Jak se bránit nesnesitelné rychlosti života?

Ve zrychlující kultuře musíme dělat více, lépe a déle, aniž bychom rozlišovali obsah a smysl toho, co děláme. Cílem se stal samotný rozvoj. Dostáváme se do začarovaného kruhu, kdy se více zaměřujeme na své nitro, abychom zvládli nástrahy nejistého okolního světa, jenž se tím pádem pro nás stává ještě nejistějším, protože vzhledem k osamělé orientaci na sebe zůstane každý z nás na svůj život sám. Jak z toho ven?

Nesnesitelná rychlost života

Současnost nás nutí neustále se vyrovnávat s novými trendy a změnami a přizpůsobovat se jim. Klíčovým pojmem je „tekutá modernita“, i čas je vnímán jako neustále se přelévající substance a nejhorší, co se nám může přihodit, je nehybnost.  

Svend Brinkmann pojal svou nejznámější knihu Nesnesitelná rychlost života jako antipříručku osobního rozvoje, v níž nabízí sedm kroků, jak se bránit „tekutosti“ života a zakořenit ve své existenci.

Poselstvím autora je, že přežití v dnešní zrychlující kultuře, naučit se stát si na svém, se dá zvládnout pomocí inspirace z klasického stoického myšlení a filozofie, které kladou důraz na sebeovládání, duševní vyrovnanost, důstojnost, smysl pro povinnost a uvědomění si konečnosti života. Tyto ctnosti mohou nabídnout hlubší radost ze života než tu, již nám nabízí povrchní soustředění na neustálý rozvoj a přeměnu.

  • • Přestaňte se pozorovat. • Zaměřte se na to, co je ve vašem životě negativní. • Odmítejte. • Potlačujte své emoce. • Vyhoďte kouče. • Přečtěte si román – ne motivační knihu nebo biografii. • Lpěte na minulosti.

Knihu přeložila Magdalena Jírková.

Doporučuje například negativní vizualizaci (oproti obvyklé pozitivní), těšit se ze svých omezení (oproti bezbřehému využívání možností, ovládat a potlačovat své emoce (ne je neomezeně projevovat) či uvažovat o smrtelnosti a těšit se z daru života (oproti dnes běžné tabuizaci smrti). Řešení často přebírá z myšlenek stoických filozofů. Jeho průvodce v sedmi krocích se tak pokouší zpochybnit některé etablované pravdy o pozitivním myšlení a rozvoji.

Stručně řečeno, nejde o to, jak najít sám sebe, ale o to, jak se sebou samým žít.

Ukázka

POTLAČUJTE SVÉ EMOCE

Jestliže jste vždy šťastní a pozitivní, ostatní lidé si budou vaše nadšená slova vykládat jako falešná. A pokud nejste schopní utlumit svůj vztek, vnímají vás jako neposlušné dítě. Jako dospělý člověk byste měli upřednostnit důstojnost před autenticitou. Cvičte se proto v ovládání vlastních emocí. Například si každý den můžete vzpomenout na někoho, kdo vás urazil, a v duchu mu věnovat shovívavý úsměv.

První tři kroky v této knize vás naučily, jak se méně pozorovat, více se zaměřovat na negativní stránky života a častěji říkat ne. Pokud po těchto třech krocích přestanete číst, riskujete, že skončíte jako zatrpklý a naštvaný mrzout – a možná dokonce jako někdo, kdo se chová agresivně a po ránu nadává v dopravní špičce nebo pořád dokola pomlouvá kolegy. Proto je důležité, abyste ve čtení pokračovali, musíte se totiž naučit udržet emoce na uzdě – hlavně ty negativní – a občas je zcela potlačit.

Umění uměřenosti je další kniha Svenda Brinkmanna.

