Jak být Miláčkem Páně?

Janovo evangelium se mezi ostatními vymyká svým důrazem na Ježíšovo vzkříšení a Zdeněk Jančařík si právě těchto rozdílů všímá a přisuzuje jim velký význam. Vnímá a osvětluje zvláštní roli učedníka Jana v Ježíšově příběhu. Snaží se poznat a pochopit, proč se Janovi dostalo větší přízně než ostatním učedníkům, zkoumá a vykládá jejich vzájemný vztah.   

Podrobně se věnuje konkrétním pasážím z Janova evangelia a snaží se v nich nacházet souvislosti s dnešním životem církve, kněží i věřících. Ze své kněžské praxe píše o situacích – ze současnosti i ne tak dávné minulosti, kdy s kněžstvím teprve začínal v podmínkách nesvobodného komunistického režimu – kde vidí paralely s Janovým evangeliem a kde se téma Boží lásky k člověku a lásky člověka k Bohu jasně projevuje. 

Od stejného autora také vyšlo: Plátno z Turína, Přeskočit horu 

Ukázka:

Na druhý den se Ježíš v kafarnaumské synagoze (srov. verš 59) rozhovoří o tom, že ho hledají ne proto, že viděli znamení, ale že se dosyta najedli. On však má jiný pokrm, „zůstávající pro život věčný“ (v. 27) – o ten je třeba usilovat. Lidé po něm chtějí další znamení, Mojžíš přece poslal lidem manu. Už u Mojžíše ovšem „mana“ nebyla pouhým pokrmem, ale otázkou, která směřovala k Bohu: „Man hú“ (Co to je?) – Ex 16,15. Jak poznamenává biblista Pavel Hošek, „moudří rabíni v tomto vyprávění vidí víc než zázračné nebeské zásobování hladových poutníků. V rabínských komentářích se dočteme, že v kritickém okamžiku, kdy Izraelité propadali zhoubné nostalgii po egyptském otroctví, přišla z nebe ‚man hú‘. Tedy otázka.“ (Pavel Hošek, Chléb jako otázka, příloha KT Perspektivy, KT 35/2018, s. 10.) 

Polemika se vyhrotí, protože Ježíš nejprve ukazuje na svého Otce, kterého dosvědčuje svým životem. Požaduje po židech, aby jedli „ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (v. 51) Jsme u dalších klíčových veršů evangelia svatého Jana. Ježíš předjímá Poslední večeři a lámání chleba (svého těla). Hned nato, po námitce, že nikdo nemůže jíst lidské tělo, ještě přitvrdí: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (v. 53–54)

Reakce zbožných židů je předvídatelná. Žádný žid nemůže jíst lidské tělo ani pít lidskou krev. A většinu z posluchačů v tu chvíli nenapadne, že by to Ježíš mohl myslet jinak. Oni v té chvíli přemýšlejí pozemsky, tělesně. Všichni od něho odejdou, myslí si, že mu přeskočilo, že je „mešuge“. Zůstanou jen ti nejbližší. Když se jich Ježíš zeptá, jestli chtějí také odejít, prohlásí Petr, jejich přirozený mluvčí: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Ježíš ho za to nepochválí, ale poukáže na to, že si jich vyvolil dvanáct, ale jeden z nich ho zradí (v. 66–71). Jak víme, zradí ho vlastně nejméně dva ze dvanácti, Jidášova zrada je ovšem horší než Petrova tím, že podal pomocnou ruku Ježíšovým nepřátelům.

* * *

Vrátíme-li se k Ježíšovým řečem o chlebě a těle, zjistíme, že ten chléb (tělo) má zvláštní vlastnosti, které přímo odkazují k němu samému. Chléb v jeho rukou se proměňuje, on ho láme a dává učedníkům nejen jako symbol, ale jako sebe samého. Podle lámání chleba ho poznávají učedníci při setkání se Zmrtvýchvstalým v Emauzích (Lk 24), když těsně předtím Ježíš skonal na kříži, aniž mu byla zlomena kost (srov. Žl 34,21). Probodené tělo ukládají učedníci do hrobu jako chléb do pece, aby v ní za tři dny dozrálo k naplnění svého údělu. To, co Ježíš nabízí za pokrm svým učedníkům a zástupům, není jen tělo ani jen chléb. Spor s učedníky se týká jeho osoby, jeho mesiášského nároku, i když to třeba učedníci na první pohled nechápou. Apoštolové při Poslední večeři a posléze při eucharistické hostině nebudou jíst ani chléb, ani tělo, ale jeho samého, Ježíše Krista, Mesiáše, který za ně a „za všechny“ položil svůj život, vydal sám sebe. V tom pokrmu bude zahrnuto už i jeho zmrtvýchvstání, celá jeho existence.

