Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi. Příběhy dětí z ústavní výchovy upřímně a bez příkras.

Koupit na e‑shopu

Strejda Tomáš se při práci s dětmi řídí dvěma hlavními zásadami. Jako první je to „Silnější vždy chrání slabšího!“ a to druhé si zvolil Tomáš Morávek jako titul své knihy NEBUĎ P*ČA, knihy příběhů dětí z ústavní péče. A jak napovídá podtitul Jak (ne)pracovat s dětmi, píše v ní o těch dobrých věcech, které s dětmi zažil, ale hlavně o těch špatných, kdy se vychovatelé či rodiče jeho heslům nejvíce zpronevěřují. A svým jednáním tak poškozují ty, které by měli chránit.

Hlavním obsahem knihy jsou skutečné anonymizované příběhy dětí s průběžnými komentáři autora, který je všechny sám zažil během své práce s ohroženými dětmi. Přímo a bez příkras líčí své zkušenosti a to, co si z těchto situací odnesl pro sebe a o co se chce podělit s čtenáři. Ať už z řad profesionálů, kteří s takovými dětmi přímo pracují, nebo i laiků, které téma ústavní výchovy dětí zajímá. 

Přidává i základní faktické informace související s tématem knihy, jako je třeba legislativa nebo praktické aspekty ústavní výchovy. 

Kniha je napsaná velice čtivým jazykem, přesto se nečte lehce, čtenář se často přistihne, že s vulgárním výrazem autora musí souhlasit. Navzdory názvu ale není kniha nijak podbízivě senzační, ale naopak pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí.

Na nadcházejícím veletrhu Svět knihy 2023 budeme pořádat panelovou diskusi, které se kromě Tomáše Morávka zúčastní i další naše autorky, dětská psycholožka a soudní znalkyně Petra Štarková a Pavla Koucká, dětská psycholožka se zkušenostmi s prací v azylových domech pro matky s dětmi. Společně budou v programu Jak zanechat na dětské duši stopy, nikoli rány: Výchova, která neubližuje hovořit nejen o knize Nebuď p*ča, ale i obecně o duševním zdraví dětí. Přijďte si je poslechnout v sobotu 13. května 2023 od 17:00 do Profesního fóra na pražském veletrhu Svět knihy 2023.

Ukázka:

Karlík je u nás. My nevíme, jaká je skutečná verze příběhu, nevíme, kdo říká pravdu a kdo lže. Nevíme, co se tenkrát opravdu stalo, a naštěstí to ani vědět nepotřebujeme. Celou situaci vyšetřit a odhalit pravdu, to je práce policie, ne naše. Naší prací je péče o svěřené děti. A tak jsme nyní, ve středu ráno, o prázdninách, v kuchyni a čekáme, co dobrého nám Karlík s tetou připravili k snídani. Vypadá to na palačinky křížené s uhlím. Mé děti už frfňají, že se to zase nebude dát jíst, Karlík se směje a teta mi nenápadně naznačuje, že by se mnou potřebovala mluvit. Zanedlouho s dětmi baštíme připálené palačinky, umýváme nádobí a hledáme nějakou pohádku, kterou bychom si mohli před sobotním výletem pustit. Opět vyhrál Lego příběh, který už známe nazpaměť. Děti se koukají, a tak odcházíme s tetou zpátky do kuchyně. Teta se ujistí, že nás děti neposlouchají, a šeptne:

„Zase volal otec a zase Kájovi říkal, že si ho brzy vezme domů. Říkal mu, že mu vymalovali pokojíček a pořídili rybičky, prý si ho do týdne vezme zpátky domů.“

„Tak to není nic nového, touhle informací ho krmí poslední dva měsíce každý týden, ne?“ odpovím.

