Metafory, kterými žijeme v edici Klasici

Koupit na e‑shopu

Kniha Metafory, kterými žijeme způsobila v době, kdy poprvé vyšla (1980), revoluci ve filozofii jazyka a přístupu k němu vůbec. Dalekosáhlé důsledky měla nejen v lingvistice, kognitivní vědě a filozofii, ale i v literární vědě, politice, právu, klinické psychologii, náboženství, matematice či filozofii vědy. Její převratné myšlenky se dočkaly jak nadšeného přijetí, tak dlouhodobého a zarputilého odmítání.

Autoři tvrdí, že metafora není věcí básnického jazyka, ba ani jazyka vůbec, ale spíše myšlení jako takového. Toto poznání podle nich ztěžují čtyři přetrvávající omyly v přístupu k metafoře, které se v západní kultuře všechny dají vystopovat přinejmenším k Aristotelovi. Prvním omylem je, že metafora je otázkou slov, nikoliv konceptů. Druhým omylem je, že metafora je založena na podobnosti. Třetím omylem je, že všechny (myšlenkové) koncepty jsou doslovné, a žádný nemůže být metaforický. A konečně, čtvrtým omylem je, že racionální myšlení není nijak ovlivněno povahou našich mozků a těl.

Lakoff s Johnsonem zavádí několik zásadních pojmů: především to je konceptuální metafora (v předchozích českých vydáních se užíval pojem pojmová metafora), tedy způsob chápání jedné myšlenky (či konceptuální domény) prostřednictvím pojmů z domény jiné. Konceptuální doména pak může být jakákoliv mentální reprezentace a organizace lidské zkušenosti. Takovými doménami může být např. lidská zkušenost se směrem (direkcionalita) a zkušenost s množstvím. Konceptuální metaforou pak je používání pojmů z domény "směru" při popisu jevů v doméně "množství". Tedy např. "množství stoupá". Podobných přenosů z jedné domény do druhé lze podle autorů nalézt v každém jazyce nepřeberné množství i v běžné komunikaci o těch nejzákladnějších konceptech lidské zkušenosti (množství, čas, prostor apod.) a mluvčí si většinou jejich metaforickou povahu už vůbec neuvědomují. Skutečnost, že různé jazyky používají stejné konceptuální metafory pak autory vedla k domněnce, že mapování mezi jednolivými doménami pak přímo souvisí s mapováním neuronových sítí v lidském mozku.

Ale právě její tradiční a silně zažité vnímání jako něčeho v zásadě nedůležitého a vykázaného kamsi mezi básnické obrazy či řečnické prostředky stěžuje pochopení a přijetí zásadní změny diskurzu, kterou kniha přinesla.

Mohlo by Vás také zajímat:
Mít nebo být: nejslavnější dílo Ericha Fromma

Ukázka:

4 Orientativní metafory

Doposud jsme se zabývali tím, čemu budeme říkat strukturní metafora, tedy případy, kdy je jeden koncept metaforicky strukturován na základě druhého. Existuje však ještě jiný druh metaforického konceptu, a to takový, který nestrukturuje jeden koncept na základě druhého, nýbrž organizuje celý systém konceptů, a to všechny vůči sobě navzájem. Budeme jim říkat orientativní metafory, neboť většina z nich má něco společného s orientací v prostoru: nahoru–dolů, dovnitř–ven, vpředu–vzadu, směrem k–pryč od (popř. na–z), hluboký–mělký, centrální–periferní. Tyto prostorové orientace vyplývají z okolnosti, že máme těla jistého specifi ckého typu a že v našem fyzickém prostředí tato těla fungují jistým specifi ckým způsobem. Orientativní metafory dávají konceptu prostorovou orientaci; například šťastný je nahoře. Ta okolnost, že koncept šťastný je orientován nahoru, vede pak v češtině k výrazům jako „to mi zvedlo náladu“.

Takovéto metaforické orientace nejsou nahodilé. Mají základ v naší fyzické a kulturní zkušenosti. Ačkoliv polárně protilehlé opozice nahoru–dolů, uvnitř–vně atd. jsou co do své povahy fyzické, orientativní metafory, které jsou na nich založeny, mohou být v různých kulturách různé. Budoucnost je například v některých kulturách před námi, kdežto v jiných je vzadu. Podíváme se na prostorotvorné (spacializační) metafory, na jejichž zkoumání se speciálně zaměřil William Nagy (1974), jako na názorný příklad. V každém případě pouze stručně naznačíme, jak mohl daný metaforický výraz asi vzniknout z naší fyzické a kulturní zkušenosti. Tyto vysvětlující poznámky by tedy měly být sugestivní a věrohodné, nejsou však míněny jako definitivní.

Šťastný je nahoře; smutný je dole

• Dnes se mi zvedla nálada.
• Povzneslo mě to na duchu.
• Pozvedl jsi mně náladu.
• Je v povznesené náladě.
• Tvoje uznání mi značně zvýšilo sebevědomí.
• Cítím se skleslý.
• V poslední době jsem úplně na dně.
• Upadl jsem do deprese.
• Moje nálada zvolna klesala.

Fyzická báze: Shrbený postoj typicky doprovází smutek a depresi, vzpřímené držení těla zase pozitivní citový stav.

Vědomý je nahoře; nevědomý je dole

• Jsi vzhůru? Vstávej!
• Povstal z mrákot.
• Už su hore (nářeční)
• Vstává brzy ráno.
• Upadl do kómatu.
• Sestoupila do říše snů.
• Ponořil se do hlubokého spánku.
• Řekl to pod hypnózou.
• Upadla do mdlob.

Fyzická báze: Lidé a velká většina jiných savců spí vleže a stojí, když jsou v bdělém stavu.

Zdraví a život jsou nahoře; nemoc a smrt jsou dole

• Je na vrcholu blaha.
• Lazar vstal z mrtvých.
• Je ve vrcholné formě / v top kondici.
• S tím jeho zdravím to jde nahoru dolů.
• Jde to s ním z kopce.
• Upadla do nemoci.
• Jeho zdraví upadá.

Fyzická báze: Vážná choroba nás fyzicky nutí ležet. Je-li člověk mrtev, je fyzicky dole.

Předvídatelné budoucí události jsou nahoře (a vpředu)

• Všechny nadcházející akce budou oznámeny v novinách.
• Co všechno je letos ještě před námi?
• To, co očekáváme, nad námi visí jako Damoklův meč.
• Máš toho ještě hodně před sebou.

Fyzická báze: Normálně se naše oči dívají tím směrem, ve kterém se typicky pohybujeme (kupředu). Když se objekt blíží k člověku (nebo když se člověk blíží k objektu), objekt se zdá větší. Protože je země vnímána jako pevná, zdá se, že se vrchol objektu v zorném poli pohybuje směrem vzhůru.

...

Knihu Metafory, kterými žijeme koupíte na našem e-shopu.