Velice lehká smrt. O smrti a umírání.

Koupit na e‑shopu

Útlá biografická novela VELICE LEHKÁ SMRT francouzské autorky Simone de Beauvoir líčí poslední okamžiky života její matky, které při hospitalizaci kvůli zlomenině doktoři objeví rakovinu v pokročilém, tehdejším zdravotnictvím neléčitelném, stádiu. V době, kdy neexistovala paliativní péče, tak jak ji známe dnes, a eutanázie byla stále velkým společenským tabu, nás autorka provádí celým obdobím matčina umírání, popisuje dny strávené v sanatoriu, zbytečnou operaci a nesmyslně prodlužované trápení. Téměř reportážní až naturalistické líčení fyzického a mentálního chátrání člověka je spojeno s bilancováním vztahu mezi matkou a dcerou.

Popis probíhajících událostí z nemocnice střídají vzpomínky na matčin předchozí život, její manželství, vztahy s oběma dcerami, příčiny jejich vzájemných sporů. Autorka přidává i filozofické úvahy o umírání a smrti ze svého pohledu, který se od toho matčina radikálně liší. Vnímá matčino postupné zhoršování stavu a ptá se sama sebe, kdy je život ještě hodný toho, aby se za něj bojovalo, a kdy by důstojnost a vyhnutí se utrpení mělo dostat přednost před lpěním na životě za každou cenu.

Pro dnešního čtenáře je určitě zajímavý i kontrast mezi vnímáním smrti tehdy a teď, schopnosti ji přijmout, vypořádat se s ní, pro umírající i pro pozůstalé. Když na závěr jedna z ošetřovatelek pronese větu „Ale věřte mi, že to byla velice lehká smrt“, čtenář, který právě dočetl naturalistické líčení matčina utrpení, společně s autorkou jen nesouhlasně kroutí hlavou.

Z francouzského originálu Une mort très douce přeložila Eva Pilařová.

Ukázka:

Druhý den jsem se dozvěděla, že odpoledne uběhlo dobře. Slečnu Leblonovou vystřídal mladý ošetřovatel a Panenka řekla mamince: „Máš štěstí, že jsi dostala takového mladého a roztomilého ošetřovatele.“ – „Ano,“ odpověděla maminka, „je to krásný chlapec.“ – „A ty se přece v mužských vyznáš!“ – „No, moc ne,“ řekla maminka a v hlase se jí ozval stesk. „Copak? Snad nelituješ?“ – „Chacha. Říkám vždycky svým praneteřím: děvenky, jen užívejte života!“ – „Teď chápu, proč tě mají tak rády. Ale svým dcerám bys to neradila, nebo ano?“ Maminka najednou zpřísněla: „Svým dcerám? To ne!“ Doktor P. k ní přivedl osmdesátiletou stařenku, kterou chtěl nazítří operovat: měla strach a maminka jí měla promluvit do duše a sloužit za příklad.

„Jako psycholog jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří se v dospělosti stali sirotky, a všichni říkali, že tato ztráta pro ně znamenala významnou změnu. Doprovodné pocity nejčastěji popisovali jako „překvapivě intenzivní“, což naznačuje: „Vím, že pro většinu lidí to není tak důležité, ale pro mě rozhodně ano.“ Ztráta rodičů je nevyhnutelná a zdá se, že všichni se shodnou v tom, že se jedná o krizi. Proč se tedy o ní příliš nemluví ani nepíše, proč se jí skoro nikdo nezabývá?“ Alexandr Levy v knize Sbohem, mami, sbohem, tati.

„Využívají mě k propagačním účelům,“ řekla mi v pondělí pobaveně. Pak se mě zeptala: „Už se mi vrátila ta druhá půlka? Mám skutečně pravou polovinu obličeje?“ – „To víš, že ano. Podívej se,“ řekla moje sestra. Maminka upřela do zrcadla nedůvěřivý, popuzený, přísný pohled: „Tohle že jsem já?“ – „No ano. Vidíš, že máš celý obličej.“ – „Jsem úplně šedivá.“ – „To je osvětlením. Jsi růžová.“ Vypadala skutečně velmi dobře. Usmála se na slečnu Leblonovou a zase si vedla svou: „Vidíte, tentokrát jsem se na vás usmála celými ústy. Předtím jsem měla jenom půlku úsměvu.“

Odpoledne už se neusmívala. Několikrát opakovala překvapeně a zahanbeně: „Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, tak jsem si připadala taková ošklivá!“ Minulou noc se nějak porouchala kapačka; museli ji odpojit a pak znovu napíchnout žílu. Noční sestře se to nedařilo, kapalina se vylila pod kůži, maminku to moc bolelo. Opuchlou modrou paži jí zavinuli do obkladů. Teď měla přístroj připoutaný k pravé paži; unavené žíly ledva přijaly infúzi, a když došlo na plazmu, bědovala. Večer se jí zmocnila úzkost. Bála se noci, bála se, že se zas něco stane, že bude mít bolesti. Měla křečovitě stažený obličej a prosila: „Dávejte dobrý pozor na kapačku!“ Toho večera, když jsem se dívala, jak se jí do paže vlévá život, který už není nic jiného než samé trápení, znovu jsem si říkala: Proč?

