Co vězí za základní úzkostí a anticipační úzkostí?

Ukázka u knihy Žít svůj vlastní život: úvod do existenciální analýzy.
Další ukázky z knihy:
Časovost jako výzva k pravé existenci
Terapie hrou s pískem u dítěte rozvedených rodičů

Kniha již není dostupná. K tématu by vás ale mohla zaujmout např. kniha Existenciální psychoterapie Irvina D. Yaloma či Utrpení z nesmyslnosti života Viktora E. Frankla.

Silvia Längle

Úvodem popíši existenciálně analytický přístup k fenoménu úzkosti. Objasním význam jejích specifických forem – anticipační úzkosti a základní úzkosti – a na příkladu strachu z létání přehledně ukážu, jak může existenciální analýza dospět k diferencovanému chápání nejrozmanitějších vývojových pochodů.

Uvažujeme -li o tématu úzkosti, nabízí se otázka, proč se spíš nestaráme o příčiny úzkosti a nesnažíme se je odstranit? Pak bychom se už nemuseli úzkostí zabývat, protože člověk by už nemusel úzkostí trpět, byla by odstraněna takříkajíc od kořenů. Může vůbec na úzkosti samé být něco hodnotného, co stojí za zamyšlení?
Co je to úzkost?
Úzkost je nepříjemná, často dokonce absurdní. Trápí, blokuje, zahání člověka na útěk, vyhání úzkostný pot na čelo, podlamuje kolena, svírá žaludek, zaráží dech, rozbuší srdce…

Úzkost jako signál

Úzkost odkazuje především na nebezpečí, na tělesné ohrožení. Nemá však podobu nějakého nahodilého ukazatele, který pak lze nebrat v potaz. Jako spontánně se dostavující vnitřní pohnutka nás nutí ustavičně a neustále reagovat a jednat. Úzkost tak pečuje o tělesné přežití.
Fylogeneticky a mozkově fyziologicky spočívá v této signální úzkosti zdroj úzkostného prožívání (srov. např. B. Morschitzky 2002).
Úzkost se objevuje při setkání s nebezpečným protivníkem nebo nebezpečnou situací. Přitom můžeme být tělesně i duševně dobře vybaveni, abychom situaci zvládli. Tělo spontánně zvyšuje látkovou výměnu, takže nám to umožňuje bleskově reagovat ještě daleko dříve, než se zapojí myšlení. Na základě tohoto poplachu se tedy mimovolně rozbíhají zvládací reakce, které jsou spolehlivou prvou ochranou. Vedou ke známým odezvám útěku, vyhýbání, avšak též k ničivé agresi nebo reflexu strnutí. Která z těchto zvládacích reakcí (srov. A. Längle 1998) se vyskytne, souvisí s většinou nevědomě probíhajícím vyhodnocením nebezpečí a vlastního psychofyzického stavu. Až v druhé řadě se dostává ke slovu případné korigující a zodpovědné jednání – tedy svobodné vyrovnávání se se situací přesahující rámec prvního spontánního pokusu o její zvládnutí.

Existenciální stopa

Současně s aktivní péči o přežití nám úzkost zprostředkuje nesmazatelnou zkušenost, že jsme zranitelní, že můžeme zemřít – dává nám pocítit, že ohrožení a smrt patří k našemu životu.
Každá prožitá úzkost tak po sobě zanechává stopu existenciálního významu, neboť se nás táže:

Jak se vyrovnáváme se skutečností, že jsme zranitelní a smrtelní, a jak se k ní stavíme?

Každá úzkost tedy staví člověka před dvojí úkol: zvládnout danou situaci a zároveň v sobě nést a zpracovat význam této situace.
V úzkosti prožívám vlastní slabost svými rozklepanými koleny a tetelícím se srdcem, váznoucím dechem a strnulým pohledem. Cítím se slabá tváří v tvář mohutnému zvířeti, bezmocná a bezbranná vůči válce a teroru. Cítím se zahanbená, když mi rudne obličej. Stydím se, když mám nadřízenému podat zpocenou ruku. Jsem bezmocná a rozpačitá, mám -li se ujmout slova před posluchači, a bezcenná, když mě druzí nepřijímají.
Tyto rozmanité zúzkostňující zážitky slouží svými nepříjemnými, znejisťujícími či dokonce hrozivými citovými rysy k tomu, aby se jim člověk snažil vyhýbat. To nás vede při výkladu úzkosti k jedné ze základních forem chorobných úzkostí, k anticipační úzkosti (srov. V. Frankl 1987, s. 293), jež je již upevněnou formou vyhýbavého chování (srov. také A. Längle 1996).

