Skryté příčiny duševních strastí - duševní poruchy jako srozumitelný příběh

Kniha SKRYTÉ PŘÍČINY DUŠEVNÍCH STRASTÍ je vydatným koncentrátem mnoha poznatků psychodynamické psychoterapie. PhDr. Michael Václavík, klinický psycholog a psychoterapeut s dvacetiletou praxí, v ní předává své znalosti a umožňuje nahlédnout do příběhů lidí, se kterými se v psychoterapii setkával. Kniha pojednává o různých příčinách vzniku duševních potíží a poruch. Přestože může sloužit i jako učebnice pro psychology a psychoterapeuty, je určena především laickým čtenářům, kteří chtějí pochopit složité nevědomé psychické procesy, ale bez komplikovaných termínů a vědeckého jazyka. Proto je psána s důrazem na čtivost a srozumitelnost, takřka bez cizích slov. Je-li použito cizí slovo nebo odborný termín, je takový výraz hned jednoduše vysvětlen.

Publikace se ve třinácti kapitolách zabývá psychickými strastmi, které patří k těm nejčastějším. Jsou to témata, pro něž lidé vyhledávají psychoterapeutickou pomoc, se kterými si nevědí rady a které bývají nejednou mylně pochopeny. Jde o anorexii, polaritní osobnost, téma deprese a sebevraždy. Kniha se dále zabývá příčinami vedoucími k sebepoškozování, závislostem na alkoholu, jídle nebo sociálních sítích. Popisuje kořeny a léčbu poruch spánku, panické poruchy, líčí psychosomatické souvislosti. Vysvětluje představu, jak vypadá duševní zdraví, co nás vede k agresivním fantaziím, co způsobuje potíže otěhotnět a jaké psychické mechanismy mohou stát za nadváhou. Neméně důležitá je ale i kapitola o dyádách, které čtenáři umožní pochopit, jak vznikají konkrétní emoce v lidské duši.

Autor čtenáře nabádá k vzájemnému dialogu s knihou, ve formě otázek k zamyšlení na konci každé kapitoly. Ale také doporučuje využívání myšlenek v knize obsažených k debatě s našimi blízkými – partnerem, potomkem, rodičem nebo kamarádem, kdy je možné využít druhého jako „kameru“, která nás vidí zvenčí.

Ukázka:

Latentní tetanie, panická porucha:

Nápadné děsy nenápadných lidí

„Srdce rychle tluče, studený pot se mi rozlévá po těle. Mám zrychlený dech a marně se snažím překonat stažení hrudníku. Nával horka střídá náběh na zimnici a tělo se třese, brní mi ruce. Točí se mi hlava, mám sucho v puse a dojem, že se děje něco hrozného. Mám strach, že umřu, nebo že zešílím. Chvilku mě napadá, že to není pravda, nebo že to snad ani nejsem já. Cítím děs a strašnou bezmoc. Vyletěl bych z kůže, utekl bych, ale není kam…,“ popsal své potíže Robert.

Při prvním návalu těchto ochromujících příznaků si zavolal sanitku. Měl dojem, že ho v nemocnici odbyli. Dostal na interně injekci na uklidnění, kapačku a komentář, že se nic vážného nenašlo: „Může za to asi stres.“ Za tři týdny se mu ale potíže vrátily. Absolvoval neurologické vyšetření s diagnózou latentní tetanie a doporučili mu brát hořčík. Trochu se ho dotklo, když mu praktický lékař doporučil psychiatrickou léčbu a psychoterapii: „Já si přece ty potíže nevymýšlím, nejsem blázen!“

Neurologická, interní, nebo psychická porucha?

Zmatení lékařského jazyka

Trpíme-li takto závažnými tělesnými příznaky, je pochopitelné, že hledáme diagnózu, tedy vysvětlení, co s námi je. Stejně tak hledáme i účinnou léčbu, která potíže odstraní. A zde narazíme hned na první kámen úrazu. Vyléčí naše potíže internista, neurolog, psychiatr, nebo psycholog?

