Kulturní vzorce

Ruth Benedictovou ovlivňovaly především myšlenky známého německého kulturního historika Oswalda Spenglera (ten ji inspiroval ideou, že každá kultura je neopakovatelná, že je jako organismus, který se musí zrodit, růst, dosáhnout vrcholu, stagnovat a nakonec zemřít) nebo filozofa Friedricha Nietzscheho (především jeho úvahy o dionýském a apollinském principu) a gestaltpsychologie, která přišla se zjištěním, že lidská mysl má sklon organizovat smyslové vjemy do nějakého dobrého tvaru - například tři tečky vidíme spíš jako trojúhelník než jako pouhé tři tečky. Toto zjištění je možno aplikovat i na kulturní jevy, a místo zdánlivého chaosu nesourodého souboru institucí a zvyků určité kultury lze vidět i dobrý tvar, určitý vzorec či uspořádání.

V knize Kulturní vzorce, která poprvé vyšla v roce 1934, se Benedictová zabývá třemi různorodými kulturami: indiánským kmenem Zuñi z Nového Mexika, na nichž demonstrovala apollinský princip (uměřenost, rozum), západokanadskými indiány kmene Kwakiutlů, jejichž kultura měla být řízena principem dionýským (touha po prestiži a úspěchu, emocionálnost), a kulturou ostrova Dobu poblíž Nové Guineje, kteří jsou podle Benedictové uprostřed extrémů předchozích dvou a jejich kultuře měl dominovat schizofrenní vzorec.

Dílo Ruth Benedictové je významné i v kontextu doby svého vzniku, kdy v Evropě byly na vzestupu fašismus a s ním spojený rasismus. Benedictová odmítala jakoukoliv souvislost mezi kulturou a lidskou biologií - tedy mezi kulturou a rasou. Tvrdila, že se v nás věrně odráží kultura, v níž jsme vyrůstali, a ne náš biologický původ. 

I dnes je dílo Ruth Benedictové aktuální především proto, autorka jednoznačně prosazuje kulturní relativismus: představila tři vybrané kultury a ukázala, že každá z nich je založena na svém vlastním souboru hodnot a jejich příslušníci usilují o dosažení takových životních cílů a volí k tomu takové prostředky, které by mohly pro lidi z jiných kultur být překvapivé, šokující nebo docela nepřijatelné. Avšak v kontextu dané kultury dává vše jednoznačný smysl. Její dílo nás tak může poučit, jak rozdílný může být pohled na život a životní cíle v odlišných kulturách - v dnešní době opět vzrůstající nedůvěry či rovnou nenávisti ke všemu cizímu jde o myšlenky znovu aktuální.

Ruth Benedict (1887–1948) byla americká kulturní antropoložka, představitelka kulturního relativismu. Její přístupný a popularizační způsob psaní přispěl k tomu, že se v 60. letech stala téměř kultovní autorkou různých studentských hnutí. Česky vyšla i její kniha Chryzantéma a meč (2013).

Ukázka:

III

Integrace kultur

Různost kultur lze doložit nekonečným množstvím příkladů. V některých společnostech může být jedna oblast lidského života ignorována natolik, že sotva přežívá; někdy dokonce jejich příslušníky ani nenapadne, že by mohla existovat. Nebo může jedna oblast ovládnout takřka veškeré organizované chování společnosti, takže se i na situace jí velmi vzdálené hledí výhradně jejím prizmatem. Kulturní rysy spolu nijak vnitřně nesouvisející a historicky na sobě nezávislé splývají v nedělitelný celek, čímž vytvářejí prostor pro chování, které nemá protějšek v oblastech, kde k tomuto ztotožnění nedošlo. Z toho logicky vyplývá, že bez ohledu na to, o jaké chování jde, jeho normy v různých kulturách představují široké rozpětí od kladného pólu k zápornému. Mohli bychom předpokládat, že všechny národy budou shodně odsuzovat zabití. Skutečnost je právě opačná; lze se setkat i s názorem, že šlo o bezúhonný čin, když mezi sousedními zeměmi byly přerušeny diplomatické styky, pokud zvyk velí své první dvě děti zabít, nebo když má manžel právo zabít manželku či je povinností dítěte zabít rodiče dříve, než zestárnou. Může se stát, že je zabíjen ten, kdo ukradl slepici, kdo se narodil ve středu nebo komu se nejdřív prořezaly horní řezáky. U některých etnik je ten, kdo náhodně způsobil smrt, podroben mučení; jinde totéž považují za věc bezvýznamnou. Také sebevražda může být brána na lehkou váhu a stává se útočištěm kohokoli, kdo narazil i na celkem bezvýznamnou překážku, takže k sebevraždám příslušníků daného kmene dochází běžně. Jinde mohou v sebevraždě vidět nejušlechtilejší a nejvznešenější čin, jaký může moudrý člověk vykonat. Naproti tomu pouhé vyprávění o ní může svou neuvěřitelností vzbuzovat veselí mezi posluchači, kteří sebevraždu považují za čirou nemožnost. Jinde může být zločinem podléhajícím zákonitému trestu nebo hříchem proti bohům.

