháním. Ocitli se v úzkých a nevidí žádné východisko. Někdy jsou vystaveni vyloženému teroru, který i je dovádí na pokraj toho, co ještě snesou. Řešení však není v tom, že se budou i nadále nechávat zneužívat jako sedativa. Naopak, v takové situaci je třeba přijmout, že členové rodiny nemohou pomoci, že dotyčný sám musí začít hledat vyřešení svých problémů 

* * *

Knihu Ztráta kontroly koupíte na našem e-shopu