Při galilejském sporu učedníků s Ježíšem (podle Jana to bylo v Kafarnaum, podle synoptiků se to stalo u Cesareje Filipovy, Mt 16,13) nešlo jen o pohoršení kvůli pomyslnému „kanibalismu“, ale především o mesiášský nárok. Jak měl Ježíš upozornit učedníky na budoucí eucharistické slavení, na skrytý smysl přijímání svého těla a krve, než šokem, přímým sporem o to, co bylo mnoha židům nejdražší – tedy o nový výklad Zákona a rituálních předpisů? On je chléb, který „sestoupil z nebe“, nová mana, nový Mojžíš, zcela nový pokrm, „kdo jí tento chléb, živ bude navěky“ (Jan 6,58).

Podle některých biblistů se celá tato polemika o Ježíšově těle a krvi dostala do evangelia dodatečně a je odrazem eucharistické praxe janovské obce. („Mnohé z prvků ve v. 51 odrážejí eucharistické tradice, s nimiž se setkáváme jinde v Novém zákoně a v rané církvi. Za užitím klíčových výrazů: ho artos (chléb), sarx (tělo), egó dósó (dám), hyper (za) se ukrývá janovská oslava eucharistie.“ Moloney, op. cit., s. 242).  Ale díky za takovou polemiku! Je totiž dramatickým předělem Janova evangelia a umožňuje čtenáři pochopit mnohé z toho, co se bude dít dál.

Tímto sporem Ježíše s učedníky končí první polovina čtvrtého evangelia a další kapitoly už budou obsahovat následky této polemiky – Ježíšův soud a poté rozhodnutí o Ježíšově smrti. Ježíšova řeč řeže do živého masa židovské víry a u jeho posluchačů vede k naprostému odmítnutí celé jeho osoby i se všemi zázraky a znameními. Ježíš se slovy o svém těle a krvi vrhá do samoty neporozumění, ale to jen proto, že se má za chvíli „vydat do krajnosti“, že už nechce mluvit v náznacích a v obrazech, že musí vytrhnout své okolí z divácké víry v divotvůrce, v Mesiáše osvoboditele, v politického nebo jakéhokoli jiného vůdce. Svou eucharistickou řečí rezolutně odmítne všechny mocenské vize a hypotézy, které na mesiášskou postavu navrstvily věky očekávání politického a královského vykupitele, který jako deus ex machina zachrání všechny věrné židovského národa. Takový Mesiáš měl přijít s mocným vojskem, se zástupy nebeských andělů pomsty a nadpozemskou silou měl potřít všechny „svévolníky“ a definitivně nastolit čas mesiášského kralování.

A Ježíš, ten, na kterého čekali, jim teď vykládá, že jestliže nebudou jíst jeho tělo a pít jeho krev, nebudou s ním mít podíl! Všechny, i ty nejbližší, uvádí do krize, ze které se do vzkříšení vlastně nevyhrabou. Galilejská polemika je počátkem dlouhé pašijové krize všech učedníků, kteří až do konce nepochopí, jakého Mesiáše to vlastně mají před sebou, přímo pod nosem. Je to předehra ke krizi Ježíšovy osamocené cesty na Golgotu.

Zdeněk Jančařík je salesián, překladatel z němčiny (např. sebrané spisy Edity Steinové), autor knihy Přeskočit horu a Plátno z Turína. V současné době působí v salesiánské komunitě v Brně-Žabovřeskách.

ZA VŠECHNY

Sloužím mši svatou v pražské Libni u sester Matky Terezy. Sestry zbožně klečí na pytlovině bez klekátek na patách jako mladé dívky v Taizé a zpívají ze zpěvníku bez not anglicky katolické písně. V mých očích jsou to světice – mladé nadané ženy, které se v nejlepším věku daly na práci s bezdomovci. Všude u nich je maličko cítit ten pach, směs kouře a alkoholu, který je charakteristický pro lidi z ulice, i když sestry jsou nesmírně čistotné! Sestry jim říkají „naši chudí“, já je občas zpovídám nebo s nimi před jejich domem prohodím pár slov. Je tam v kapli s nimi jedna postulantka a dva nebo tři bezdomovci. Snažím se pochytit melodii písně, ale moc mi to nejde, ty noty mi chybí.

