O dcerách a (nedostupných) otcích

Psychoterapeutka Sarah Simms Rosenthal nám dává odpověď jen nepřímo, obrací totiž pozornost k ženám, za kterými v dětství milující otec nestál. Problémem není fyzická nepřítomnost, ale nedostupnost citová. Autorka se s tím sama musela ve svém životě vyrovnat a knihou Nedostupný otec se obrací na ženy se stejnou zkušeností. Na konkrétních příkladech ze své praxe popisuje několik archetypů nedostupných otců, kteří z různých důvodů nebyli svým dcerám schopni či ochotni dopřát pocit bezvýhradného přijetí, bezpečí a bezpodmínečné lásky. Ale hlavně ukazuje cestu, jak z těchto bludných a toxických vztahů ven, jak se s takovým otcem vyrovnat a jak neutralizovat zhoubné působení na jejich ženskou psychiku.

Koupit na e‑shopu

Vztah s otcem má pro ženy obrovský význam, zejména v jejich dospělém životě. Otec je pro ženu-dítě modelem chování všech mužů k ženám a pokud je tato „mapa“ v dětství nakreslena nepřesně či dokonce úplně chybně, není divu, že dospívající či dospělá žena podle ní v životě bloudí. Může se jednat o otce neschvalujícího, kterému musí neustále vlastní hodnotu dokazovat a přesto je posuzována na základě nesmyslných očekávání a tudíž negativně. Nebo jsou to otcové, kterým v citové angažovanosti zabraňuje duševní onemocnění, drogová či jiná závislost nebo dokonce otcové – tyrani. Dcery takových otců trpí neschopností realisticky nahlížet vlastní osobnost, cítí se pro své okolí nezajímavé, obtížně navazují vztahy s muži a když, tak je jejich výběr partnera velmi ovlivněn modelem, který jim byl otcem předán.

V druhé části knihy autorka pomáhá ženám jejich „mapy“ překreslovat. Vede je k introspekci vztahu s vlastním otcem (například formou dotazníku, který pomůže identifikovat konkrétní typ nedostupného otce) a nabízí konkrétní rady a způsoby, jak se s působením nedostupného otce vyrovnat. Nebo alespoň začít vyrovnávat.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: O matkách a dcerách nebo Budu vůbec někdy dost dobrá?

Ukázka:

„Nikdy mi nedal najevo, že mu na mně záleží“

Zdá se, že někteří otcové nejsou schopni poskytnout svým dcerám lásku a bezpodmínečné přijetí, které je potřeba, aby si vyvinuly zdravé, pozitivní sebepojetí. V těchto případech dcera nemůže udělat v podstatě nic pro to, aby získala otcovu pozornost a souhlas. Dítě ve vývoji bohužel nemá tušení, že problém nespočívá v něm, ale v otcově neschopnosti se vázat. Mladá dívka s „odpojeným“ otcem pravděpodobně usoudí, že s ní musí být něco v nepořádku, když s ní takhle někdo zachází, a tento předpoklad nevyhnutelně ovlivní povahu jejích interakcí s ostatními. Tato dynamika otcovského odpojení je patrná u Elizabeth.

 Elizabeth je devětatřicetiletá viceprezidentka společnosti zodpovědná za podobu katalogů a působí ve vedení velké prodejny se sportovními potřebami na středozápadě. Je provdaná za právníka, jenž je partnerem jedné minneapoliské advokátní kanceláře. Děti nemá. Přestože je půvabná a úspěšná, sama se tak nevnímá.

 Elizabeth je skutečně krásná. Má světlé vlasy, modré oči, je vysoká, štíhlá a nádherná. Nicméně je přesvědčena, že vypadá naprosto obyčejně. Hned pár minut po začátku našeho rozhovoru měla potřebu mi sdělit: „Ve skutečnosti jsem dost ošklivá.“

 Elizabeth je rovněž vysoce úspěšná ve svém povolání. Za svou profesionální práci už získala mnoho prestižních ocenění. Vydělává – včetně odměn – přes tři sta tisíc dolarů za rok. Navíc tráví stovky hodin ročně velmi nenápadným působením na podporu dětské gramotnosti. Je však nesmírně skromná, jak pokud jde o pracovní výkony, tak o obecně prospěšnou činnost. Objektivně si je vědoma toho, co v životě dokázala, ale očividně má potíž identifikovat se s vlastními úspěchy. Vypadá to, jako by si nedokázala přiznat, že k dosaženým úspěchům ji dovedlo její nadání a usilovná práce.