Čtěte také: Arnold van Gannep - Přechodové rituály

Avšak rozmanitost zvyků ve světě není něčím, co bychom mohli pouze bezmocně zaznamenávat. Tady dochází k sebetrýznění, tam žijí lovci lebek, v jednom kmeni dodržují předmanželskou zdrženlivost, v jiném je u dospívajících běžné nevázané chování; to není výčet nijak nesouvisejících faktů, z nichž každý bychom měli vítat s překvapením, pokud se vyskytne – nebo také nevyskytne. Ani zákazy zabít sebe nebo někoho jiného, přestože se na ně nevztahuje žádná absolutní norma, nejsou náhodné. Význam chování určité kultury se nevyčerpává tím, že jsme je pochopili jako záležitost místní platnosti, vytvořenou lidmi a nesmírně variabilní. U tohoto chování se také projevuje tendence k integraci. Kultura je stejně jako jednotlivec více méně konzistent ním souborem myšlenek a činů. V každé kultuře vznikají pro ni charakteristické cíle, které společnosti jiného typu nemusejí nutně sdílet. Lidé každé kultury jednají v souladu s těmito cíli, takže způsob jejich života se postupně stále více vyhraňuje a různorodé prvky jejich chování nabývají úměrně k naléhavosti jednotlivých motivací stále sladěnějších podob. V dobře integrované kultuře se dokonce činy pro ni velmi nevhodné časem stanou charakteristickým projevem jejích vlastních cílů; než se tak stane, často kvůli tomu projdou jinak velice nepravděpodobnou přeměnou. Podobu, kterou tyto činy získaly, se nám podaří pochopit, jen pokud už známe povahu emocionálních a intelektuálních hnacích sil oné společnosti.

Mohlo by Vás také zajímat: Sigmund Freud - Totem a tabu

Takovéto strukturování kultury je nutné brát v úvahu, nejde totiž o bezvýznamnou podrobnost. Celek, jak se zdůrazňuje v mnoha oborech moderní vědy, není pouhým součtem všech svých částí; je to výsledek jedinečného uspořádání a vzájemných vztahů částí, které daly vzniknout nové entitě. Střelný prach není pouhým „součtem“ síry, dřevěného uhlí a ledku, vždyť ani hluboká znalost všech těchto tří komponentů ve všech formách, v jakých se jen v přírodě vyskytují, podstatu střelného prachu neodhalí. Vzniklý celek získal nové vlastnosti, které jeho složky neměly, a chová se způsobem naprosto odlišným od reakcí kteréhokoli z nich v jiných kombinacích.

Podobně jsou kultury také něčím víc než sumou svých kulturních rysů. Můžeme vědět vše o zvyklostech kmene při uzavírání manželství, rituálních tancích a při obřadech dospělosti, a přesto nemusíme rozumět jeho kultuře jako celku, který tyto prvky využívá v zájmu svého vlastního cíle. Tento cíl vybírá mezi rysy vyskytujícími se v okolních oblastech ty užitečné – a ostatních se zbavuje. Jiné rysy přetváří tak, aby se dostaly do souladu s jeho požadavky. Celý proces samozřejmě vůbec nemusí probíhat vědomě, ale zanedbávat jej při studiu vzorců lidského chování znamená vzdávat se možnosti fundovaně je interpretovat.

Na integraci kultur není nic tajemného. Stejným procesem vznikají a přetrvávají umělecké styly. Gotická architektura, začínající sotva něčím víc než preferováním výšky a světla, se díky působení kánonu vkusu, který se v rámci jejích technik vyvinul, stala jedinečným a homogenním uměním 13. století. Vzdala se disharmonických prvků, jiné upravila pro své účely a vymyslela další, odpovídající gotickému vkusu. Když tento proces popisujeme v jeho historickém vývoji, nutně používáme animistický způsob vyjadřování, jako by při růstu této velké umělecké formy probíhal výběr a působil účel. Ale za to mohou jiné formy, tentokrát jazykové. K vědomému výběru nedošlo, nepůsobil žádný účel. Co zpočátku nebylo víc než malou odchylkou od místních forem a technik, se projevovalo stále výrazněji, integrovalo do stále jednoznačnějších norem, až vzniklo gotické umění.