Anticipační úzkost

Podstata této úzkosti je v jejím bdělém očekávání ohrožení a v bedlivé snaze vyhnout se mu.
Když se tedy člověku přihodí něco bolestného, zahanbujícího, co ho činí bezmocným, a on to vnímá jako útok na své vlastní bytí, setkává se s něčím ze světa, co prožívá jako propastné. Vyvolává to v něm zděšení a znejistění, jež se necítí schopen snést, a tím ztrácí důvěru v sebe, svou vnitřní jistotu. Důsledkem toho je „nemocná vůle k životu“ – člověk už nedokáže takto vzniklému úzkostnému otřesu odolávat, je schopen se mu pouze vyhýbat.
Z takové konfrontace nám zůstává pocit, že bychom v nějaké situaci mohli zahynout, mohli bychom být zničeni.
Pokud člověk v sobě zas nenajde jistotu, neposílí opět svou odvahu, zůstane v něm úzkostný postoj vůči zažité události, neboť takový zážitek zániku či pocit slabosti by už znovu nechtěl prožít. Žije tedy v úzkostném očekávání, ve stavu anticipační úzkosti. Ta je provázena pocitem: „Tohle nevydržím“.
Příkladem může být nepříliš vzácný strach z létání, který se většinou vyskytuje jako anticipační úzkost. Co se stane jejím prvým vyvolávajícím podnětem, může být velice různé. Může to být vlastní zážitek neklidného letu, nebo zúzkostňující pocit, že člověk má příliš málo místa, kde se sotva může pohnout, anebo – když se už zavřou dveře letadla – situace, z níž se nedá uniknout. Může to však být také jen tísnivá představa, že už se odtud nedostane nebo že je ve vzduchu a nemá pevnou půdu pod nohama. Stejně dramatická může být představa zřícení letadla – vize minut strašné jistoty smrti se může stát trýzní. Strach z letu je přitom pociťován už při pomyšlení na cestu letadlem jako stav napětí.
Mechanismus zvládání takto vzrůstajícího strachu tkví ve vnitřním obranném postoji spočívajícím ve spojení úzkosti s určitou okolností, určitou situací. Tento obranný postoj zajišťuje, aby se člověk dále či znovu nemusel vystavovat takovým úzkostným zážitkům. Nadto se jednoznačným spojením úzkosti s jednou oblastí života, jako například s létáním, místně omezuje a váže i „volně těkající úzkost“. To poskytuje novou jistotu, neboť takto je nebezpečí jasně vymezeno a úzkosti je možno se vyhnout – člověk ji může obejít právě tím, že do žádného letadla nevstoupí.
Jiná umístění takové anticipační úzkosti představují strach z uzavřených prostor (klaustrofobie), jako třeba z metra, vlaku nebo výtahu, dále strach z otevřených rozlehlých prostor (agorafobie), z nahromadění lidí (například v koncertních síních nebo při lidových svátcích), anebo ze setkávání s lidmi vůbec (jako sociální fobie). Také bývá častý strach z výšek, ze tmy nebo z určitých zvířat – například z hadů, pavouků či psů. U každé takto lokalizované, na určitou situaci nebo vnější objekt vázané úzkosti hovoříme o fobii.
Neexistuje vlastně nic, vůči čemu by nemohla vzniknout fobie: bývá z nemocí jako AIDS, BSE, rakovina, nebo z bakterií, prachu, ostrých předmětů, vody, hluku, knih, a dokonce i ze zamilování. Kdybychom hledali na internetu, najdeme přes pět set odbornými názvy doložených fobií.
Zpravidla připadá i postiženému jeho prudká úzkostná reakce nesmyslná, přesto však je vůči ní bezmocný. Fobie znamená masivní, intenzivní citové utrpení a omezení možností vlastního jednání.
Když porovnáme výskyt těchto fobií se skutečnými příčinami úrazů či smrti, ukazují se výrazné nepoměry. Nedávno (v lednu 2003) uveřejnily Neue Züricher Zeitung v článku „Pozor, kokosový ořech!“ soupis vytvořený z různých pramenů, z něhož bych ráda ocitovala několik výňatků: „V jedné anketě (USA 1999) o úzkosti udalo 63 % dospělých, že se bojí hadů; 55 % se bojí výšek; 41 % má strach být sám v lese; 37 % se bojí pavouků; 35 % má strach z létání; 21 % se bojí psů…
Průměrný roční počet úmrtí způsobených kousnutím pavouka nebo hada v USA činí 10 případů; kousnutím psa 15 případů; bodnutím vosy nebo včely 44 případů; úderem blesku 141 případů.“
K tomu ještě jedna překvapující skutečnost:
„Roční počet úmrtí způsobených útokem žraloka (celosvětově): 10 případů. Roční počet úmrtí způsobených pádem kokosového ořechu (celosvětově):
150 případů.“
Co to znamená pro naše pojetí úzkosti?
Je to, čeho se zjevně obáváme, skutečně tím, před čím máme strach? Co je základem těchto jen obtížně pochopitelných strachů? Je příčinou opravdu to očividné? K tomu všemu bych se ráda vrátila později.