Časovost jako výzva k pravé existenci

Ukázka u knihy Žít svůj vlastní život: úvod do existenciální analýzy.
Další ukázky z knihy:
Co vězí za základní úzkostí a anticipační úzkostí?
Terapie hrou s pískem u dítěte rozvedených rodičů

Kniha již není dostupná. K tématu by vás ale mohla zaujmout např. kniha Existenciální psychoterapie Irvina D. Yaloma či Utrpení z nesmyslnosti života Viktora E. Frankla.

Christine Wicki

Každý člověk zakouší více či méně naléhavě otázku po časové povaze své existence. Protože je však člověk jako bytost zasazen v čase, je nepochybné, že se jedná o jeden ze základních fenoménů lidského způsobu bytí.
Na základě tohoto stavu věcí jsou rozpracována některá existenciální hlediska časové struktury lidského bytí. Dále se budeme zabývat otázkou, zda a jak se člověk s touto danou časovostí může vyrovnávat.
Obecně existenciálně analytické úvahy budou ilustrovány kazuistickým příkladem.

Čas jako bytostná základna lidské existence

Úkazu, že čas je pociťován jako dlouhý či krátký, pomalu plynoucí či rychle pomíjející atd., často nebývala věnována potřebná pozornost. Většinou se počítalo jen s objektivně měřitelným časem a čas subjektivně prožívaný, který se mnohdy od objektivně měřeného odchyluje, nebyl brán vážně. Býval označován jen jako nedostatek správného vnímání času. Pokud vím, toto rozlišení získalo na významu až s Henri Bergsonem a od té doby se věnuje otázce časové povahy lidské existence více pozornosti. Je nepochybné, že vědomí a prožívání času podstatně souvisí s naším způsobem života a existence. Lidské existování vždy představuje proces a vývoj, který probíhá v čase a podléhá jeho podmínkám. Existování, toto „vycházení ze sebe“ či „bytí ve světě“, se odehrává vždy v určitém časovém horizontu. To, co všeobecně nazýváme „čas“, je tedy podstatnou podmínkou lidské existence. Čas je rozhodujícím činitelem veškerého stávání se a pomíjení, je úzce spjat s každou stránku naší existence.
Čas je fenomén, který se týká všech vědních oborů, nadto však i každého jednotlivého člověka.
Heidegger, který k tomuto tématu napsal základní dílo – Bytí a čas – poznamenává: „Prostředím, v němž se lidské bytí ve smyslu existence uskutečňuje, je především čas. V něm člověk rozvíjí svou podstatu, jež zaujímá konkrétní tvar až ve vztazích k času a ke světu. Čas je oním vždy již daným úběžníkem, v němž se bytí, chápané jako bytí ve světě, uskutečňuje…“ (Heidegger 1984, s. 54). A Bollnow říká: „Proto v otázce časovosti jde o otázku povahy člověka samého“ (Bollnow 1979, s. 165).
Od času se nemůžeme odloučit, časovost patří nerozlučně k lidské existenci. Závažnost významu časovosti lidské existence zakouší více či méně intenzivně každý člověk. S časem nelze manipulovat – nedokážeme „posunout hodiny nazpátek“, „zastavit čas“ atd. Náš životní čas ubíhá bez přestání a my to nemůžeme ovlivnit. Náš čas nám ozřejmuje nevratnost určitých situací, promarněných příležitostí atd. „To je na skutečnosti, že osobní život se odehrává v čase, to vážné. Čas si nenechá se sebou pohrávat. Buď je využit, nebo je promarněn.
Je prostředím našeho růstu, nebo našeho zániku…“ (v. Gebsattel 1958, s. 357). Časovost je také projevem konečnosti lidské existence. Jsme časové bytosti, protože jsme konečné bytosti. Z toho získává časovost svůj nejzazší, nejhlubší význam a zcela určité napětí. Kdyby člověk měl nekonečně mnoho času, bylo by zítra stejně dobré jako dnes a on by neměl důvod s něčím začít, rozhodovat se, chápat se příležitostí atd. Až vědomí omezeného životního času pohne člověka k jednání, k tomu, aby utvářel svůj život. „Až pod tlakem konečnosti vstupuje do našeho života napětí, které člověka nutí … využívat čas svého života“ (Bollnow 1984, s. 98).
Konečností lidského života a jejím významem pro různé časové dimenze existence – jako jsou přítomnost, minulost a budoucnost – se budeme blíže zabývat později.