Torey L. Hayden „krotí sebranku“

Vezměte čtyři děti různého věku, s různým rodinným zázemím a s různými, ale vždy velikými problémy. Dejte je do speciální třídy, protože v jiných třídách jsou nezvladatelné, a nechte učitelku, aby se o ně nějak postarala. Učitelka Torey má však zájem na rozvoji každého z nich, i když dohromady je to „sebranka“.

Boo je sedmiletý autistický chlapec, který není schopen mluvit ani si dojít na toaletu a žije ve svém uzavřeném světě, do něhož jiní lidé nepatří. Lori, sedmiletou holčičku, její biologičtí rodiče týrali tak, že jí poškodili mozek, a proto se nedokáže naučit číst. Má však srdce na dlani a její sociální inteligence je vysoká. Desetiletý Tomaso na vlastní oči viděl, jak jeho nevlastní matka zabila jeho otce a bratra. Putuje od jedněch pěstounů k druhým a hrůznou událost zpracoval tak, že nenávidí svět. A Claudia je plachá dvanáctiletá dívka s vynikajícím prospěchem, která do speciální třídy přišla z katolické školy. Proč? Je těhotná.

Torey L. Hayden, jejich učitelka, je asi jediná, kdo nebere tuto speciální třídu jako „odkladiště“ bláznivých dětí. Každý den se snaží ukázat svým žáčkům, v čem jsou jedineční, a hlavně je naučit, jak překonat svoje problémy. Chce to obrovskou dávku nasazení, odvahy a trpělivosti. Skoro každý den se odehraje dramatická událost, děti zažívají své neúspěchy. Ale dostavují se i dílčí pokroky a radosti, kvůli nimž stojí toto úsilí za to.

Co se mohou takové děti naučit? To, že si mohou pomáhat a brát ohledy na druhé. Že mají svoji vlastní hodnotu, i když neumějí číst. Dokážou projevit city a přijmout je od druhých. Výsledky jsou v porovnání s většinou nepatrné, ale tyto děti za rok strávený s Torey ušly obrovský kus cesty, která je natrvalo ovlivnila.

Torey s potěšením sbírá ohlasy od svých už dospělých žáků. Dnes třicetiletá Lori jí napsala: „Mám se skvěle. V osmnácti jsem potkala svého manžela. Pracuje teď jako pastor a já mu pomáhám v kostele. Máme dvě dcery, Chelsea a Darcy, a syna Alana. Učíme je doma a je to vynikající zkušenost. Uvědomuji si, o kolik jsou šťastnější, než jsem byla v jejich letech já. Myslím, že je moc důležité naslouchat dětem.“ 

Sebranka je čtivý příběh nesourodé čtveřice dětí a jejich učitelky, která občas překročí hranice své profese a do osudů svých žáků se vžívá více, než by se od ní čekalo a mnohdy i chtělo. Kniha osloví nejen čtenáře předchozích knih T. L. Hayden, ale i zájemce o příběhy s psychologickou tematikou a lidi, kteří se věnují práci s dětmi s handicapem a poruchami chování. Jak uvedla jedna ze zahraničních recenzentek Mary Kenny: „Tohle je kniha pro všechny, kteří se zajímají o to, co se děje v dětských srdcích a myslích.“

Torey L. Hayden je autorkou řady velmi úspěšných románů, které představují skutečné příběhy z prostředí škol pro děti s poruchami chování. Pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka. Nyní jsou dostupné její knihy Spratek (i jako audiokniha na CD načtená Simonou Babčákovou či jako e-kniha), Sebranka (jako e-kniha) a Tichá holka (jako e-kniha).

Ukázka:

NEPLÁČU, JEN SI ČISTÍM OČI!

Květen je měsíc školních představení. Představení u příležitosti Dne matek, 1. máje a závěru roku. Pátá třída pořádala divadlo. Celá škola se zúčastnila soutěže talentů. Děti ze školky a prvňáčci předvedli maminkám pásmo písniček a básniček. Za prosklenými dveřmi nám celé týdny poskakovaly desítky hlaviček ozdobených papírovými květinami.

My jsme nedělali nic. V předchozích letech, kdy jsem měla samostatnou třídu, jsme vždycky připravili zvláštní program pro rodiče. Letos to nešlo. Měla jsem jen čtyři děti, z nichž dvě neuměly číst, jedno nechtělo mluvit a jedno bylo v osmém měsíci těhotenství, takže jsem nedokázala vymyslet, co bychom mohli dělat. Nakonec jsem došla k závěru, že nebudeme dělat nic, protože jsem neměla dost času, pomocníků ani nápadů.

