Vývojová a vztahová terapie dětí - kniha, kterou by měl mít k ruce každý, kdo pečuje o ohrožené děti

Koupit na e‑shopu

Erudovaný psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe nasbíral 20 let zkušeností v zahraničí i u nás a kromě přednáškové a publikační činnosti vede výcviky pro dětské psychoterapeuty. V knize Vývojová a vztahová terapie dětí (také jako e-kniha) vytvořil velmi podrobný a strukturovaný popis terapeutického procesu od jeho začátku až po ukončování. Kazuistiky dětí se prolínají se systematicky zpracovanými kapitolami týkajícími se nejčastějších jevů dětské psychoterapie: násilným chováním, problémy při rozvodu rodičů, náhradní rodinné péče nebo psychického traumatu v dětství. To podstatné, co dává knize další rozměr, je Pötheho postoj k dětskému klientovi. Skrze řádky kazuistik i popisů fází v terapii se osoba psychoterapeuta stává někdy tím jediným majákem, o který se dítě může opřít, bezpečně s ním být a cítit se přijaté. 

Ponořte se do příběhů o terapii dětí Síla nevysloveného

Nesmírně podstatným znakem vyjednávání o podobě terapie s rodiči je to, že psychoterapeut stojí na straně dítěte, chrání jeho bezpečí. V průběhu procesu pak také vnímá, kde se dítě právě nachází ve svém vývoji, respektuje jeho možnosti a podporuje jeho růst tak, aby mohlo projít do další fáze. Pöthe považuje zranění od nejbližších, jimž je dítě vystaveno, za podstatně zátěžovější zkušenost s delší dobou hojení, než jednorázovou, byť namáhavou krizi. „Lépe se ubráníme přírodní katastrofě nebo autonehodě než násilí ze strany osob, s nimiž trávíme většinu života a na nichž jsme životně závislí. Pokud zažije zemětřesení nebo autonehodu, bude se jednat o jednorázovou událost, jejíž opakování je spíše nepravděpodobné. Ale jak se může dítě vyhnout vztahům, na nichž závisí jeho růst i přežití?“

Pro dětské psychoterapeuty pak platí, že právě oni mohou být těmi, kdo nastartují proces hojení a přirozený růst dítěte. Autor sám říká: „Zraněnému, emočně a vývojově „zamrznutému“ dítěti bychom měli poskytnout zkušenost terapeutického vztahu, jehož léčivý a růstový potenciál jsem se pokusil demonstrovat.“

Ukázka:

ROZHOVOR: Tendence patologizovat prožívání dětí je obrovská

Velkou pozornost si zaslouží zejména traumatické sny. Při nich se klientovi opakovaně dějí ošklivé věci, které mají zlý konec, například jeho smrt. Jedná se často o rekurentní sny s jednoduchým, neměnícím se dějem, které někdy končí panickou atakou. Klient se budí s akutním strachem o život, který někdy navazuje na zážitek násilného napadení nebo přímo zabití konkrétním či abstraktním útočníkem. Pronásledující postavy připomínají konkrétní osoby ze života, které klientovi ubližovaly nebo ubližují. Jejich identita je někdy zakryta postavami z hororových filmů nebo počítačových her.

Klientovi, který dlouhodobě trpí konfliktem rodičů, se například může zdát, že jej rodiče zamykají do skříně, kde umírá hladem. Klientce, která byla sexuálně zneužívána nevlastním otcem, se může léta zdát sen, ve kterém se neděje „nic jiného“ než to, že ji pronásleduje temná postava bez obličeje. Sny mohou být bezpečným nástrojem regulace traumatických emocí, ale mohou být i samy traumatizující, což vede k poruchám spánku, zejména usínání. Sdílení snu v terapii se může stát nástrojem bezpečného kontejnování traumatických emocí a fantazií, o nichž by se klient jinak nedozvěděl nebo by je dál popíral.

Třinácté komnaty dětské duše - tvořívá psychoterapie dětí

Obsahy snů můžeme sami pro sebe a někdy i pro klienta dávat do souvislosti s děním nejen v jeho životě, ale i v našem vztahu. Sen může být reakcí na naši absenci, kterou klient přenosově vnímá jako odmítnutí, nebo na příjemný společný zážitek, který v klientovi vyvolal pocit bezpečí a přijetí. V každém případě potřebujeme brát sny vážně bez ohledu na to, zda je klientovi pět, nebo čtrnáct let. Nasloucháním a přemýšlením, případně interpretacemi obsahu snu dáváme klientovi zpětnou vazbu o tom, co (možná) prožívá, ale i o tom, že jeho fantazie a emoce můžou dávat jasný smysl z perspektivy zažitých událostí a vztahů v jeho životním příběhu. Pokud klientovým snům nebudeme věnovat pozornost, mohou zůstat navždy zapomenuté a pohříchu nevyužité pro porozumění jeho vnitřnímu světu. Následující příklad je ukázkou spojení snu a hry v terapii preadolescentní dívky.

