Strašidelná chůva do každé rodiny?

Tři sourozenci Hilla, Maikki a Kaapo Hellemaaovi naštěstí na strašidelnou chůvu nejsou sami. Zpočátku jim pomáhá tajemná kniha z knihovny, kterou kdysi napsal někdo na základě vlastních zkušeností s bubáky. Ale záhy se k nim přidají i další děti z okolí. Ukáže se totiž, že stejnou výhru v loterii dostali i ostatní rodiče a celá čtvrť je teď pod dohledem bubáků a příšer. A dětem bez rodičů tak nezbývá než spojit svoje síly a společně přijít záhadě strašidelných chův na kloub.

Kniha nakonec není tak strašidelná, jak název slibuje. Ukáže se, že bubáci jsou ve skutečnosti spíše hodní a velmi starostliví, alespoň co se svěřených dětí týče. Jen se s nimi těžko komunikuje, i jméno naší strašidelné chůvy – Grah – je spíše zvukem než jménem, jak ho známe my lidé. Ale když dokážete mluvit i se županem (jako například malá Maikki) a když ten župan toho navíc o bubácích překvapivě hodně ví, nezdá se to už tak neřešitelné. U příběhu dětí a jejich příšer se tak spíše pobavíte a zasmějete, kniha je určena dětem okolo 8-10 let, ideálně jako společná četba před spaním, zejména tam, kde se třeba ještě občas objevuje pod postelí nebo ve skříni nějaký ten bubák.

Mohlo by se vám líbit:                   Ella ve škole
Piráti z ledového moře
Gorila a já

Ukázka:

Bylo ale naprosto jasné, že někdo bubáka naučil lidskému chování. Grah uměl používat myčku i rychlovarnou konvici. Věděl, že lidé nechtějí mít v jídle jeho prach, a tak se na snídani zabalil do zástěry s kapucí, která skoro úplně bránila tomu, aby se z něj prášilo. Na rukách měl velké tenké prstové rukavice, díky kterým se mohl dotýkat jídla, aniž by zšedlo. 

Ve svém ochranném oděvu vypadal Grah jako kosmonaut. Kaapo uchváceně sledoval jeho velké ruce a tlusté prsty, které působily nešikovně. S jakou jemností se jen hýbaly! Kuchyňské nádobí v nich vypadalo jako vybavení z domečku pro panenky. Bubák elegantně uchopil mezi dva prsty hrníček, něžně a opatrně ho umístil pod vodovodní kohoutek, jedním prstem do něj šťouchnul a pustil vodu. Jediný neopatrný pohyb by hrníček i kohoutek rozbil. Ale Grah nic nerozbil. Neudělal žádnou chybu. Byl okouzlující.

Po snídani Grah uklidil v kuchyni, jen tak zhruba. Pak se odebral do své skříně a zavřel za sebou dveře. Ještě pořád tam je. Proč? Nařídil mu to někdo? Určitě mu tam není nijak zvlášť příjemně. 

Kaapo začal číst další kapitolu, která se jmenovala Přirozené životní prostředí bubáka.

Bubák patří mezi tvory, kteří jsou rádi venku. Nejen že nemůže přebývat v lidském obydlí a žít jako člověk, ale je to pro něj pravděpodobně i škodlivé.

 Kaapo se zamračil. „Škodlivé?“

 Nějakou dobu ho samozřejmě můžeme věznit v lidském stavení. V takovém případě se jako první problém ukáže bubákova vrstva prachu, která okamžitě dokáže zašpinit i to nejčistší prostředí. Další problém pochopitelně způsobuje také bubákův nepřátelský postoj k osobní hygieně, jeho potrava a do jisté míry i nepříjemný pach, který se z ní šíří.

 Přirozeným životním prostředím bubáka je patrně les. Některá fakta napovídají, že by mohl pobývat také v podzemních jeskyních, dírách v zemi a jiných přírodních úkrytech pod zemským povrchem. Podle mého názoru bubák žije v tlupě, i když občas se může pohybovat dlouho sám. Nakonec se ale stejně uchýlí ke svým druhům do tlupy. Odvažuji se tvrdit i to, že lidská tlupa bubákovi nestačí. Potřebuje žít ve větší, silnější a drsnější, jinak začne šedivět a jakoby uvadat. K tomuto poznatku se vrátím podrobněji v deváté kapitole nazvané „Některé zvláštní nálezy“.