„To ano,“ pokračuje teta, „ale pak si mě vyžádal k telefonu a řekl mi, že to doma řešili a rozhodli se, že už si ho domů nikdy nevezmou. Že požádali o jeho trvalé umístění do ústavní péče a že jim to v pátek soud přiklepl. Příští týden se stěhuje. Ale ne zpátky domů, ale do jiného zařízení. Natrvalo… Chápeš to?! On mu zavolá, slíbí mu, že si ho bere příští týden domů, a pak mi řekne do telefonu, že mám Kájovi nějak vysvětlit, že bohužel domů nemůže a musí do dětského domova!“

Svou celoživotní práci zasvětil Bruce D. Perry, americký psychiatr, snaze porozumět tomu, jak trauma ovlivňuje děti, a rozvoji nových způsobů, jak dětem pomoci se s traumatem vyrovnat. Specializuje se na dětské duševní zdraví a neurovědu a společně s reportérkou Maiou Salavitz napsal knihu příběhů Chlapec, kterého chovali jako psa (k dostání také jako e-kniha).

Někdy to takto opravdu bývá – rodič chce dítě do vlastní péče, chce dostat dítě zpátky domů, ale soud opravdu rozhodne, že (zatím) ne, protože by to nebylo v zájmu dítěte. Někdy se to děje, ale toto nebyl ten případ. Zde šlo o případ, kdy se rodič rozhodl, že dítě zpátky domů nechce a že bude dítěti o vlastním rozhodnutí lhát. Ale co v takovou chvíli dělat, jak situaci řešit? Kolegyně byla naštěstí velmi empatická a s dětmi uměla navázat velmi dobrou citovou vazbu. Byla to jedna z těch vychovatelek, kterou si každé dítě přálo mít na bytě „za mámu“. A to i díky tomu, že s dětmi dovedla být velmi hravá a zároveň pevně důsledná. Zkrátka velmi dobrá vychovatelka, mezi jejíž nedostatky patřila snad jen neschopnost uvařit poživatelný guláš.

V pondělí ráno k nám dorazil podepsaný rozsudek o přesunu dítěte do jiného zařízení. V tom nám otec nelhal – zítra se Kája skutečně stěhuje, ale do dětského domova. Teta, říkejme jí Martina, si tedy vzala Káju stranou a celou situaci s ním velmi citlivě rozebrala. Řešili spolu nejen jeho emoce, situaci, možnosti kontaktu, ale také život v dětském domově. Kája plakal, nadával, třásl se. Reagoval zkrátka tak, jak může reagovat dítě, které zjistí, že mu rodič lže a nechce ho mít doma. V takové situaci je naprosto každá reakce dítěte oprávněná a správná – někdy je to křik, někdy vztek, někdy úleva, smích, radost, zmatení, ničení věcí, apatie, pláč… Téměř jakákoli reakce je v pořádku. Kája si vyžádal zatelefonovat otci a vynadat mu alespoň po telefonu, že mu lže. Získat nějaké odpovědi na otázky, které se (si) doteď bál vůbec položit.

Jessie je Holka, kterou nechtěli. Holka s dramatickým osudem, který se nakonec povede proměnit, i když to je za cenu náročné práce lidí kolem ní a také samotné Jessie. Torey Hayden v knize popisuje složité úsilí o získání důvěry malé holčičky, která už se bojí k někomu přilnout.

Zavolali tedy otci. Ze začátku nejvíce mluvil Kája. Spíše křičel, plakal, nadával a prosil. Prosil o další šanci a možnost vrátit se domů. Sliboval, že už bude hodný, že už si nebude dělat srandu a že už nebude překážet. Nevěděl jsem, co mu na to otec řekl, ale po chvíli se Kája uklidnil, a dokonce se v jeho očích začala objevovat radost a nadšení. Teta hned poznala, že je něco v nepořádku, vstoupila tedy rychle do jejich telefonátu a chtěla mluvit s otcem. Ten, jakmile se ujistil, že je Karlík neslyší, řekl tetě: „Nechci, aby byl na mě naštvaný, tak jsem mu řekl, že jste mu lhali vy. Že nejde do děcáku, ale že si ho zítra opravdu vezmu domů. Doprdele, vždyť má zítra narozeniny, co bych to byl za tátu, kdybych mu to řekl. Ale až si všechno zabalí, tak mu to nějak vysvětlete, že jsem se třeba spletl, nebo že jsem to nevěděl, nebo že jsem to nechtěl, ale že jste to takhle rozhodli za mě. Díky.“