Třem z mých dětí to vyhovovalo, Lori to samozřejmě pobouřilo. Kdyby zůstala v Ednině třídě, dostala by roli lesní květiny, nosila by ve vlasech papírové tulipány a zpívala „Vozilo se na jaře slunce v zlatém kočáře“. Libby si přinesla svoji čelenku domů a naučila Lori slova všech písniček nazpaměť. Byli jsme nemilosrdně zaplavováni Loriiným poněkud nevalným zpěvem, když nám písničky předváděla. Horší bylo, že nám přinesla Libbyiny papírové tulipány. Když o tom drnčela pořád dál, nakonec jsem se na ni rozzlobila a řekla jí, že jestli chce zpátky do Edniny třídy a jít za pitomou květinu, tak ať si pro kristapána jde, ale ať už nás přestane otravovat, protože my prostě nemůžeme žádný májový program připravit. Následovaly slzy a spousta trucování, dolní ret vystrčila na dva centimetry. Bylo mi mizerně z toho, že jsem ztratila trpělivost, a snažila jsem se jí omluvit, ale Lori neměla na smiřování náladu.

Téma však nevyšumělo. Jednou v pátek odpoledne jsem přinesla kytaru. To nebylo samo o sobě nic nového – neměli jsme jinou možnost, jak muzicírovat. Ale tentokrát začaly sršet nápady.

Mohlo by vás také zajímat: Peter Pöthe - Síla nevysloveného. Příběhy z terapie českých dětí a dospívajících.

„Hele, já vím, co můžeme udělat!“ vykřikla Lori. Seděla mi u nohou na podlaze, ale teď v návalu vzrušení vyskočila. „Já vím, já vím! Můžeme udělat soutěž talentů. My čtyři. A ty můžeš hrát na kytaru.“

Žaludek se mi scvrkl. Nejsem žádná estrádní umělkyně a při pouhém pomyšlení na vystupování jsem dostávala trému.

„To je ale pitomej nápad,“ ozval se Tomaso. „Co bysme dělali?“

„Zpívali, hlupáku,“ odpověděla Lori.

„Já nejsem hloupý, ty seš hloupá. Jestli si myslíš, že se zvedneme a půjdeme zpívat do nějaký blbý talentový soutěže, tak seš blázen. My přece žádnej talent nemáme.“

Sklíčený výraz. Tvářila se tak smutně, že Tomaso změkl.

„No tak jo, možná to není úplně pitomej nápad. Jenom trochu pitomej.“ Lori se posadila a opřela si tváře o pěsti. Neřekla nikomu ani slovo.

„Lor,“ řekla jsem, „já vím, jak moc chceš něco dělat. Bylo by vzrušující připravit nějaký program. Ale v tuhle chvíli na to nejsme zrovna ve formě. Boo zná jenom jednu písničku a podle mě by obecenstvo na talentové soutěži asi nechtělo slyšet Binga. Claudia bude mít co nevidět miminko. Takže zbývá Tomaso, ty a já.“

„A já rozhodně nechci nic dělat!“ ozval se Tom.

„A Tom nic dělat nechce, takže zbýváme jenom my dvě, Lor. Podle mě to k vystoupení nestačí. Navíc já ani na kytaru moc dobře nehraju. To ještě tak stačí pro nás tady ve třídě.“

Hlavu měla stále skloněnou. Dolní ret vyšpulený. V tomhle ji nepřesvědčím. „Nezpíváme tak špatně,“ zamumlala. „Je to jenom tím, že nikdo nechce.“ Záštiplný pohled. „A mohli bysme si strčit do vlasů tulipány a vůbec.“

Tomaso protáhl obličej, ale já se na něj přísně podívala.

„Kdybych byla v opravdové první třídě, určitě bych v nějaké hře vystupovala. Dostala bych svoje květiny a všechno. Kdybych mohla zůstat v opravdové první třídě.“ Najednou se jí po tvářích kutálely slzy. „Jenže tys mě donutila přijít do téhle třídy pro pitomé děti a já teď už nikdy nebudu v žádné hře. A můžeš za to ty.“ Třásla se rozčilením, otočila se a oddusala na druhou stranu místnosti. U skříně, tváří ke zdi, schovala tvář do dlaní a plakala.

Všichni jsme ji užasle pozorovali. Dosud jsem nepozorovala nic, co by mě varovalo, že je tak rozčilená. Zmateně jsme nadlouho strnuli jako sochy.

Muselo to být těžké. Těžké mít sedm let a být odsunutá do takovéhle třídy, která se jmenuje „Nikdyland“. Těžké chtít být jako všichni ostatní a nikdy pořádně nepochopit, proč to nejde. Podcenila jsem ji. Věřila jsem, že když ji dokážu zbavit stresu ze všech věcí, které nesvedla, a zbavím ji týrání a ponižování, že nic jiného nebude potřebovat. Mýlila jsem se. Tady být nechtěla. Moje třída byla bezpečnější, lehčí, ale ona by raději byla jinde. Kdyby bylo po jejím – kdyby to mohla zařídit –, byla by Lori v „opravdové“ první třídě. Dokonce by kvůli tomu vydržela i s Ednou. A podle mě by to tak mělo být, normalita by měla zvítězit nad výjimkami. Nikdy se nemohla rozvinout, a přitom nechtěla nic menšího. Ale pro mě to bylo bolestné. Ta trýzeň pramenila z vědomí, že moje skutečná práce znamená nepřekážet vývoji. A smutek způsobilo poznání, že jako správcovou tohohle „Nikdylandu“ mě i moji třídu vždycky každý rád nechá za sebou.