 Elizabeth je jedináček a k dětem má ambivalentní vztah. Jednou týdně volá do Bostonu své matce, se kterou si jsou odjakživa velmi blízké. S otcem mluví zhruba jednou měsíčně. Ale ne proto, že by otec o rozhovor s ní opravdu stál. Mluví s ní, jen když mu matka předá sluchátko.

Sarah Simms Rosenthal, Ph.D. je terapeutka se soukromou praxí v New Yorku. I na základě vlastních zkušeností učí ženy, jak se ve svém dospělém životě vyrovnat s nedostupným otcem.

 Dnes je Elizabeth zcela jasné, že nedostatek ocenění od otce ji poznamenal v podobě sklonu k nepřiměřené skromnosti, a dokonce nevhodné plachosti. V našem rozhovoru Elizabeth zdůraznila, že od první vzpomínky až do současnosti ji otec nikdy nechválil za to, co dokázala. Na ukázku popsala, že na základní škole často domů nosila výkresy. Matka je vždycky připevnila magnety na dvířka ledničky. „Ale můj otec je pokaždé sundal a zahodil,“ dodala. „Myslela jsem si, že když se budu víc snažit a něco nakreslím opravdu hezky, tak tam obrázek bude smět zůstat. Teď už ale vím, že ať bych nakreslila cokoli, nikdy by to nebylo dost dobré.“

 Její otec jí stále nedává najevo lásku ani přijetí. Státní obchodní komora Elizabeth nedávno udělila ocenění Obchodnice roku. Její otec se slavnostního banketu nezúčastnil, jednoduše prohlásil, že je „příliš unavený“ a že na večeři nepojede. Elizabeth nejprve zdrtil tento další příklad jeho neschopnosti dát jí najevo přijetí, ale postupně dokázala nahlédnout jeho nezájem ze správného úhlu, jako to, co doopravdy znamenal: projev jeho vlastní neschopnosti navázat k dceři citový vztah.

 Nyní už Elizabeth dospěla a dostalo se jí uznání z jiných zdrojů, lépe chápe, kdo je ona a kdo je její otec, a vzdala se snahy se mu zavděčit. Jeho rozhodnutí nezúčastnit se banketu pořádaného obchodní komorou bylo poslední kapkou. Elizabeth říká: „Tím to pro mě skončilo. Vždycky byl ‚příliš unavený‘, a pokud jde o projev ocenění, tak to tak zůstane. A proto jsem si řekla, že nastal čas nabídnout se k adopci, najít si nového otce. Našla jsem si takového opravdu milého vdovce, který nám pomáhá v projektu boje proti negramotnosti. Naslouchá a radí mi, když mám problémy v práci. Obdivuje, čeho všeho jsem dosáhla. Dokáže mě rozesmát. Vím, že už se dostávám do věku, kdy je pozdě na děti, ale pokud bych kdy nějaké měla, zeptám se ho, jak se těší na to, že bude dědečkem.“

Tato poznámka jasně naznačuje, že Elizabeth poznala, že dítě potřebuje ocenění od otce. Poznala také, že od vlastního otce se jí tohoto ocenění nedostalo a že je to spíše výsledek jeho neschopnosti než její vlastní nedostatečnosti. Na její odpovědi je také vidět, že její uzdravení z otcovy neschopnosti uznat její existenci se zakládalo na ocenění, kterého se jí dostalo v pozdějším, dospělém vztahu ke vdovci z projektu proti negramotnosti.

Knihu Nedostupný otec můžete zakoupit na našem e-shopu.