Slon v šuplíku aneb pohádky o veselé havěti ze zoo: rozhovor s autorem knihy Janem Nejedlým

Koupit na e‑shopu

Veselá havěť v šuplíku

Učitel a dlouholetý redaktor časopisu Rodina a škola Jan Nejedlý vydává v Portálu knihu Slon v šuplíku. Veselé pohádky ze zoo, jak zní podtitul, jsou určeny pro děti od dvou let výše. 

Jak se slon ocitl v šuplíku?

Autor psal pohádky tak dlouho do šuplíku, až se mu jednou v šuplíku objevil slon. A s ním další zvířátka: hrabáč, hroch, luskoun, mýval, tučňák, opice, dikobraz a mnohá jiná stvoření. Šuplík plný veselé havěti.

Co vás při psaní inspirovalo?

Jednou jsem slyšel, jak děti ze slepecké školy šly do zoo. Chtěly poznat slona, a proto na něj položily ruku, že si ho osahají. Jenže on jaksi nikde nekončil. Tak šly a šly podél slona a on pořád nekončil – docela se prý vylekaly. Na základě téhle historky jsem napsal úvodní příběh. Pak jsem zase někde četl, že v jedné japonské zoo se zamiloval tučňák do kreslené postavičky z kartonu, která tam stála jako reklama. Bylo to poté, co tučňáka opustila jeho dlouholetá družka, tak si našel novou lásku. Papírovou. Celé dny na ni hleděl a po jejím boku i skonal. Můj příběh o zamilovaném tučňákovi končí ale radostně. 

Jaký vůbec máte vztah ke zvířatům?

Veskrze kladný. Od mého dětství jsme vždycky měli doma psa a teď jsem zdědil po mámě ještě tři kočky. Co se týče exotické zvěře, rád ji navštěvuji v zoologických zahradách. A jeden čas jsme měli doma pevnou telefonní linku, jejíž číslo bylo podobné číslu na veterináře. Lidé se často přehmátli a volali nám, jestli bychom jim mohli oočkovat tarantuli nebo odčervit pštrosa. 

Očkoval jste tarantuli?

To nás bohužel na pedagogické fakultě neučili.

Jak se vám líbí ilustrace Lucie Dvořákové, které vaši knížku doprovázejí?

Jsou skvostné! Nemůžu se na ně vynadívat. Kochám se jimi, jako bych procházel snovou zoologickou zahradou. Kresby jsou vtipné i dojemné, přesně na těch místech, kde je to třeba. A vůbec celé výtvarné řešení knihy je skvělé. Povýšilo ji o několik pater výš. 

Poslední pohádka vypráví o tom, jak se v zoo malovalo. Aby se zvířata neumazala od barev, berou si je lidé z okolí na chvíli domů. Které zvíře byste si vzal domů vy?

Asi lenochoda. 

Proč?

Jednou jsem viděl v zoo lenochoda, jak visí na větvi a spí. Po chvíli větev křupla a zlomila se. Lenochod spadl i s větví dolů na zem. A co myslíte? Ani se nevzbudil. Dál objímal packami ulomenou větev a spal. Ten inspirující klid. A trvání si na svém. 

Komu byste knihu Slon v šuplíku věnoval?

Všem dětem a rodičům, kteří mají rádi legraci. A také tomu pánovi, který onehdy v pražské zoo vyzvedl svého jezevčíka, aby lépe viděl na lachtany. Bylo jasné, že psům rozumí. A také bych knížku rád věnoval své mámě, která se jejího vydání už bohužel nedožila.

Knihu Slon v šuplíku koupíte na našem e-shopu.