Neurolog a internista nejprve musí zjistit, jestli se nejedná o projevy tělesné nemoci, například roztroušené sklerózy. Pokud se nic z okruhu somatických poruch nepotvrdí, mohou pojmenovat naše problémy celou řadou exoticky a dramaticky znějících diagnóz: Vegetativní labilita a dystonie, neurocirkulační astenie. Častěji pak latentní, kryptogenní, chronická nebo neurogenní tetanie, spazmofilie, spazmofilní neuropatie. Psychiatr nejspíše použije diagnózu panické poruchy. Uvažovat může ale i o anxiózní neuróze, konverzní poruše, asociativním stavu, larvované depresi a agorafobii. Starší odborníci by mohli hovořit o neurastenii nebo o hysterickém záchvatu.

Z psychologického hlediska se ale vždy jedná o jednu a tutéž psychickou poruchu, kterou každý odborník vidí ze svého úhlu. Naším záměrem bude hlouběji pochopit její souvislosti a příčiny.

PhDr. Michael Václavík je klinický psycholog a psychoterapeut v oblasti psychodynamické psychoterapie. Kromě toho se věnuje přednášení, vzdělávání a supervizi. Je autorem řady odborných článků i textů pro laiky, publikovaných na webu uTerapeuta.cz.

Psychologický pohled

Množství diagnóz odráží mnohotvárnost poruchy samotné. Mohli bychom přesněji hovořit o poruchách „panického spektra“. Tedy takových, které souvisí s emocí paniky, jež se projevuje bouřlivou tělesnou reakcí spojenou s akutními pocity strachu a ohrožení. V následujícím textu se pokusím nabídnout pochopení těchto poruch pomocí metafory stromu. Pestré symptomy, tedy nepříjemné ohrožující tělesné i duševní příznaky, jsou husté, spletité větve koruny stromu, které se kymácí ve větru a nahání strach. Medicína umožní jejich zpevnění nebo odříznutí. Jejich uřezání (jako např. odstranění příznaků pouze psychofarmaky či odvedením pozornosti relaxací) nezřídka začas způsobí, že větve narostou znovu, někdy ještě hustší, než byly dříve.

Kamil míval fobii z létání. Zažíval panické stavy, když si představil propastnou hloubku pod letadlem ve vzduchu. Ujišťování, že se jedná o nejbezpečnější formu cestování, nepomáhalo. Letadlo přece může spadnout. Kamil strach z létání překonal, když musel ve firmě začít cestovat do Číny. Na letišti si dal panáka nebo Neurol a časem si zvykl. O rok později začal jednoho večera cítit paralyzující úzkost, bušení srdce, studený pot, mravenčení a pocity děsu. To ho nakonec přivedlo do terapie.

Nechceme-li tedy jenom odřezávat „větve“ našich problémů, musíme jít od povrchu, od koruny níže, hlouběji do sebe a zjistit, že naše rozmanité potíže vyrůstají z „kmene“. Tím je u poruch panického spektra právě emoce paniky. Obří strach a pocit ohrožení. A abychom mohli pochopit, kde vzniká kmen, je potřeba jít až pod povrch, do hlubiny našeho nitra a najít kořeny vlastní paniky. Ty mohou být pochopitelně u různých lidí rozdílné, ale v praxi se ukazuje několik nejtypičtějších příčin, kterým se budeme dále věnovat.

Panika

Dříve než se pustíme ke kořenům, všimněme si kmene poruchy, samotné emoce paniky. Zajímavá je etymologie tohoto slova. Slovo je odvozeno od starořeckého jména boha Pana (Πάν), jehož tak údajně v řecké mytologii nazývali proto, že všechny obveseloval, naproti tomu však také v poledních hodinách svým křikem naháněl strach. Pacienti trpící panickou poruchou se mnohdy starořeckému bohu Panovi nápadně podobají. Jak si dále na příbězích pacientů ukážeme, dramatickými psychickými potížemi často trpí lidé, do kterých bychom to mnohdy „vůbec neřekli“. Někdy působí navenek velmi pohodově, jindy žijí jednostranným způsobem života. Pokoušejí se obejít konfliktní, nepříjemná a kontroverzní životní témata, být raději pro druhé obveselením, případně chtějí „jít z cesty“ a nedávat najevo svou odlišnost.

Kořeny paniky

Panikařit můžeme z čehokoli, co nám subjektivně nahání hrůzu, co v nás vyvolává „fobický“ strach, děs. Panická ataka představuje (pouze) obrannou reakci našeho těla. Nepředstavuje vůbec samotný problém. Naše tělo se jen připravuje na boj. Na útok, nebo útěk. Organismus se aktivuje pro záchranu života (hyperventilace má dodat kyslík, bušení srdce pro oběh krve, třes pro rychlou svalovou odpověď, pocení pro ochlazování, rozmazané vidění pro širší zorné pole). Podstatnou otázkou je: S čím chceme svést boj?