Proces, kterým prošly velké umělecké styly, probíhá také v kulturách jako celku. Všechno to různorodé chování zaměřené na získávání obživy, partnera, na válčení a uctívání bohů se formuje do konzistentních vzorců v souladu s kánony výběru, které se v dané kultuře vyvíjejí, aniž si to lidé uvědomují. Některým kulturám se stejně jako některým uměleckým obdobím integrace nepodaří a o mnoha dalších víme příliš málo, než abychom chápali jejich motivaci. Ale kulturám všech úrovní složitosti, včetně těch nejprostších, se už podařilo integrity dosáhnout. Staly se více či méně úspěšným výsledkem integrovaného chování a je obdivuhodné, jak velký počet konfi gurací lze vytvořit.

Mohlo by vás také zajímat: Člověk a jeho symboly.

Antropologové se zatím věnovali převážně rozboru kulturních rysů a podstatně méně studiu kultur pojatých jako celky vzniklé spojením částí. Do značné míry je to důsledek způsobu, jakým etnografové tradičně psali své práce. Nevycházeli z vlastních přímých poznatků o primitivních národech. Tito teoretici měli k dispozici kromě příběhů cestovatelů a misionářů také formální a schematické zprávy prvních etnologů. Z takových zdrojů mohli zjistit, jak byl rozšířen zvyk vyrážet zuby nebo věštit z vnitřností, ale nebylo možné pochopit, jak byly tyto kulturní rysy u různých kmenů začleněny do charakteristických konfi gurací, které těmto postupům dávaly formu a význam.

Studie kultury jako Zlatá ratolest (Th e Golden Bough)12 a obvyklé komparativní etnologické práce jsou analytickými studiemi o rysech a ignorují veškeré aspekty kulturní integrace. Zvyklosti spojené s uzavíráním manželství a se smrtí jsou u nich dokládány jednotlivými příklady chování vybranými náhodně z mnoha velmi odlišných kultur a toto pojetí pak vytváří jakéhosi mechanicky složeného Frankensteinova netvora, jehož pravé oko pochází z Fidži, levé z Evropy, jedna noha z Ohňové země, druhá z Tahiti a prsty rukou i nohou opět odjinud. Taková postava neodpovídá realitě, ani přítomné, ani minulé, a základní problém je týž, jako kdyby například psychiatrie nepokročila dál než k sepsání katalogu symbolů užívaných psychopaty a ignorovala studium vzorců patologického chování – schizofrenie, hysterie a maniodepresivních poruch, jejichž jsou součástí. Úloha určitého rysu v chování psychotiků, míra, do jaké ovlivňuje celou jejich osobnost, a vztah tohoto rysu ke všem ostatním zkušenostem se v jednotlivých případech velice liší. Jestliže nás zajímají duševní pochody, uspokojivou odpověď můžeme získat jen zjištěním postavení konkrétního symbolu v celkové konfi guraci zkoumané osobnosti.

Studie kultur bývají skutečnosti stejně tak vzdálené. Jestliže nás zajímají kulturní procesy, existuje jediný způsob, jak poznat význam vybraného detailu chování – zasadit jej do kontextu motivů, emocí a hodnot, které jsou v dané kultuře institucionalizovány. Dnes se situace jeví tak, že je nezbytné studovat především živou kulturu, poznat její obvyklé způsoby myšlení a fungování jejích institucí – a takové znalosti nemohou vycházet z pitev a posmrtných rekonstrukcí.

Nutnost studovat fungování kultur již mnohokrát zdůrazňoval Malinowski.13 Obvyklé mnohomluvné studie kriticky přirovnává k posmrtnému pitvání organismů, které bychom raději měli zkoumat, dokud fungují a jsou plny života. Jedním z nejlepších a průkopnických portrétů primitivní kultury, díky němuž moderní etnologie vznikla, je Malinowského rozsáhlá zpráva o obyvatelích Trobriandských ostrovů v Melanésii. Malinowski se ale v etnologických zobecněních spokojuje se zdůrazňováním faktu, že rysy jsou pevně spjaty s kulturou, jejíž jsou součástí, a že fungují. Potom dochází k závěru, že rysy této ostrovní kultury – důležitost dodržování vzájemných závazků, povaha místní magie, rodinné vztahy – jsou pro tento primitivní svět příznačné, místo aby v konfi guraci této kultury rozpoznal jeden z mnoha pozorovaných typů, z nichž každý se vyznačuje charakteristickým uspořádáním ve sféře hospodářské, náboženské a rodinné.

Při zkoumání chování kultur se již nadále nelze omezovat na obecné zařazování konkrétních místních poměrů k primitivní kultuře. Antropologové právě přecházejí od výzkumu primitivní kultury ke studiu primitivních kultur a první důsledky této změny singuláru v plurál teprve začínají být zřejmé.

Knihu Kulturní vzorce můžete koupit na našem e-shopu.