Konec hovoru. Dítě nadšeně balí pyžamko a hračky do velké tašky, protože si ho tatínek na jeho narozeniny bere zpátky domů, do vymalovaného pokojíčku s rybičkami. Teta pevně svírá telefon v ruce a naznačuje mi, ať jdu hlídat děti. Tohle nebyl konec hovoru, ale začátek dalšího a velmi upřímného. Když jste svědkem toho, jak někdo ubližuje slabšímu (dítěti), změní vás to. V ten okamžik se rozhodnete, zdali jste ovce, nebo hlídací pes. Ovce jsou slabé, jejich síla je ve schovávání se v davu a v předstírání, že se jich problémy či útoky netýkají. Vlci loví ovce – jsou rychlejší, silnější, agresivnější a není pro ně problém ovečku zabít. A pak tu máme hlídací psy – chrání ovce před vlky. Mohli by klidně naopak ovce lovit, ale rozhodli se, že je budou chránit. A bohužel pro otce se teta proměnila v hlídacího psa. Nelítostivého hlídacího psa trhajícího vlka na kusy! Dodnes nevím, co přesně otci řekla, vím jen, že za Káju bojovala jako za vlastní dítě.

* * *

Jak to s Kájou dopadlo? V den svých osmých narozenin byl odvezen do dětského domova. A později byl převezen na dětskou psychiatrii „pro nebezpečnost sobě a okolí“. Ze zařízení několikrát utekl, pokaždé ho nakonec našli. V současné době je medikovaný takovou mírou, že není schopný utíkat ani „ubližovat sobě a okolí“. Nevím, jaký byl jeho skutečný příběh ani co se doma doopravdy odehrálo. Nevím, do jaké míry situaci eskalovala přítelkyně, aby měla doma svůj vytoužený klid, a do jaké míry byl Kája opravdu okolí nebezpečný. My jsme ho měli „doma“ několik měsíců, společně s malými dětmi, dokonce i s kojenci, a nikdy nikomu neublížil. V tomto skutečném příběhu není p*ča teta, ale otec. Ne proto, že dal dítě do ústavního zařízení (náš sociální systém tuto volbu umožňuje, a tak měl otec právo se tak rozhodnout), ale protože nebyl schopný s dítětem otevřeně komunikovat a říct mu pravdu, čelit následkům svých vlastních rozhodnutí, tak raději lhal vlastnímu dítěti, špinil všechny kolem a znechucoval mu jeho budoucí domov. Svým jednáním totiž nechránil dítě, ale pouze sám sebe před negativní reakcí dítěte. Prolhaná p*ča! Tetě tleskánky!

***

Knížku Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi zakoupíte na našem e-shopu.

Tomáš Morávek DiS. je původně vystudovaný herec a moderátor, dnes vychovatel v několika zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, krizový intervent na dětské krizové lince a ředitel neziskové organizace (Ne)ohrožené děti. Před lety se poprvé setkal s ohroženými dětmi a tato zkušenost ho ovlivnila natolik, že opustil divadelní prkna a vrátil se opět ke studiu. Pro tuto práci vystudoval nejen vychovatelství, ale také podstoupil řadu dalších výcviků – výcviky v krizové intervenci (telefonické i chatové), základy psychopatologie, sebevraždy a sebepoškozování dětí a mladistvých, akutní stavy dětí a první pomoc, sociálně rizikové chování v dětském věku aj. Má více než devět let praxe v ústavních zařízeních pro děti, praxi z nízkoprahového zařízení v sociálně vyloučené lokalitě i praxi s dětmi s poruchami autistického spektra. Rovněž je to certifikovaný instruktor bojového umění se zaměřením na boj a sebeobranu beze zbraně ve všech vzdálenostech, včetně boje na zemi, se zbraní (tyč, nůž, pistole, improvizované zbraně) a v boji proti více útočníkům. Jeho motto zní: „Je normální, že silnější chrání slabšího.“ Hrdě o sobě říká, že umí uvařit výbornou kuřecí čínu a mikrovlnnou rýži.