    Je důležité, aby nedošlo k nedorozumění, když píši o „negativních emocích“. To, že se emoce jako vina, stud a vztek označují za negativní, neznamená, že jsou jako takové špatné nebo by měly být zcela vyloučeny z našeho emocionálního rejstříku. Všechny jsou nesmírně lidské. Jejich označování za negativní znamená jednoduše to, že reagují na negativní události v našem životě, ale když už se něco negativního stane, je přece jen dobré a žádoucí, že to dokážeme emočně vyjádřit. Pro nás lidi je důležité, abychom cítili stud a vinu, přestože občas slýcháme opak. Pokud nejsme schopní cítit vinu, nemůžeme pochopit sebe samé jako morální aktéry, kteří jsou odpovědní za své činy, a proto se mohou provinit přestupkem. Vina nám říká, že jsme provedli něco špatného, takže přestože jde o negativní emoci, je v našem životě naprosto nezbytná. To samé platí pro stud. Kdybychom se neuměli stydět, nemohli bychom vnímat reakci okolí na naše jednání. Stud je známkou toho, že podle názoru ostatních nejednáme správně. Můžeme dokonce zajít tak daleko a říct, že bychom se stěží stali zralými, přemýšlivými osobami – s charakterem a integritou popisovanými v předchozí kapitole –, kdybychom neznali stud. Z pohledu psychologického rozvoje se to popisuje již v křesťanském příběhu o stvoření světa: Adam a Eva byli v podstatě zvířaty, jakýmisi nahými opicemi bez představ o morálce. Sotva pojedli ovoce ze stromu poznání, pochopili pojmy jako dobro a zlo a začali se za svou nahotu stydět. Bůh jim dal oblečení, museli opustit rajský – ale vlastně zvířecí – stav a od té chvíle se stali lidmi. Člověčenství souvisí s morálkou, která je vnímána prostřednictvím studu. Obsahuje-li mýtus nějakou psychologickou pravdu, pak tu, že být člověkem blízce souvisí s pocitem studu. Právě díky studu se vidíme očima ostatních a můžeme posoudit, kým jsme. Bez schopnosti nazírat na sebe zvenčí, jež se rozvíjí společně se studem a jeho prostřednictvím, bychom nebyli lidmi s reflexivním vědomím. Tedy se schopností vycházet sami se sebou, což je opět předpokladem pro vedení rozumného života. 

Negativní emoce jsou důležité a je tedy na pováženou, pokud se rodiče vždy snaží vyhnout tomu, aby jejich děti pocítily vinu a stud. Přesně tyto pocity totiž dítě vedou do světa morálky, kde se z něj postupem času stane odpovědný hráč. Za mého dětství se dětem říkalo: „Styď se!“, což už dnes vůbec neslyšíme a možná je to škoda? Suma sumárum, přiznejme si, že pro život jsou negativní emoce významné. Platí to samozřejmě i pro ty pozitivní jako radost, hrdost a vděčnost.

Přečtěte si knihu Instamozek.

Musíme ovšem dbát na to, abychom nepěstovali nezřízený citový život, k čemuž se pomalu spěje. Takzvaní futurologové hovoří o „společnosti emocí“ a psychologové oslavují „emoční inteligenci“. Rozšířila se myšlenka, že aby byl člověk autentický (což je v očích mnoha lidí ideál), musí vyjadřovat své emoce, když je má, a to ať pozitivní, nebo negativní. Je-li člověk šťastný, pak ať se uvolní a zpívá a tančí, a když má vztek, nesmí ho za nic na světě potlačovat. To je totiž vnímáno jako neautentické.

Ve čtvrtém kroku se naučíte chápat problematiku tohoto uctívání autentičnosti emocí a jako protiváhu se naučíte emoce potlačovat. Určitě to bude na úkor autenticity, ale existuje spousta důvodů, proč být k tomuto pojmu skeptičtí. Místo abyste za každou cenu byli autentičtí, měli byste jako dospělí rozumní lidé usilovat o určitý stupeň důstojnosti, což je předpokladem pro zvládání vlastních emocı́.

Svend Brinkmann je profesorem psychologie na Katedře psychologie a komunikace v dánském Aalborgu. Zabývá se zejména filozofickými, morálními, etickými a kulturně kritickými tématy, o nichž napsal téměř dvacet knih. V Portále vyšla jeho kniha Umění uměřenosti.

Knihu Nesnesitelná rychlost života koupíte na našem e-shopu.

Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru