Jaké tajemství najde Agnes v tajemném domě?

Koupit na e‑shopu

Kniha Agnes a tajemný dům je vlastně přímým pokračování knihy Agnes a odemčený sen: na konci této knihy zdědí Agnes a její maminka od své nečekaně nalezené prababičky nádhernou starou dřevěnou vilu Rauhala. Prababička v ní kdysi žila se svým otcem, přísnou tetou, bratrem - a, jak naznačují různé indicie, ještě někým. Ale s kým? Kde se vzal, kdo to byl a kam se poděl? Právě po tom Agnes s kamarádem Piškotem pátrají! Čeká je - a malé čtenáře s nimi - napínavá cesta do historie jednoho domu a jedné rodiny.

Kniha je určena čtenářům od 8 do 12 let.

Tuutikki Tolonen je úspěšná a oceňovaná finská spisovatelka pro děti a mládež. V Portále jí vyšla úspěšná trilogie Strašidelná chůva, Strašidelná cesta a Strašidelný dopis a také kniha Agnes a odemčený sen.
Autorka ilustrací Kati Vuorento je současná finská ilustrátorka, žije a pracuje v Helsinkách.

Z finského originálu Agnes ja huvilan salaisuus přeložila Alžběta Štollová.

Ukázka:

* * *

„Jako… jako by tady byl nějaký otvor. Snad na nás nevybafne žádná krysa,“ zhrozila se maminka. Přiložila ucho ke stěně a znovu na ni poklepala.

„Takhle zprostředka stěny?“ zavtipkovala Agnes.

Maminka se rozesmála.

„Víš co? Asi bude nejlepší, když se zaměříme jenom na ty vzorky tapet. Stěny už si Annukka zítra prozkoumá sama, až se rozběhne rekonstrukce.“

Maminka znovu zatáhla za okraj tapety a pomalu ji začala odlupovat.

„Tahle jde jak po másle,“ libovala si. Vzápětí se však zarazila: „Aha, tady už je ale holé dřevo. Byly tu jenom dvě vrstvy!“

„Tak to nevypadá na moc velkou výstavu,“ posteskla si Agnes. „Budeme do ní muset zařadit i tapety z ostatních pokojů.“

Náhle se ozvalo zapraskání, tapeta povolila docela a odpadla na zem.

„Panenko skákavá,“ překvapeně vykřikla maminka. „To snad není pravda!“

„Co je to?“ nechápavě se zeptala Agnes.

„Vypadá to jako stará vestavěná skříň,“ řekla maminka. „Někdo ji jenom přelepil tapetou. Zkusíme, jestli nepůjde otevřít.“

Vzala si ze stolu plochou vařečku na obracení palačinek, opatrně ji zastrčila mezi dvířka a zabrala. Tiše to cvaklo a skříň se pootevřela.

„Tady je ale věcí,“ užasla maminka, když otevřela skříň dokořán.

„Starodávné hrníčky,“ vykulila oči Agnes.

„I talíře. Je tady celý servis,“ shrnula maminka a kroutila hlavou. „Ale proč je to všechno v kredenci za tapetou?“

Agnes si vzala jeden z šálků opatrně do ruky a zvědavě si jej začala prohlížet. Byl bílý, křehký a krásně zaoblený. Z boku ho na dokonalé lesklé stěně zdobila decentní girlanda z růžových květin s drobnými zelenými lístečky.

„Z toho určitě ani nikdo nikdy nepil. Je jako nový!“
Maminka zatím vyndala ze skříně osamocený zastrčený hrníček, který k servisu očividně nepatřil.

„Zato z tohohle se pilo ažaž,“ řekla s malým zašlým šálkem s uštípnutým okrajem v ruce. Z boku měl tmavou prasklinu, která vypadala jako součást vzoru rudých růží.

Agnes položila neporušený šálek zpátky do kredence. „Můžu se na něj podívat?“ poprosila, protože se jí ten opotřebovaný a otlučený hrníček zdál najednou nějak povědomý. Skoro jako by jej odněkud znala a jenom na něj zapomněla. Zapomněla, a právě teď jej znovu našla. Maminka jí šálek podala a zvědavě nakoukla za vyrovnaný komín talířů.

Napínavá četba pro děti? Zkuste Zahradu tajů!

„Tady je ještě něco,“ zamumlala, protáhla ruku kolem krásného servisu a úplně vzadu ve skříni něco nahmatala.

„Tohle je… Co by to tak mohlo být? Nevíš?“ bezradně se zeptala dcery, podala jí placatý látkový pytlíček vínové barvy a znovu zašmátrala v kredenci. Tentokrát z něj vytáhla černé svázané desky. Rozvázala je a vydechla nadšením.

„Vylisované květiny. To je něčí školní herbář. Podívej, jak je krásný!“

„Nemohl patřit mojí prababičce?“ napadlo Agnes. Z vínového pytlíčku vytáhla podlouhlou dřevěnou krabičku a zkoumavě ji začala obracet v rukách. Zatím ale nepřišla na to, jak ji otevřít.

„Je tady letopočet 1932,“ všimla si maminka. „Musela patřit Agnes Marii. Tehdy jí bylo dvanáct. Možná bude někde i podepsaná.“

Maminka několikrát obrátila herbář v ruce, otevřela jej a zadívala se na ozdobně nadepsaná písmena na vnitřní straně desek.

„Hm… Tohle budou asi iniciály,“ odhadovala a na tváři se jí objevil nepatrný úsměv. „Takové tenoučké kudrlinky, čert aby se v nich vyznal! To první je B? Nebo F?“

„Podle mě E,“ přimhouřila oči Agnes. „Řekla bych, že to je E. R.“

„Čili žádná Agnes Maria,“ shrnula maminka a povzdychla si.

„Někdo s monogramem E. R. Kdo asi?“

Hurá za dobrodružstvím! I když vlastně... Dostaňte mě odsud!. 

„Někdo, jehož nádobí skončilo v kredenci za tapetou,“ uvažovala nahlas Agnes.

„To se muselo stát omylem, že kredenc skončil za tapetou,“ prohlásila maminka. „Kdo by něco takového dělal schválně? Co je v tom pytlíčku?“ zeptala se.

„Takové zvláštní pouzdro, které mi nejde otevřít,“ odpověděla Agnes, ale když znovu zatlačila na páčku, víko se náhle odklopilo.

„Jejda!“ polekala se maminka, a obratně chytila něco drobného s dřevěnou násadou, co z pouzdra vypadlo. „To je přece staré pero! Podobné jsi našla u prababičky na stole, červené, vzpomínáš? 

Bylo jenom o trochu luxusnější a mělo vyryté iniciály. Představ si, že kdysi byly psací potřeby tak cenné, že se na ně vyrývalo jméno.“

Agnes si vzala pero do ruky. Otočila jím a okamžitě si všimla krásné nenápadné značky. „Tady je taky něco vyryté.“
„Ukaž?“ zbystřila maminka.

„Jenom E, nic víc,“ přečetla Agnes a zvedla k ní oči. „Určitě taky patřilo té E. R.“

„Opravdu zvláštní,“ vzdychla maminka a zamračila se. „Copak tu současně s Agnes Marií a s Hugem bydlelo ještě nějaké další dítě, které chodilo do školy?“

„Pokud ano, tak proč se o něm nikde nic nepíše? A proč není na žádné fotce?“ zajímala se Agnes.

„Nevím,“ zamyšleně odpověděla maminka. 

„Myslím, že budu muset zavolat Piškotovi,“ rozhodla Agnes. „Nejlépe hned teď.“
Maminka přikývla. „Dobrý nápad.“