Mohlo by vás také zajímat: Poruchy osobnosti v 21. století – Diagnostika v teorii a praxi

Oproti fobiím mají panické potíže jednu zásadní nevýhodu. Důvody vzniku jsou hluboce nevědomé. Taky „musí“ být. Snažíme se sami před sebou ukrýt to, co pokládáme za ohrožující, nebo ještě přesněji zničující. Abychom mohli plně pochopit vznik poruch spojených s panickými stavy, je potřeba pochopit, JAK porucha vzniká, tedy jaké psychické mechanismy se podílí na jejím vzniku. Pro lepší pochopení bude použito pěti metafor: elektrický zkrat, alergie, útok na hrad, výhybkář a o vlku a o koze. Než se dostaneme k mechanismu vzniku poruchy, je potřeba si říct, CO ji vyvolává. Z čeho tedy panikaříme nejčastěji? Paniku může vyvolat v podstatě cokoli, co má pro nás subjektivně děsuplný význam.

Typicky ale nachází terapeuti u svých pacientů tyto čtyři zdroje: strach z vlastní smrti, agresivity, bezmoci a sexuality. Uvedený model panických potíží je možné podle výše nabídnuté alegorie se stromem zobrazit následovně:

Strach z agresivity

Toho dne Lenka nepřijela na terapii. Místo toho si přála video hovor, který byl kvůli v té době probíhající koronavirové pandemii alternativní formou setkání. Vypadala zklamaně, vystrašeně, unaveně a nešťastně. „Dneska bych za vámi ani nebyla schopná přijet. V noci jsem měla záchvat, bylo mi strašně. Myslela jsem, že budu muset jet na pohotovost. Měla jsem návaly na omdlení, bušilo mi srdce, bolelo mě břicho, myslela jsem, že je se mnou konec.“ Vše ovšem říkala, jak bylo jejím zvykem, s pobaveným, sebe ironizujícím úsměvem. Lenka chodila do terapie druhým rokem. Proto tušila, že nemá tělesnou nemoc. Bála se ale, že se u ní rozvinula vážná psychiatrická porucha, že „zešílí“. Taky byla zběhlejší ve „čtení“ vlastních životních událostí a napadlo ji, že potíže mají souvislost s jejím včerejším online setkáním s přáteli. Když jsme dopodrobna probrali události včerejšího hovoru, ukázalo se, že ji provokoval jeden opilý kamarád a to, jak si někteří přátelé „hráli“ na bezproblémovost, že jim pandemická opatření nevadí. Téma „nic mi nevadí“ bylo mimochodem typické právě pro ni.

Lence velmi pomohlo uvědomit si, že nemusí na psychiatrickou pohotovost, protože „nešílí“. „Pouze“ se bála projevit svůj hněv na kamarády. To ji vyděsilo. Prožila vztek, ale bylo pro ni vnitřně nepřijatelné a neznámé projevit jej. Necítila se svobodná hovor ukončit. I když se ostatní podle vlastního uvážení odpojovali a šli spát, ona se cítila povinna zůstat až do konce, aby to „nebylo blbé“.

Tento motiv je u lidí trpících panickými potížemi velmi častý. Děs může být způsoben obavami z následků projevené zlosti nebo jenom odlišnosti. „Co si o mně řeknou? Jak zareagují na moje projevy odporu? Odmítnou mě, stanou se z nich nepřátelé, zaútočí na mne…?“ Druhou možností, která vyvolává paniku, je poškození vlastního sebeobrazu. „Jsem hrozná, agresivní osoba! Vůbec nejsem kamarádská a chápavá!“ Uvědomění si a projevení hněvu nám při takovém očekávání nahání hrůzu.

Do této skupiny patří i některé fobické reakce. Například fobie z krve, pavouků, výšky… v sobě mnohdy zahrnují témata agresivní konfrontace. „Tady poteče krev!“ je zvolání, které by mohlo platit pro odběry krve, ale taky pro „masakr“.

***

Knihu SKRYTÉ PŘÍČINY DUŠEVNÍCH STRASTÍ zakoupíte na našem e-shopu a také jako e-knihu