Bára (10 let)

Dívka vyrůstala od šesti let v dětském domově se svým mladším bratrem. Dostali se tam po odebrání z původní rodiny, kde zažívala násilí mezi rodiči, opakované stěhování, změny rodičovských postav a fyzické týrání. V určitém období terapie začínala téměř každé sezení oznámením: „Už zase se mi zdálo…“ Sen, který se jí vracel s frekvencí asi dvakrát týdně, obsahoval tři stejné prvky v různých formách. Bára jela ve velkém autě, možná dodávce, na neznámé místo. V autě byla sama se svým mladším, šestiletým bratrem, který byl ve snu ještě „mimino“.

Pověz mi aneb jak vést profesionální rozhovor s dětmi

Auto jelo velmi rychle. U volantu seděl pán, kterému nikdy neviděla do tváře… Klientka se ze snu vždy probudila dříve, než auto zastavilo. Budila se s úzkostí a nejasným pocitem ohrožení života. Víc než význam obsahu snu ji zajímalo, jak by se mohla uklidnit. Povídali jsme si, co ji v tom snu nejvíce zneklidňuje. Napadala mě různá vysvětlení včetně strachu z neznámého pocitu, že ji někdo ukradl nebo že už nikdy neuvidí mámu, že se bude muset postarat o bratra, že nikam nedojedou… Bára však na sen nebyla schopna myslet déle ani si o něm víc povídat. Od tématu vždy rychle utekla a odpojila se jak myšlenkami, tak emocemi. Její disociaci jsem komentoval z pohledu úzkosti, kterou v mé přítomnosti zřejmě v souvislosti se snem zažívala. Po čtyřech měsících terapie tento sen skoro úplně vymizel. Občasné sny, o kterých se zmínila, se zdály být spíše hravé a navazovaly na konkrétní zážitky se spolužačkami. Bára se posouvala i ve svém projevu a prožívání. Namísto hraní karet a stavění farem pro zvířátka šla více do akce. 

MUDr. Peter Pöthe je vystudovaný lékař, během studií absolvoval několik odborných stáží na prestižních univerzitách zaměřených na obecnou a dětskou psychiatrii. Na Harvardově univerzitě se zabýval problematikou sexuálně zneužívaných a týraných dětí. Mimo psychoterapeutickou práci s dětmi, dospívajícími a jejich rodiči přednáší na zahraničních a domácích konferencích, na kurzech pro studenty medicíny, psychiatry, psychology, pedagogy, věnuje se veřejné a odborné publikační činnosti, pomáhá traumatizovaným dětem a rodičům v uprchlických táborech a podílí se na tvorbě zákonů na ochranu dětí. V rámci Institutu psychoterapie dětí a rodičů (IPDAR, s.r.o.) organizuje a vede výcviky dětské psychoterapie v České republice a na Slovensku. V Portále vyšla jeho kniha Síla nevysloveného.

Zvířátka už jenom nestála v ohradě, ale taky se různě pošťuchovala a narážela do sebe. Našlo se i „zlobidlo“, malý kozel, který do každého narážel a snažil se přeskočit ohrádku. Na tu Bára vždy pečlivě dbala, aby byla dostatečně pevná a vysoká. Venku číhali „zlí“ tygři a „ oškliví“ dinosauři. Ti žili v úplně jiném, odděleném prostoru, který však byl na dohled krotkým zvířátkům v ohradě. Žádné lidské figurky ani dospělé figurky zvířat se v ohradě nevyskytovaly. Byla tam vesměs mláďata různého druhu. Mně byla přidělena role hlídače a ochránce před divokými zvířaty před ohradou. Tu Bára vždy pečlivě opravovala pokaždé, když do ní neposedná kozička vrazila. Během hry jsem komentoval napětí mezi zvířátky za i před plotem.

V protipřenosu jsem přitom měl obavu z narušení hranice mezi bezpečnou farmou a divočinou. Komentoval jsem i fakt, že na farmě se zvířátka cítí bezpečně, ale zároveň je to láká ven, zejména pak tu malou kozičku. Nedostatek dohledu a ochrany „venku“ jsem dal do souvislosti s opakujícím se snem, ve kterém jela někam pryč a bála se o svůj život a život svého bratra. Řekl jsem jí, že zvířátka uvnitř jsou sice v bezpečí, ale zároveň chtějí zažít dobrodružství s velkými zvířaty. Ta jsou však pořád příliš divoká, než aby se s nimi dalo bezpečně hrát. Bára mi nadšeně přikyvovala, jako by v tom měla už dávno jasno.

Knihu Vývojová a vztahová terapie dětí si můžete koupit na našem e-shopu