Během půstu můžete meditovat s knihou Plátno z Turína
Turínské plátno patří mezi nejpodivuhodnější křesťanské relikvie. Ačkoli je jeho pravost stále nejasná, jeho spirituální působnost je nezpochybnitelná. V češtině vychází první kniha, která reflektuje a rozvíjí duchovní rozměr Turínského plátna
Kniha Plátno z Turína salesiána Zdeňka Jančaříka má podtitul Meditace o historii a spiritualitě. Dotýká důležitého tématu současného křesťanství – jak se vztahovat k vlastní tradici? V jejím středu leží světoznámá relikvie Turínského plátna a autorovým záměrem je nechat čtenáře skrze tento předmět minulosti zasáhnout nadčasovým poselstvím křesťanské zvěsti o smrti a vzkříšení.
Výklad o dějinách plátna je proto kombinován s autorovými osobními reflexemi z jeho života kněze, řeholníka a obecně moderního křesťana, takže dochází k prolnutí evangelijních, historických i současných podnětů směřujících k základním otázkám týkajících se zla, utrpení, smrti, ale i naděje, víry a lásky. Je to vynikající kniha pro blížící se postní dobu.
Ukázka z knihy:
Při spatření reprodukce Turínského plátna nebo jeho pozitivní fotografie se bezděky ptám: Jde opravdu o stopy, které na látce zanechalo lidské tělo, nebo je to obraz vytvořený lidskou rukou či
ČTĚTE TAKÉ: Moudrost vyznání víry s Anselmem Grünem
nějakým otiskem,
uměleckou technikou? Jak to, že je obraz podle mnoha svědectví patrný teprve ze
vzdálenosti dvou až devíti metrů, a jakmile se přiblížíme nebo vzdálíme mimo
toto rozmezí, obraz mizí? Je-li to skutečně stopa po lidském těle, byla
zanechána tělem živým, anebo mrtvým? Pokud ji zanechalo tělo mrtvé, je možné zjistit
datum smrti toho člověka? Je myslitelné, aby se mrtvé tělo otisklo na lněném
plátně jako dokonalý, anatomicky přesný obraz?
A hlavně, kdo je oním člověkem? Než na tyto otázky začneme hledat odpověď, zastavme se u negativu tváře z plátna. Vidíme obličej starce, zároveň však muže zralého věku, který sice prošel nezměrným utrpením, ale je s ním smířen. Ta tvář je klíčem k celému plátnu, tak jako je každá tvář zrcadlem celého člověka. Ke zkoumání a přemýšlení o plátně by vlastně stačila jen tato tvář. Bez ní by plátno ztratilo to nejpodstatnější, svou ikonu, podobu, svou tvářnost. Někteří starší lidé s trochou nadsázky vzdychají, jak že mají následovat Pána Ježíše, když jim je už třeba sedmdesát, a on přece zemřel ve třiatřiceti. Švýcarský spisovatel Kurt Marti, který dnes žije v domě pro seniory v Bernu, píše v Zápiscích jedné mrtvoly: „Jakým směrem by se ubíralo myšlení a učení Nazaretského, kdyby se dožil devadesátky?“ Odpovídá na to turínská tvář, poklidný obličej starce, ale současně mladého muže, tvář Boha a zároveň člověka. Představuje rysy muže, zmučeného „krále Židů“, jak stálo na desce přibité nahoře na kříži, který zemřel v plnosti života, ale během těch několika hodin mučení se stal starcem. Jiná její podoba, kterou vygenerovali vědci a je známá jakožto Kristova podobizna s otevřenýma očima, je tváří krásného mladého muže. V obou případech tak vidíme různé podoby Ježíšovy lidské existence.
***
Patristická literatura (Justin, Origenes, Jan Zlatoústý, Augustin) vychází při popisu Ježíšova lidského vzhledu z citací Písma a líčí Krista buď jako mladého muže, dobrého pastýře, nebo jako zmučeného, zbičovaného a poníženého „muže bolestí“, Božího služebníka z 53. kapitoly proroka Izaiáše.
Apokryfy jsou odvážnější a popouštějí uzdu fantazii. Staré slepé vdovy v Aktech Petrových, které prosí svatého Petra, aby jim vrátil zrak, o Ježíši tvrdí: „Viděly jsme dospívajícího mladíka. Jiné zase řekly: Viděly jsme chlapce, který se jemně dotkl našich očí a tak se otevřely naše zraky.“
Kniha psychologa Říčana ukazuje spirituální výchovu v rodině
Ve Skutcích Janových se objevuje gnostická myšlenka, že se Kristus jeví každému člověku jinak. Když Ježíš povolával apoštoly, viděl ho Ondřej jako malého chlapce, ale Jan, který tam byl přítomen, jej viděl jako krásného a vesele vyhlížejícího mladíka. Při jiné příležitosti ho Jan viděl jako muže s holou hlavou a hustými splývajícími vousy, Jakub však Ježíše spatřil jako jinocha s mladistvým chmýřím na bradě. V těchto různorodých portrétech jsou patrné dobové stopy dokétistického (Kristovo zdánlivé tělo), potažmo gnostického (tělo smysly nepostižitelné) učení, podle nichž Kristus neměl skutečné lidské tělo, fysis. Proto ho každý, kdo na něj hleděl, viděl jinak. Jeho nohy nezanechávaly stopy a Jan při doteku cítil jednou hmotné tělo, jindy jakousi nehmotnou substanci, která jako by nebyla. Podle gnostiků Kristus nebyl nikdy vtělený, netrpěl na kříži, nezemřel, a tudíž nemohl vstát z mrtvých. Máme-li ale před sebou plátno, skutečné Ježíšovo pohřební roucho, víme, jaká byla tělesná podoba Ježíše z Nazareta a můžeme si vytvořit jeho reálný portrét.
Zdeněk Jančařík je salesián, překladatel z němčiny (např. sebrané spisy Edity Steinové), autor knihy Přeskočit horu. V současné době vede salesiánskou komunitu v Brně-Žabovřeskách.
Plátno z Turína koupíte na našem e-shopu
Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.