 Bubák je velmi učenlivý. Naučí se vykonávat lidské práce na poli i v domácnosti. Ale ke štěstí mu to nestačí. Bubák není člověk, nýbrž nespoutaná přírodní bytost. V tuto chvíli se prosím zaměřme také na charakteristické rysy našeho vlastního, lidského druhu. Mohli bychom my lidé žít v poklidné a uctivé harmonii s bubákem? Nebo bychom tohoto mírumilovného a silného tvora chtěli zapřáhnout jako pouhé zvíře na tu nejtěžší práci? Bohužel lidská povaha má k té humánní často daleko, ačkoli „humánní“ skutečně znamená „lidský“, což zde považuji za zavádějící.

Kaapo se zamračil. Nestalo se přesně to, o čem Runar píše? Kde se tady Grah vzal? Kde žil, než přišel sem? Chtěl u nich vůbec být?

Navzdory všem svým zvířecím stránkám je bubák docela lidský. K druhému přilne, je citově založený a rád komunikuje. Když je nucen žít proti své přirozenosti, trpí úplně stejně jako člověk. A jakou má vlastně povahu? Je to svobodná přírodní bytost, nezávislá na člověku, žádný vězeň v jeho tísnivém světě.

Tuutikki Tolonen je uznávaná finská autorka knih pro děti a mládež, za Strašidelnou chůvu obdržela cenu Arvida Lydeckena pro nejlepší finskou knihu pro děti za rok 2015. Ve Finsku již vydala pokračování a chystá se i filmová verze Strašidelné chůvy.

Kaapo se tak rozrušil, že přestal číst. „Svobodná přírodní bytost, nezávislá na člověku, žádný vězeň v jeho tísnivém světě!“ A Grah teď stojí napěchovaný v předsíni ve skříni. Sám, bez tlupy. Z donucení člověka. Nemá ani ponětí o svobodě a stínu lesa. Nemá ani tušení o přirozeném životním prostředí.

Bouchly dveře. Hilla přišla domů.

„Kaapo? Maikki?“ vzrušeně zavolala Hilla. „To nikdy neuhádnete!“

Kaapo odložil knihu z ruky a odešel do předsíně, kde stála Hilla a tři neznámé děti. Počkat, jedno z nich možná chodilo s Kaapem a Hillou do školy. Kaapo kývl na pozdrav.

„Co?“ vykřikla Maikki z koupelny.

„Maikki je pořád ještě ve vaně?“ zarazila se Hilla.

Kaapo pokrčil rameny.

„Co nikdy neuhádneme?“ zeptal se.

„Oskari, Alisa a Minnie mají bubáky,“ vítězoslavně oznámila Hilla.

Kaapo pomalu přikývl a podíval se po dětech, které postávaly v jejich zaprášené předsíni a vypadaly vyděšeně.

„Vaši rodiče taky odjeli do Laponska?“ otázal se Kaapo. Oskari s Minnie přikývli.

„Taky vyhráli v loterii zájezd?“ zajímal se Kaapo. Oskari s Minnie znovu přikývli.

„To je ale zvláštní. Všichni vyhráli hlavní cenu,“ zamyslel se Kaapo. Hilla se zamyslela. Tohle ji nenapadlo.

„Jací jsou ti vaši bubáci?“ vyzvídal Kaapo.

Oskari s Minnie se na sebe podívali.

„Je s ním docela legrace,“ lhostejně prohodil Oskari. „Je utrpení, jak smrdí. Ale nic zlého nedělá.“

„Náš bubák je hrozně protivný,“ vyhrkla Minnie. „Strašidelně vrčí, když nesním ten hrozně tlustý chleba, který mi maže. Ale on na něj dává šíleně moc sýra, a já sýr nesnáším. Utekla jsem k Oskarimu a už se tam nevrátím. Ty jeho chleby jíst nebudu!“

Kaapo se na děti zamyšleně podíval. Jeho nos zkušeného bubákologa nevětřil nic dobrého.

„Vědí vaši bubáci, kde jste?“ napadlo ho.

„Neřekl bych,“ řekl Oskari.

„Zmizeli jsme hrozně potichu,“ upřesnila Minnie.

„A kde zůstali bubáci?“ zeptal se Kaapo.

Hilla vyprskla smíchy.

„Nebudeš tomu věřit, ale bubák Minnie přišel za ní k Oskarimu. Tam se nacpal do skříně k bubákovi, kterého mají Oskari s Alisou. Přitom se tam pořádně nevejde ani jeden!“

Knihu Strašidelná chůva koupíte na našem e-shopu