Terapie hrou s pískem u dítěte rozvedených rodičů

Ukázka u knihy Žít svůj vlastní život: úvod do existenciální analýzy.
Další ukázky z knihy:
Časovost jako výzva k pravé existenci
Co vězí za základní úzkostí a anticipační úzkostí?

Kniha již není dostupná. K tématu by vás ale mohla zaujmout např. kniha Existenciální psychoterapie Irvina D. Yaloma či Utrpení z nesmyslnosti života Viktora E. Frankla.

Astrid Görtz

V psychoterapii s dětmi jde o to vnímat je s jejich dětskými potřebami a možnostmi projevu. Sdělovat city, myšlenky a potřeby prostřednictvím slov je pro děti často obtížné. Hra jako prostředek komunikace jim pomáhá, aby projevily své nitro a vyjádřily svá důležitá sdělení symbolickou formou.
 Pro terapeuta či terapeutku je přitom podivuhodnou a obohacující zkušeností zažít, jak často vcítění dospělého do „řeči“ dítěte a odpovídání na jeho duševní možnosti projevu mohou napomáhat překonávání zábran, integraci odštěpených citů, vývoji k větší míře sebedůvěry, tvořivosti ve výrazu a odvaze v jednání – a tím přispívat k duševnímu uzdravení.
 V následujícím textu nejprve všeobecně popíšu postup a působení dětské psychoterapie metodou hry s pískem a v druhé části ji blíže představím pomocí kazuistického příkladu s dítětem po rozvodu. Nakonec stručně nastíním roli dětského psychoterapeuta či psychoterapeutky a postup práce s rodiči.

Počátky dětské psychoterapie

Sigmund Freud se v roce 1908 zmiňuje o úloze dětské hry a zdůrazňuje její „vážnost“. „Každé hrající si dítě si počíná jako básník v tom smyslu, že si vytváří svůj vlastní svět, či přesněji řečeno věci svého světa přesazuje do nového, jemu příjemného řádu. Proto by byl nesprávný názor, že nebere tento svět vážně; naopak, svou hru bere velice vážně […] Protikladem hry není vážnost, nýbrž – skutečnost“ (Freud 1908, s. 214).

Analytička Melanie Klein byla první, která v průběhu léčby užila hračky, hlavně v podobě terapie hrou, jež měla podněcovat představivost dítěte a vyvolávat asociace (srov. Klein 1983, s. 16). Erik Erikson vyslovil – jako obměnu Freudova výroku, podle něhož je královskou cestou, via regia, k nevědomí sen – názor, aby za královskou cestu dítěte do říše nevědomí byla uznána hra (podle Ekstein 1994).

Donald Winnicott pokládá hru za důležitou, protože „ve hře a pouze ve hře […] se [může] dítě i dospělý tvořivě rozvíjet a uplatnit celou osobnost“ (Winnicott 1974, s. 66).

I pro starší děti, schopné dobrého řečového projevu, nabízí hra možnost vyjádřit prožitky a city bezpečněji, přesněji a snáze než pomocí slov. Omezenost řeči se ukazuje, což platí i o dospělých, především v situacích silně citově nabitých. Obrazy, které nejsou pouze pasivně vnímány, jak tomu bývá u moderních hromadných sdělovacích prostředků, nýbrž aktivně vytvářeny, jsou podstatným obohacením výrazových forem na pozadí omezenějších možností dětí vyjádřit se řečí. V terapeutické situaci se nabízí prostor, v kterém může probíhat volná hra, při níž dítě zapomíná na sebe a své původní úmysly a v níž se mohou rozpustit napětí, obavy a ustrnulé představy. Hra, na jejímž základě vyrůstá veškerý lidský zážitkový svět (srov. Winnicott 1974), zaujímá v psychoterapeutické léčbě dětí ústřední místo.

Metoda hry s pískem

Počátky terapeutické hry s pískem sahají k analytičce Margaret Lowenfeld. Zabývala se tím, jak malé děti myslí a vyjadřují se, než mají pro myšlení k dispozici řeč. V roce 1929 začala vytvářet „Hru světa“, pro niž zpočátku užívala skříňku obsahující sbírku malých předmětů ze skutečnosti, filmů, divadelních her a pohádek. Původně se předměty umisťovaly na stůl. Na základě potřeb dětí k tomu později přidala kovovou krabici, která byla uvnitř natřená modře, což mělo představovat vodu, a byla z poloviny naplněná pískem. Nablízku měla být voda a předměty jako lopatky, formičky, trychtýře, mosty, tunely a plastelína k vytváření věcí, které ve skříňce nebyly (srov. Lowenfeld 1976, s. 442; cit. podle Rasche 2002). Lowenfeld svým malým pacientům vysvětlila „jednoduchými, věku a duševní úrovni odpovídajícími slovy […], že většina dětí má v hlavě myšlenky, které se nedají vyjádřit slovy, že mnoho myšlenek se dá říci obrazy a činy snáze než slovy a že to je také přirozený způsob ,myšlení‘. Potom se dítěti ukáže vybavení a požádá se, aby s tím dělalo, co je napadne. Zatímco dítě vytváří ,svět‘, sedí terapeut vedle něj, pozorně je sleduje, projevuje zájem o to, co se děje, a je nápomocen jakýmkoli myslitelným způsobem, který se u daného dítěte hodí“ (Lowenfeld 1976, s. 243; cit. podle Rasche 2002). Lowenfeld vysvětluje: „Děti si přivlastňují věci, které nacházejí, a vybavují je imaginárními vlastnostmi, jež z nich činí ,přepravníky‘, nosiče významu pro pojmy, přání a fantazie, které vznikají v jejich hlavách […]. Poté, co si vytvoří prvky, které potřebují pro svou hru, přecházejí k jejich kombinování tak, že [tyto věci] dokáží vyjádřit všechny základní myšlenky, jež se děti pokoušejí uchopit“ (Lowenfeld 1935; cit. podle Rasche 2002).

Švýcarka Dora Kalff, analytička školy C. G. Junga, studovala v roce 1956 u Lowenfeld. Kallf užívala hry s pískem jako terapeutické metody u dětí i u dospělých (srov. Kalff 1996). V té se nabídne pacientovi dřevěná bednička naplněná pískem a řada miniaturních hraček, jako třeba různé loutky, domácí zvířata, divoká zvířata, nábytek, auta a jiné užitkové předměty, stejně tak přírodní předměty jako kameny, mušle, péra atd. Rozmanitost předmětů je téměř neomezená a napomáhá symbolickému vyjadřování mnoha způsoby. Dětští psychoterapeuti předkládají svým klientům bedničku s pískem s vyjádřením v tom smyslu, že se s tím dá dělat spousta věcí. Snaží se, aby nijak neovlivňovali výběr prostředků hry. Mnoho dětí se začne zabývat bedničkou s pískem až poté, co prozkoumaly jiné hrové materiály, jako stavebnice, barvičky, společenské hry atd. Přesto však lze vždy znovu pozorovat, že podstatné terapeutické změny probíhají prostřednictvím hry s pískem. Domnívám se, že vyžaduje určitou míru odvahy a také důvěry v terapeutický vztah, pustit se do práce s nestrukturovaným materiálem v bedničce s pískem, který zpočátku může vyzařovat určitou „pouštní prázdnotu“ či opuštěnost. Přesto však mnoho dětí písek, většinou jim velmi důvěrně známý materiál, mimořádně osloví. Hra s pískem nabízí možnosti vyjádření jak na úrovni vytvářených scén, tak i na úrovni dotekové a pohybové. Poskytuje dětem dobrou příležitost vyjádřit se zcela beze slov.