Dostávám se ke slovům proměňování:

Vezměte
a jezte z toho všichni,
toto je moje tělo,
které se za vás vydává.

Držím v rukou velkou hostii, pozvedám ji nad hlavu, hledím na ni a uvědomuji si, že Miláček v jiných evangeliích není vlastně „ten, kterého Ježíš miloval“, ale „Jan, syn Zebedeův“. U Marka (10,35–45) se Ježíše synové Zebedeovi ptají, jestli by v jeho království nemohli zasednout jeden po levici a druhý po pravici. U Matouše (2,20–23) je to jejich matka, která chce po Ježíši výhody a oroduje u něj za své syny. Žádá o protekci v budoucím Božím království. Mistr jistě pozvedl obočí a odkázal maminku Zebedeovců na „kalich“, který budou pít – tedy budoucí utrpení, mučednictví pro jeho království.

Uvědomuji si, jak mě lidská přirozenost toužící po moci a po postech stahuje dolů. Jsme beznadějně zaprodaní tělu a záležitostem tohoto světa? Ti, kteří se přímo dotýkali Ježíše a dýchali Boží vzduch, který z něj vycházel, prokázali svou zabedněnost, když potajmu žádali o pozice v jeho království. Ježíš jim stále znovu otvíral srdce pro jinou realitu, omýval je vodou života, uzdravoval je svým slovem, ale oni chtějí posty! Místečka! Výhody, nebo alespoň výhodičky… Křesílka na Hradě v teple králova trůnu… Přitom místo po pravici a po levici budou mít Ježíšovi spoluukřižovaní na Golgotě, kterým přelámali nohy a jejichž jména ani neznáme. Dva zkrvavení, utýraní odsouzenci, nuly, Ježíšovi ukřižovaní bezdomovci.

Všimnu si jedné maličkosti – na hostii je vylisován nápis: PER MARIAM AD JESUM. Matka představená je Polka a ve své domovině kupuje „mariánské“ hostie. Pobaví mě to, usmívám se, ten nápis na hostii mi připadá nepatřičný.

Pak říkám:

Vezměte
a pijte z něho všichni.
Toto je kalich mé krve,
která se prolévá za vás a za mnohé
na odpuštění hříchů.
Toto je smlouva nová a věčná.
To konejte na mou památku.

Sestry koupily nový velký misál s konzervativním překladem konsekrační formule. Není tam už „kalich krve, která se prolévá za vás a za všechny“, ale „za vás a za mnohé“. I za mě? Trochu se při té myšlence otřesu a je mi úzko. (Časem jsem si na tu formuli zvykl.)

Čtvrté evangelium nás nenechává na pochybách o tom, proč Ježíš přišel na svět. Klasickou církevní tezí je, že přišel, aby za nás položil život – ale Janův text je vlastně také polemikou s touto „satisfakční“ teorií, tedy s představou, že Ježíšova smrt byla potřeba, aby usmířila (uspokojila) Otce. Běžně se tomu v teologii říká, že „byl obětován“. Jan na to odpovídá na mnoha místech: Bůh (Otec) tak miluje svět, že posílá svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul (Jan 3,15–18). A dále: „Já jsem přišel, aby (ovce) měly život a měly ho v hojnosti.“ (Jan 10,10) Pokud lze vůbec spekulovat o Božích úmyslech, vyznění evangelia svatého Jana je v tomto kontextu zřejmé: Ježíš přišel kvůli všem, zvláště těm nejposlednějším, a přišel, ne aby zemřel, ale aby žil. Jeho smrt na kříži byla důsledkem jeho nekompromisního způsobu života a jednání – byl zabit, nepřišel, aby „se zabil“. Když svatý Jan maluje všemi barvami apokalyptické scény v knize Zjevení, předvádí na konci časů zástupy koz a ovcí, jedni nastupují po Ježíšově pravici a druzí po levici. On, Beránek na trůnu, je ale svým soucitem a pokojem zve k sobě úplně všechny. 

* * *

Vyjdu od sester před dům, stojí tam vyžilá potetovaná kráska s dredy a piercingem po těle. Evidentně je brzy ráno poněkud v rauši a povídá mi: „Jejda, chlapečku, ty máš krásný ouška!“ Jsem z toho trochu nesvůj a pravím: „Dobrý den, děkuji, toho jsem si nikdy nevšim…“ U těch svatých sester Matky Terezy vždycky vím, že mši sloužím taky za tyto chudé – za všechny.

Knihu Miláček Páně můžete zakoupit na našem e-shopu