Znovu jsem začala hrát na kytaru, zabrnkala jsem několik akordů. Tomaso se zeptal, jestli si můžeme zazpívat On má celý svět ve svých rukou. Tomovi se ta písnička líbila, protože jsme vymýšleli sloky na jméno každého dítěte.

Čtěte také:
Susanna Kaysen: Narušení - deníkové zápisky mladé dívky z psychiatrické léčebny

„On má maličké dítě ve svých rukou,“ zpívali jsme.

„On má mě i tebe, bratře, ve svých rukou.“

Lori s mokrými tvářemi přišla k nám a posadila se u mých nohou.

„On má našeho chlapečka Booa ve svých rukou.“

Tomaso, Claudia a Boo se drželi za ruce a pohupovali se do rytmu.

„On má velkého silného Tomasa ve svých rukou.“

„On má naši přítelkyni Lori ve svých rukou.“

Lori se na mě chabě usmála. Taky jsem se na ni usmála.

„On má Claudii a její dítě ve svých rukou.“

„Torey?“ Lori mě zatahala za nohavici.

Přestala jsem brnkat.

„Můžeme zazpívat ‚On má tuhle malou třídu ve svých rukou‘?“

Přikývla jsem a zpívali jsme. Byla to dobrá sloka, všem se nám líbila, a tak jsme ji zazpívali znovu. Všichni čtyři už měli spojené ruce a houpali se do rytmu hudby. Tomaso spustil první sloku a jeli jsme znova.

Pozorovala jsem je, jak zpívají. Boo, nemožný, uvězněný Boo, jehož éterický zjev ho vzdaloval ještě víc od reality každodenního světa. Lori, v jejíchž tmavých očích se odrážely úsměvy jiných dětí, přestože jí stále na tvářích usychaly slzy. Tomaso, kterého jsem měla ráda jako každé dítě ve svém životě, se svou dojemnou, nebezpečnou zranitelností. Claudia, stydlivá, vážná, nešťastná, tloustnoucí Claudia. Byli pro mě tak krásní, že jsem pro tu krásu nedokázala najít slova.

Nečekaně mi slzy rozmazaly zrak. Byli tak krásní a já tak bezmocná. Bylo tu příliš mnoho práce, aspoň na jednoho člověka. A možná bude stále. I kdybych měla armádu asistentů, věčnost času a univerzitu učenců, možná to nikdy nebude stačit pro Booa a Lori, a možná ani pro Toma a Claudii. Myslím, že jsem to věděla. Ale nebylo to podstatné. Ať si Ariadne Boomová myslí, co chce, nebylo to podstatné. Oni byli pro mě celý svět. A jak jsem tak seděla, drnkala na kytaru a dívala se na ně, úplně mě to přemohlo. Pracovala jsem jenom pro okamžiky, kdy jsem vnímala bolesti, lopotu a surovou krásu lidského bytí. To mi stačilo. Nic jiného jsem nikdy nechtěla, budoucnost mi vůbec nedělala starosti. Ale oni – oni si zasloužili víc. A mě plnil nesmírný smutek, protože jsem věděla, že jim to nikdy nedokážu dát.

Někdy se mi tohle stávalo. Ne často a nikdy ve chvílích, kdy jsem to čekala. Ale krátké chvilky stále měly moc mi zlomit srdce. Nemohla jsem zpívat.

Lori se zvedla na kolena a dotkla se mé paže: „Jak to, že pláčeš, Torey?“

„Já nepláču, broučku, jenom mě pálí oči.“

Zavrtěla hlavou: „To teda ne. Pláčeš. Jak to?“

Usmála jsem se: „Je mi smutno, protože nemůžeš vystupovat v programu s první třídou. Měla bys tam být. A lituju, že neexistuje nějaký způsob, jak bych to mohla zařídit.“

„Ale Torey, kvůli tomu přece nebreč. Zas tak mizerně mi není, opravdu. Na tom tak moc nezáleží. Je mi to celkem jedno.“

„Ale záleží, Lor. A mně taky. Některé věci na světě jsou smutné a není nic špatného na tom, když si nad nimi trochu popláčeme. Vymyje nám to špínu z očí.“

Tomaso na nás netrpělivě mávl: „Ale no tak, lidi. Pojďme si ještě zazpívat, jinak si začnu umývat tu špínu z očí taky.“

Knihu Sebranka můžete koupit na našem e-shopu jako e-knihu.