Simone de Beauvoir (9. ledna 1908 Paříž, Francie – 14. dubna 1986 Paříž), byla významná francouzská spisovatelka, myslitelka, filozofka, feministka a existencialistka. Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou a sociální teorií a svobodomyslným způsobem života.

Na klinice jsem neměla čas na úvahy. Bylo zapotřebí pomáhat mamince odkašlávat, dávat jí pít, upravovat polštářky, zaplétat jí cop, narovnávat nohy, zalévat květiny, otvírat a zavírat okno, předčítat jí noviny, odpovídat na otázky, natahovat hodinky, které měla na černé stužce zavěšené na krku. Působilo jí potěšení, že je na nás tak závislá, a neustále se domáhala naší pozornosti. Zato když jsem se vrátila domů, všechen smutek a hrůza minulých dnů mě zavalily. I mě sžírala rakovina: výčitky svědomí. Nenechte ji operovat. A já jsem ničemu nezabránila. Když jsem vídala nemocné, kteří se dlouho trápili, rozhořčovala mě netečnost jejich blízkých: „Já bych takového nemocného zabila.“ Při první zkoušce jsem couvla; popřela jsem svou vlastní morálku, byla jsem potřena morálkou společnosti. „Ne,“ řekl mi Sartre, „byla jste potřena technikou a ta rozhoduje.“ Opravdu. Člověk se dostane do soukolí a proti diagnóze odborníků, proti jejich prognózám, proti jejich rozhodnutím je bezmocný. Nemocný se stane jejich majetkem: a zkuste to, vyrvat jim ho! Ve středu byla jediná alternativa: buď operace, anebo eutanázie. S tím odolným srdcem a s těmi všemi infúzemi by maminka dlouho odolávala zauzlení střev a prožila by si hotové peklo, protože lékaři by k eutanázii nesvolili. Tehdy jsem musela být na klinice v šest hodin ráno. Ale stejně, byla bych se odvážila říct doktorovi N., aby ji nechali zhasnout? To jsem měla na mysli, když jsem ho prosila: „Netrapte ji,“ a on se na mě osopil se zpupností člověka, který zná svou povinnost. Zřejmě by mi tehdy řekli: „Možná že ji připravujete o několik let života.“ A já bych musela ustoupit. Tohle mudrování mě nijak neuklidnilo. Budoucnost mě děsila. Když mi bylo patnáct let, umřel můj strýc Maurice na rakovinu žaludku. Vyprávěli mi, že celé dny prokřičel: „Oddělejte mě. Dejte mi revolver. Smilujte se nade mnou.“ Splnil by doktor P. svůj slib, že maminka nebude trpět? Začal závod mezi smrtí a mukami. Přemýšlela jsem, jak to přežít, když někdo, kdo je vám drahý, marně prosí: Smiluj se!

Daniel Rušar napsal pohádku pro děti Kamzíkův velký skok, kterou lze použít, chcete-li dětem přiblížit téma smrti. Jak sám říká: „Kniha je médium, které může pomoct. Jako čtenář buď vyhledávám knihy podobné stavu, ve kterém právě jsem a sdílím, anebo hledám možná řešení a inspiruji se."

A i kdyby zvítězila smrt, jaké je to ohavné klamání! Maminka si myslela, že stojíme po jejím boku, ale my už jsme zatím byly na protějším břehu. S poťouchlostí vševědoucího génia jsem znala líc karet, zatímco ona se zmítala někde v dálce, ve své člověčí osamělosti. Její dravá touha po uzdravení, její trpělivost, její odvaha, to všechno bylo založené na falši. Nedostane se jí odměny ani za špetičku toho soužení. Znovu jsem viděla její obličej: „Vždyť mně to přece pomáhá.“ Beznadějně jsem si uvědomovala svou vlastní vinu, za kterou jsem nemohla, ale kterou už nikdy nebudu moci odčinit.

***

Knihu VELICE LEHKÁ SMRT můžete zakoupit na našem e-shopu.